Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti - děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1, se sídlem U Černé věže 71/4, České Budějovice, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Kněžská 11, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 570/2012-639 ze dne 25. 7. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 2 C 93/2006-590 ze dne 6. 12. 2011 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatelka obdržela dne 7. 11. 2012 od Pozemkového fondu České republiky, Krajského pracoviště pro Jihočeský kraj se sídlem v Českých Budějovicích (nyní Státní pozemkový úřad) sdělení o skutečnostech spojených s vynesení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 570/2012-639 ze dne 25. 7. 2012. Tímto rozsudkem krajský soud k odvolání, podaném Pozemkovým fondem České republiky proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 2 C 93/2006-590 ze dne 6. 12. 2011, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích, kterým okresní soud stanovil Pozemkovému fondu České republiky povinnost uzavřít se žalobcem Františkem Haklem smlouvu o převodu pozemků, jejíž text byl uveden ve výroku I. tohoto rozsudku se specifikací převáděných pozemků.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že tyto převáděné pozemky náleží do původního majetku církve, jak je uvedeno v pozemkové knize katastrální obce Budweis, a vztahuje se na ně blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. O výsledku řízení před obecnými soudy, v němž bylo rozhodnuto o převodu předmětných pozemků, a jehož stěžovatelka nebyla účastníkem, se stěžovatelka dověděla dodatečně dne 7.
11. 2012 až po vynesení potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2012. K tomu stěžovatelka připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 30/95, podle něhož "skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti". Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv, stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
5. Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
6. Jak Ústavní soud zjistil a jak uvedla i stěžovatelka v ústavní stížnosti, podal Pozemkový fond České republiky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 570/2012-639 ze dne 25. 7. 2012 dovolání. Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 257/2013 ze dne 12. 3. 2013 (dostupný na www.nsoud.cz) tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 570/2012-639 ze dne 25. 7. 2012 a rovněž výroky I., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 2 C 93/2006-590 ze dne 6. 12. 2011 s tím, že se věc vrací k dalšímu řízení v uvedeném rozsahu Okresnímu soudu v Prachaticích. Uvedené rozhodnutí o dovolání Nejvyššího soudu, jímž byly zrušeny ústavní stížností napadené rozsudky, se ve svém důsledku dotýká i obsahu ústavní stížnosti.
7. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V uvedeném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy).
8. Nezbylo proto než ústavní stížnost jakožto návrh nepřípustný odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. září 2013
Michaela Židlická, v. r. soudkyně zpravodajka