Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem ml., advokátem, sídlem Píšťany 99, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2023 č. j. 11 Tdo 933/2023-480, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. září 2022 č. j. 5 To 292/2022-407 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2022 č. j. 62 T 188/2018-365, a za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí trestních soudů, která podle něj porušila jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že Okresní soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce tří let, který podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let a vyslovil nad stěžovatelem dohled. Zločinu se stěžovatel dopouštěl na své manželce od roku 2010 poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Svou manželku do roku 2014, kdy od něj na přechodnou dobu odešla, fyzicky napadal, poté ji od roku 2015 do září 2018 soustavně psychicky týral, např. neustálým osobním či telefonickým kontrolováním a citovým vydíráním. Manželka to vnímala jako těžké příkoří, měla ze stěžovatele strach a bála se opustit jejich společnou domácnost.
3. Proti rozsudku okresního soudu se odvolali jak stěžovatel, tak státní zástupce, který se dožadoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to vzhledem k závažnosti a dlouhodobosti páchání trestné činnosti. Krajský soud nicméně usnesením obě odvolání zamítl. Nejvyšší soud poté stěžovatelovo dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Krajský soud i Nejvyšší soud se ztotožnily se závěry okresního soudu.
4. Stěžovatel tvrdí, že jeho jednání vůči manželce nedosáhlo intenzity týrání vymezené judikaturou trestních soudů a komentářovou literaturou. S manželkou mají konfliktní vztah, o týrání však nejde. Ve vztahu jsou si s manželkou rovni, není v něm žádná mocenská asymetrie. To podle stěžovatele plyne jak z jejich vzájemného soužití, tak ze vzpurnosti jeho manželky, která na něj útočí. Příčinu syndromu týrané osoby, který u jeho manželky zjistil psychiatrický posudek, stěžovatel nezná, syndrom mohl vzniknout na základě řady událostí. Poukazuje na rozpory ve skutkových zjištěních. Řada svědků uvedla, že nikdy nebyli přítomni konfliktům či dokonce domácímu násilí v rodině stěžovatele. Soudy též nesprávně vycházely z toho, že stěžovatel měl manželku neustále telefonicky kontrolovat, přestože o takových telefonátech nebyl žádný důkaz. Rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je podle stěžovatele extrémní. Okresní soud jej navíc před vynesením rozsudku v záhlaví obžaloby dvakrát zprostil. Stejné námitky vznesl jak v odvolání, tak v dovolání, ani krajský soud, ani Nejvyšší soud se však s nimi nevypořádaly. Rovněž se dovolává zásady subsidiarity trestněprávní represe, principu in dubio pro reo a zásady presumpce neviny.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, jeho role nespočívá v tom, že by byl další běžnou přezkumnou instancí. Nemůže proto libovolně zasahovat do rozhodování trestních soudů včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jeho zásah je myslitelný jen u skutečně závažných pochybení trestních soudů. Typově jde o situace, kdy trestní soud opomene důkaz, vychází z důkazů získaných nezákonně či učiní závěry bez opory ve skutkových zjištěních, případně v extrémním rozporu s provedenými důkazy [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377) a navazující judikatura].
7. Žádné pochybení tohoto typu však Ústavní soud v úvahách trestních soudů neshledal. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelovy námitky jsou z velké většiny jen opakováním toho, co již řekl před trestními soudy. Ty se však s jeho obranou podrobně a srozumitelně vypořádaly (Ústavní soud především odkazuje na velmi pečlivé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
8. Stěžovatelovy námitky lze rozdělit do dvou okruhů. V prvním z nich stěžovatel tvrdí, že z provedených důkazů neplynou skutkové závěry, o které se opírají rozhodnutí trestních soudů. Současně namítá, že takto zjištěný stav nelze podřadit pod skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku. Ve druhém okruhu námitek se pak domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Poukazuje na to, že pro manželku jeho odsouzení představuje závažnou sekundární újmu.
9. K prvnímu okruhu námitek lze uvést následující. Jádro skutkových zjištění představovala výpověď samotné poškozené (stěžovatelovy manželky) v přípravném řízení a následně v hlavním líčení u okresního soudu. Již v přípravném řízení podrobně vypovídala o soužití se stěžovatelem, popsala mj. jeho potřebu mít nad lidmi kolem sebe absolutní moc, soustavné kontrolování a psychický tlak, rovněž detailně vypověděla o negativním vlivu chování stěžovatele na jejich syny. Opakovaně se snažila od stěžovatele odejít, několikrát podala žádost o rozvod.
V podstatě všechny trestní soudy následně uznaly, že se v této výpovědi v hlavním líčení objevovaly dílčí rozpory, které však nesnížily její věrohodnost a bylo možné je logicky vysvětlit (mj. tím, že od ukončení jednání, kterým byl trestný čin spáchán, v době hlavního líčení již uplynulo několik let, srov. např. bod 35 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Výpověď poškozené nestála osamoceně, její věrohodnost podporovaly např. výpovědi svědků (srov. bod 36 rozsudku okresního soudu, body 36, 41 a 43 usnesení Nejvyššího soudu).
Byť řada svědků uvedla, že nebyli svědky násilí či konfliktů, trestní soudy vysvětlily, že stěžovatelovo jednání se projevovalo na veřejnosti méně než ve společné domácnosti (bod 36 rozsudku okresního soudu, body 42 a 43 usnesení Nejvyššího soudu).
10. Zásadní poznatky vyplynuly i ze znaleckých posudků ohledně osobnosti poškozené a stěžovatele. Znalkyně u poškozené popsala mj. vznik syndromu týrané osoby, nadměrný strach z manžela a jeho reakcí. U stěžovatele naopak popsala dominantní a impulsivní osobnost, tendence mít nad poškozenou naprostou moc a kontrolu a naopak bagatelizaci vlastního jednání vůči manželce. Znalkyně též vysvětlila změny postojů poškozené i dlouhodobou neschopnost od manžela odejít (body 37 a 38 usnesení Nejvyššího soudu).
11. K dílčí námitce, že trestní soudy kladly stěžovateli za vinu neustálé telefonické kontaktování manželky, ač k tomu nezajistily výpis telefonických hovorů, Ústavní soud uvádí, že není pravda, že by Nejvyšší soud tyto námitky "přešel", jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší soud naopak v bodu 40 usnesení uznal, že závěr o telefonickém kontaktování stěžovatelovy manželky není podložen např. výpisem hovorů. Současně ale dodal, že závěr o opakované telefonické kontrole stěžovatelem plyne z výpovědí svědků.
12. Trestní soudy tak dospěly k závěru, že k psychickému násilí docházelo soustavně, dlouhodobě a intenzivně (pouze fyzické útoky bylo možné považovat za jednotlivé excesy, které však zapadaly do celkového rámce chování stěžovatele). Stěžovatel se i v ústavní stížnosti bránil odkazy na judikaturu vrcholných soudů či komentářovou literaturu, dle níž pouhé konfliktní a nevyhovující soužití nelze považovat za naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Trestní soudy se však i touto námitkou zabývaly, zdůraznily mocenskou asymetrii mezi stěžovatelem a jeho manželkou a manželčino dlouhodobé prožívání jejich soužití jako těžkého příkoří (srov. např. body 54 a 55 usnesení Nejvyššího soudu).
13. Pochybnosti o závěrech trestních soudů nelze dovozovat ani z toho, že okresní soud nejprve stěžovatele dvakrát obžaloby zprostil. V obou případech totiž krajský soud zprošťující rozsudky zrušil kvůli zásadním pochybením okresního soudu při dokazování (usneseními ze dne 22. 8. 2019 č. j. 5 To 246/2019-182 a ze dne 29. 3. 2022 č. j. 5 To 39/2022-354).
14. Ve druhém okruhu stížnostních námitek se stěžovatel domáhá uplatnění principu subsidiarity trestní represe, mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10
(N 16/60 SbNU 171). Již Nejvyšší soud však k podobné námitce uvedl, že apel na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe považuje v této věci za nepřípadný (bod 56 usnesení Nejvyššího soudu). Lze dodat, že Ústavní soud nálezem III. ÚS 2523/10 zrušil rozsudek, kterým soud uznal vinným jednoho z tehdejších stěžovatelů trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle trestního zákona (druhým stěžovatelem byla manželka odsouzeného a poškozená) pro porušení principu subsidiarity trestní represe.
Ústavní soud však zdůraznil, že nehodlá jakkoli zpochybňovat závažnost fenoménu domácího násilí (bod 32 nálezu). Sám si byl vědom výjimečnosti nálezu a podobný postup omezil na skutkově "zcela mimořádné případy" (bod 45 nálezu). Tehdejší poškozená, podle Ústavního soudu věrohodně, uváděla, že chtěla manžela jen "postrašit" a že nebyla správně poučena o povaze souhlasu s trestním stíháním (body 25 a 49 nálezu). Mezi manželi panoval specifický konfliktní vztah, který se však vždy po čase urovnal (bod 49 nálezu), jejich děti žily samostatně a jednání manžela nevedlo k žádným závažným následkům (bod 50 nálezu).
Již jen v tomto ohledu je tedy nynější případ nesrovnatelný s okolnostmi věci řešené nálezem III. ÚS 2523/10, nejde tedy o žádný "zcela mimořádný případ", kde by se měly uplatnit závěry tohoto nálezu. Stěžovatelovo jednání nadto u poškozené vyvolalo přinejmenším psychologické potíže, negativně také ovlivnilo jejich syny.
15. Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu