Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatelky if consulting, s. r. o., Přívozní 1054/2, Praha 7, právně zastoupené advokátem Mgr. Ondřejem Malinou, Komunardů 36, Praha 7, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2012 č. j. Cmo 222/2012-131, takto: .
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka má za to, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil nedostatečně a nepřesvědčivě. Napadené rozhodnutí je přitom v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nebere žádný ohled na každodenní praktickou situaci na stavbách. Podle náhledu stěžovatelky je právní názor obecných soudů, podle něhož nebylo prokázáno uzavření smlouvy o dílo, přepjatým formalizmem. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že žalovaná o provádění a rozsahu díla věděla. Stejně tak je nepochybné, že žalovaná dílo převzala a tvrzené nedostatky vystavených faktur jsou pouze účelového charakteru.
Stavební dílo bylo prováděno po dobu delší než dvou měsíců, přičemž bylo využíváno jak materiálu, tak i zařízení žalované, nelze tedy dospět k závěru, že by tato smlouvu o dílo neuzavřela. Stěžovatelka je přesvědčena, že Vrchní soud v Olomouci zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, neboť jednoznačně zvýhodnil společnost Line Invest, s. r. o., která jednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovým a právním posouzením věci obecnými soudy. V této spojitosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatelky završen rozporovaným rozhodnutím vrchního soudu.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
V projednávaném případě považuje Ústavní soud za podstatnou rovněž tu skutečnost, že stěžovatelka odvozuje své právo k pohledávce z úplatné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 20. 2. 2012 mezi společností ABYSSUS, s. r. o. (zhotovitel, postupitel) a if consulting, s. r. o. (postupník). Z čl. II. zmíněné smlouvy vyplývá, že jejím předmětem nebylo postoupení všech práv vyplývajících ze sporného smluvního vztahu jako takového, ale toliko pohledávky blíže určené v čl. I. smlouvy o postoupení.
Předmětem postoupení je tedy jen určitá pohledávka, nikoli celý závazkový vztah, z něhož pohledávka vznikla. Z uvedeného Ústavní soud vyvozuje, že stěžovatelka je sice osobou oprávněnou domáhat se úhrady postoupené pohledávky, nikoliv však dalších práv (např. z bezdůvodného obohacení) vyplývajících z tvrzeného smluvního vztahu mezi společností ABYSSUS, s. r. o., a společností Line Invest, s. r. o., Z toho důvodu je třeba argumentaci stěžovatelky, odvíjející se od původního závazkového vztahu jako takového, považovat za bezpředmětnou.
Z vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Cm 171/2006 a ústavní stížností napadeného rozsudku vyplývá, že již právní předchůdkyně stěžovatelky se v projednávané věci dostala do zjevné důkazní nouze stran existence a obsahu sporné smlouvy o dílo, jež nemůže být překlenuta ani výkladem Ústavního soudu.
Ústavní soud má za to, že se vrchní soud v rámci odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí s námitkami stěžovatelky vypořádal ústavně konformním způsobem, pročež neshledává důvod pro jeho kasaci. Namítá-li stěžovatelka odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu