Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Bárty, zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2023 č. j. 5 As 32/2023-59 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 2023 č. j. 60 A 7/2020-162, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozsudků.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozhodnutím Správy národního parku Šumava uznán vinným ze čtyř přestupků, kterých se měl dopustit od října do listopadu 2016 na konkretizovaném pozemku v kat. úz. H. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, na jehož základě vedlejší účastník formulačně upravil výrok a ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel správní žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který žalobě vyhověl, rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Poté vedlejší účastník I. výrok nahradil novým zněním, potvrdil II. výrok ukládající povinnost nahradit náklady řízení a III. výrok ukládající povinnost provést přiměřená náhradní opatření k nápravě. Výrokem I. vedlejší účastník uznal stěžovatele vinným ze tří přestupků, za které mu uložil pokutu ve výši 70 000 Kč.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobu a navrhl, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Tomuto návrhu krajský soud vyhověl a poté v nepřítomnosti zástupce stěžovatele, i přes jeho písemnou žádost o odročení jednání z důvodu podezření na onemocnění COVID-19, žalobu v celém rozsahu zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost pro nezákonný postup krajského soudu, spočívající, mimo jiné, v tom, že ho nezákonně zkrátil na právu na veřejné projednání věci, dále namítal nesprávné právní posouzení a nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Zároveň požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, které Nejvyšší správní soud vyhověl. Následně vyhověl i kasační stížnosti samotné, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, spočívající v porušení práva stěžovatele na veřejné projednání věci.
4. Po vrácení věci ke krajskému soudu bylo na den 23. 1. 2023 nařízeno jednání ve věci, kterého se stěžovatel ani jeho právní zástupce nezúčastnili. Následně krajský soud vydal napadený rozsudek, kterým žalobu stěžovatele, jako nedůvodnou, zamítl. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu brojil stěžovatel opět kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou napadeným rozsudkem zamítl.
5. Návrh na přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti stěžovatel odůvodnil tvrzením, že rozhodnutím vedlejšího účastníka, které napadal ve správním soudnictví, mu byla uložena velmi citelná a nákladná náhradní opatření k nápravě ve smyslu § 86 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a to do jednoho roku po nabytí právní moci prvoinstančního rozhodnutí odstranit z konkretizovaného pozemku v kat. úz. H. všechny dodané prvky, zejména základovou desku, plastovou jímku, drenáže a objekt s pultovou střechou, poté uvést pozemek do původní nivelety, povrch překrýt 20 cm vysokou vrstvou ornice a vysázet na něm 20 ks dřevin na Šumavě autochtonních druhů, stejně jako povinnost pečovat o takto vysazené dřeviny po dobu pěti let. Stěžovateli potenciálně hrozí výkon povinnosti realizace poměrně rozsáhlé stavební činnosti, kterou, bude-li jednou vykonána, nelze vrátit znovu do původního stavu, resp. jen s výraznými obtížemi a finančními náklady, jež by postrádaly zdravého rozumu. Již nevratností provedení výše uvedených náhradních opatření je podle stěžovatele prokazována nutnost přiznání odkladného účinku jeho ústavní stížnosti, avšak tento závěr je podporován rovněž jeho majetkovým a osobním stavem, protože jeho finanční situace je dlouhodobě nestabilní a špatná. Případný výkon uložených povinností by nepochybně znamenal osobní bankrot stěžovatele, což by rovněž mělo zcela zásadní negativní vliv i na život jeho rodiny.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem krajského soudu, který byl následně potvrzen Nejvyšším správním soudem, došlo k zásadnímu porušení jeho základních práv, a to v souvislosti s procesní vadou řízení, která byla způsobena nevyhověním jeho žádosti o odročení ústního jednání před krajským soudem. Předvolání k tomuto jednání bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 29. 11. 2022. Právní zástupce informoval stěžovatele o termínu nařízeného jednání e-mailem ze dne 9. 12. 2022, avšak již dne 8. 12. 2022 zajistil stěžovatelův známý rezervaci letenek pro sebe a stěžovatele z Mnichova do Mexika za účelem pracovní cesty spočívající v kácení stromů na pronajatém pozemku v Mexiku. Z důvodu rozporů mezi stěžovatelem a jeho právním zástupcem došlo ke dni 3. 1. 2023 k ukončení právního zastoupení stěžovatele. O ukončení zastupování dne 5. 1. 2023 vyrozuměl právní zástupce krajský soud.
7. Stěžovatel dne 6. 1. 2023 telefonicky kontaktoval krajský soud se žádostí o odročení jednání, a to z důvodu pracovní cesty do Mexika v době od 12. 1. 2023 do 27. 1. 2023, a sdělil, že se o nařízeném jednání dozvěděl až po zakoupení letenek. Dne 10. 1. 2023 stěžovatel svoji telefonickou žádost doplnil i písemně, když zaslal krajskému soudu e-mail s opětovnou žádostí o odročení nařízeného jednání z důvodu pracovní cesty v termínu jednání, kterou podložil potvrzením o rezervaci letenek ze dne 8. 12. 2022. Krajský soud až přípisem ze dne 10. 1. 2023 stěžovatele vyrozuměl o tom, že jeho žádost nepovažuje za důvodnou, neboť k rezervaci letenek došlo až po doručení předvolání jeho zástupci a dále mu sdělil, že případné pochybení právního zástupce jde k jeho tíži. V napadaném rozsudku krajský soud zhodnotil žádost stěžovatele tak, že nešlo o žádost včasnou ani řádnou. Stěžovatel opakovaně uvádí, že za rozhodnou skutečnost lze považovat pouze datum 3. 1. 2023, tj. datum ukončení právního zastoupení, neboť od tohoto dne stěžovatel věděl, že se nařízeného jednání nemůže účastnit nejen on sám osobně (z důvodu pracovní cesty), ale ani jeho právní zástupce, kterého již neměl. Je zřejmé, že v meritu věci projednávané ve správním soudnictví šlo o značně složitou věc, pro kterou je nutné, aby byl stěžovatel jako právní laik zastoupen, a je také zřejmé, že stěžovatel nebyl schopen zajistit jiné právní zastoupení na nařízené jednání.
8. Krajský soud stěžovateli vytkl, že doložil ke své žádosti pouze letenky, nikoliv účel cesty. Z postupu krajského soudu při vyřizování jeho žádostí však nevyplývá, že by pochybnosti o účelu cesty v okamžiku vyřizování žádostí vůbec měl. Nijak ani stěžovatele nevyzval, aby účel cesty dále dokládal. Stěžovateli tak dosud není zřejmé, z čeho vyplývala jeho povinnost doložit důvody žádosti o odročení jednání společně s podáním žádosti, když ji učinil původně telefonicky a nebylo to ani reálně proveditelné, ale zejména proč o nedostatečném prokázání cesty zasláním potvrzení o rezervaci letenek nebyl krajským soudem nijak vyrozuměn.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. K námitce týkající se nevyhovění stěžovatelově žádosti o odročení jednání u krajského soudu Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení důvodnosti a včasnosti omluvy z jednání je vždy úlohou rozhodujícího soudu, který postupuje ryze individuálně a hodnotí konkrétní okolnosti věci. Konkretizace a doložení existence důvodu pro odročení jsou přitom nutné k posouzení jeho závažnosti. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dostatečným a rozumným způsobem vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů neakceptoval omluvu stěžovatele z nařízeného jednání a žádost o odročení (viz body 67. až 71. odůvodnění napadeného rozsudku). Ústavní soud dále připomíná argumentaci Nejvyššího správního soudu, který věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení práva stěžovatele nechat se zastoupit a práva na projednání věci v jeho přítomnosti (viz body 46. až 54. odůvodnění rozsudku). Závěru správních soudů, které neakceptovaly omluvu stěžovatele z ústního jednání, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
12. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování argumentů, které již stěžovatel uplatnil v řízení před správními soudy, s nimiž se ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné. Krajský soud ve svém rozsudku dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl ke svému závěru; obdobně se i Nejvyšší správní soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel s jejich hodnocením neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v nejkratší možné době po jejím podání a návrh na odložení vykonatelnosti, jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu