Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 497/2000
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. V. H., zastoupeného Mgr. L. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, čj. 7 Cmo 1310/99-35, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1999, čj. 4 Cm 305/97-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal vyslovení neplatnosti valné hromady obchodní společnosti Zverimex, spol. s r.o., konané dne 22. 2. 1995 a usnesení na této valné hromadě přijaté, stěžovatel uvádí, že Krajský obchodní soud v Praze žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelovo právo zaniklo, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříměsíční objektivní lhůty stanovené v § 131 odst. 1 obchodního zákoníku a Vrchní soud v Praze tento závěr potvrdil s tím, že citované ustanovení je ustanovením speciálním a týká se všech případů neplatnosti rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným pro rozpor s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami.
S tímto právním názorem stěžovatel nesouhlasí a zastává názor, že na předmětné usnesení valné hromady nelze ani po uplynutí tříměsíční lhůty nahlížet jako na platné, je-li ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku v příkrém rozporu s účelem zákona a dobrými mravy a s odkazem na čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil, neboť obecné soudy v důsledku nesprávného právního posouzení věci neposkytly ochranu jeho právům.
Z obsahu připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 4 Cm 305/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal žalobou vyslovení neplatnosti valné hromady obchodní společnosti Z., spol. s r.o., konané dne 22. 2. 1995, jakož i usnesení na ní přijaté, kterým byl odvolán z funkce jednatele. Poukázal na to, že ačkoliv je jedním ze dvou společníků obchodní společnosti, nebyl o konání valné hromady svolané druhým jednatelem řádně vyrozuměn, o konání se dověděl náhodou a poté co se dostavil se svým zplnomocněným zástupcem, většinový společník nedovolil bez jakéhokoliv důvodu zástupci přístup na valnou hromadu, a proto se za těchto podmínek ani sám jednání valné hromady nezúčastnil.
Podle ujednání ve společenské smlouvě, čl. XIII., bod 3, je valná hromada usnášeníschopná pouze, jsou-li přítomni všichni společníci, což se v daném případě nestalo a jeho odvolání tak bylo provedeno v rozporu s touto smlouvou, jakož i s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, neboť se zařazením tohoto bodu na program jednání valné hromady nevyslovil souhlas a nehlasoval o něm.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 1999, čj. 4 Cm 305/97-12, žalobu zamítl s odkazem na ustanovení § 131 odst. 1 věty druhé obchodního zákona, podle kterého právo požádat soud o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami, stěžovateli zaniklo, neboť nebylo uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se o konání valné hromady mohl dovědět. Krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatel věděl o konání valné hromady dne 22. 2. 1995, žalobní návrh však podal až 24. 9. 1997, tedy po uplynutí zákonné lhůty.
V odvolání stěžovatel mimo jiné uvedl, že s názorem soudu prvého stupně nesouhlasí, neboť lze mít zato, že usnesení valné hromady je právním úkonem společnosti a dovolat se jeho neplatnosti lze i tehdy, je-li obsah usnesení valné hromady ve zřejmém rozporu s dobrými mravy. Následkem takového úkonu je pak jeho absolutní neplatnost, které se lze dovolat bez ohledu na uplynutí zákonné tříměsíční lhůty uvedené v ustanovení § 131 odst. 1 obchodního zákoníku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2000, čj. 7 Cmo 1310/99-35, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že úprava v ustanovení § 131 odst. 1 obchodního zákoníku je speciální a týká se všech případů neplatnosti rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným pro rozpor s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, jak to již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze, pokud by jeho závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je odlišný právní názor stěžovatele na povahu ustanovení § 131 odst. 1 obchodního zákoníku, resp. na právní povahu usnesení valné hromady a možnost jeho odporovatelnosti. Stěžovatel však v podstatě stejnou argumentací odůvodnil svoje odvolání, které předložil Vrchnímu soudu v Praze. Jak vyplývá z rozsudku, odvolací soud se stěžovatelovými námitkami zabýval, rozhodl o nich a svoje rozhodnutí odůvodnil, takže z pohledu dodržení ústavních procesních principů mu nelze nic vytknout. To, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a zastává názor jiný, nezakládá samo o sobě opodstatněnost tvrzení o odepření soudní ochrany. Není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů vyjádřené v přezkoumávaných rozhodnutích, neboť není-li dán relevantní důvod k vydání kasačního nálezu, Ústavní soud není k přezkumu pouhé legality rozhodnutí oprávněn.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevně neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 23. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu