Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 490/01
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2002 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) P.S., 2) ing. M.S., obou zastoupených JUDr. D.H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, čj. 19 Co 164/2001-50, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatelé uvádějí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v podstatě tím, že neprovedením opravy chyby ve výroku rozsudku v souladu s ustanovením § 164 o. s. ř. byl popřen sám smysl tohoto institutu, a to navíc v tak závažné otázce, jakou je bytová náhrada. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 11 C 51/94 Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 7. 1994, čj. 11 C 51/94-12, bylo přivoleno k výpovědi stěžovatelů z bytu, ve výroku tohoto rozsudku blíže označeného, s tím, že stěžovatelé jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty po zajištění náhradního bytu. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 1995, čj. 11 Co 449/94-25, tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil.
Posléze uvedený rozsudek byl doručen zástupci stěžovatelů dne 13. 3. 1995. Dovolání stěžovatelů proti již konstatovanému rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 1995, čj. 2 Cdo 135/95-37, pro jeho opožděnost odmítl. Stěžovatelé podáním ze dne 22. 1. 2001 podali návrh na opravu chyb v protokolu ze 14. 7. 1994 a dále návrh na opravu chyby ve výroku rozsudku podle ustanovení § 164 o. s. ř. s tím, že na konci druhého odstavce písemného vyhotovení rozsudku mělo být správně uvedeno "po zajištění přiměřeného náhradního bytu".
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 5. 2. 2001, čj. 11 C 51/94-42, návrh na vydání opravného usnesení zamítl, a to v podstatě s odůvodněním, že podaným návrhem se stěžovatelé snaží dosáhnout změny bytové náhrady, což nelze realizovat cestou ustanovení § 164 o. s. ř., ve znění před novelou. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv s jeho závěry.
Podle ustanovení § 164 o. s. ř., ve znění před novelou, upraví předseda senátu v rozsudku kdykoli, i bez návrhu, chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti, přičemž, týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení doručované účastníkům. V projednávané věci však obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily, z jakých důvodů nemohou volit stěžovateli požadovaný postup podle ustanovení § 164 o. s. ř., neboť nejde o případ, jenž by pod toto ustanovení bylo možno podřadit. Stěžovatelé totiž podle názoru Ústavního soudu se ve skutečnosti domáhají rozšíření výroku rozsudku soudu prvého stupně, a to konstatováním určité kvality ("přiměřeného") náhradního bytu. Takový požadavek není však ani podle názoru Ústavního soudu řešitelný na bázi ustanovení § 164 o. s. ř., ve znění před novelou.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 25. dubna 2002
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu