Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, o ústavní stížnosti, kterou podal pan N.
V. L., st. příslušník Vietnamské socialistické republiky, právně zastoupen Mgr. M S, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. 5 To 557/2006, rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 9. 2006, sp. zn. 12 T 109/2004, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
K stěžovatelově námitce, že obecné soudy provedenými důkazy dostatečně neodstranily důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, dle níž není další instancí v soustavě obecných soudů, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy svým vlastním hodnocením. Je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1, nález č. 5, str.
41).
Ústavní soud rovněž nesouhlasí se závěrem stěžovatele, že obecné soudy překročily zásadu volného hodnocení důkazů, když jako důkazní prostředek připustily úřední záznam sepsaný před zahájením trestního stíhání stěžovatele, ačkoliv je to v rozporu s ustanovením § 158 tr.ř. Stěžovatel blíže nespecifikoval, s jakým úředním záznamem obecné soudy měly dle jeho názoru operovat při zdůvodnění svých rozhodnutí. Při prozkoumání spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy svá rozhodnutí opíraly převážně o svědecké výpovědi, znalecké posudky, protokoly a jiné listinné důkazní prostředky založené ve spisovém materiálu a nenalezl žádný případ, kdy by uznaly jakýkoliv procesně nezpůsobilý důkazní prostředek v podobě úředního záznamu ve smyslu ustanovení § 158 odst. 5.
tr.ř. Z popsaných závěrů vyplývá, že stěžovatelem uváděný nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 268/2003 , dopadá na skutkově zcela odlišnou situaci, a to takovou, kdy se obecné soudy pokoušely obcházet zákonem stanovený zákaz užití úředních záznamů jako důkazních prostředků v řízení před soudem tím, že za procesně přijatelný důkaz vzaly výpovědi policistů, kteří uvedený úřední záznam o podání vysvětlení sepsali. V tomto případě však k obdobnému pochybení obecných soudů nedošlo, proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavním právem garantovaných práv a svobod stěžovatele.
Co se týká stěžovatelova tvrzení, že soudy se nevypořádaly s námitkou jeho nedostatečné znalosti českého jazyka, Ústavní soud předně upozorňuje na skutečnost, že v průběhu celého trestního řízení byl při jednání orgánů činných v trestním řízení se stěžovatelem vždy přítomen tlumočník a rovněž všechny významné dokumenty mu byly předkládány v jeho rodném jazyce. Pouze při ohledání místa dopravní nehody bylo se stěžovatelem jednáno bez přítomnosti tlumočníka, ovšem v tomto okamžiku proti stěžovateli ještě nebylo zahájeno trestní stíhání a nebylo jej proto možno považovat za obviněného.
Policisté, kteří ohledání místa dopravní nehody prováděli, neměli tedy důvod jej poučovat ve smyslu ustanovení § 33 odst. 5 tr.ř. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy neměly důvod pochybovat o schopnosti stěžovatele porozumět dotazu policistů, zda on byl řidičem jednoho z havarovaných vozidel, a to s ohledem na délku pobytu stěžovatele v České republice, jakož i s ohledem na to, že je ženatý s občankou České republiky. Ani v tomto ohledu Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2007
Miloslav Výborný předseda senátu