Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti D. G., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Vinařice, 273 07 Vinařice, právně zastoupeného JUDr. Markem Andráškem, advokátem, se sídlem Aloise Jiráska 1367/1, 415 01 Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2017 č. j. 13 To 465/2017-28 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. října 2017 č. j. 6 PP 219/2017-21, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 27. října 2017 č. j. 6 PP 219/2017-21 byla žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podal odsouzený stížnost. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. prosince 2017 č. j. 13 To 465/2017-28 stížnost odsouzeného zamítl.
sp. zn. III. ÚS 1735/2010 ze dne 12. května 2011 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2503/2016 ze dne 4. října 2016), z níž vyplývá, že prognóza vedení řádného života v budoucnu se vztahuje do budoucnosti a na její nedostatek nelze usuzovat jen z důvodu minulého chování odsouzeného. Jedná se dle názoru stěžovatele o dvojí přičítání stejného, což je zakázáno, neboť toto odporuje principu ne bis in idem. Stěžovatel trestním soudům vytýká, že předpoklad vedení řádného života odmítly výhradně na základě jeho trestní minulosti. Dále pak stěžovatel trestním soudům vytýká, že svým rozhodnutím fakticky vyloučily možnost jeho podmíněného propuštění, což neodpovídá zákonným podmínkám pro odsouzené, a to ani recidivistů.
Ve zkratce lze uvést, že podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce proti hodnocení předchozí trestné činnosti stěžovatele soudem prvního stupně při posuzování podmínky podmíněného propuštění, tedy zda lze od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Ústavní soud se otázkou aplikace § 88 trestního zákoníku a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zabýval již dříve (k tomu například rozhodnutí ze dne 22. března 2011 sp. zn. III. ÚS 611/00 , ze dne 3. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , ze dne 15. června sp. zn. II. ÚS 468/14 a ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. II. ÚS 2222/14 , všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (viz dikce "[s]oud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsažené v aplikovaném ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení.
Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdyby napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo. Stěžovateli je sice možno přisvědčit v tom, že samotná trestní minulost odsouzeného nemůže být jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 , na nějž stěžovatel též odkazuje), zároveň však je nezbytné konstatovat, že soud musí zjišťovat všechny okolnosti související s osobou odsouzeného, včetně jeho dosavadního života a minulé trestné činnosti (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2299/10 ).
V dané věci již prvostupňový soud svoje pochybnosti o tom, že by stěžovatel při podmíněném propuštění vedl řádný život, založil nejen na samotné jeho trestní minulosti (konkrétně 16 záznamů v rejstříku trestů), ale i na dalších skutečnostech. Z nich bezpochyby vyčnívá fakt, že na pachatele bylo působeno již více druhy trestů včetně alternativních, a že se i po podmíněném propuštění dopustil dalšího trestného činu, za nějž si stěžovatel v současnosti odpykává trest odnětí svobody. Dle názoru soudu je riziko recidivy značné a příslib bydlení a zaměstnání jej nemůže zmírnit, když v minulosti opakovaně selhal a uchýlil se k páchání další trestné činnosti.
Krajský soud v Praze pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že prokázání polepšení a plnění podmínek a aktivita ve výkonu trestu by musely být výraznější, aby je bylo možno pokládat za skutečnou snahu dosáhnout změny dosavadního způsobu života.
Trestní soudy tedy nevycházely výhradně z trestní minulosti stěžovatele a provedly řádnou prognózu jeho dalšího chování zakončenou úsudkem, že riziko recidivy v případě podmíněného propuštění by bylo vysoké a podmíněné propuštění by proto bylo předčasné. Tento svůj závěr trestní soudy srozumitelně odůvodnily a jejich rozhodnutí nevykazují žádný ústavněprávní deficit. Stěžovatelův odkaz na citované vyhovující nálezy Ústavního soudu není přiléhavý, protože tyto nálezy jsou založeny na skutkových okolnostech, jež jsou odlišné od nyní posuzované ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu