Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., zastoupeného Mgr. Petrem Filippim, advokátem, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2023 č. j. 25 Cdo 3811/2022-292, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022 č. j. 39 Co 196, 197/2022-256, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. prosince 2021 č. j. 42 C 139/2019-196, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Nemocnice Na Františku, sídlem Na Františku 847/8, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví, která podle něj porušila jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel v roce 2016 podstoupil v Nemocnici Na Františku (vedlejší účastnice) laparoskopické odstranění žlučníku. Vyšetření krátce před operací odhalilo, že má stěžovatel též drobnou pupeční kýlu. Proto stěžovatel podstoupil jak laparoskopické odstranění žlučníku, tak na něj bezprostředně navazující plastiku pupeční kýly. Především v souvislosti s tímto druhým zákrokem (a okolnostmi jeho provedení) vznikl spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Stěžovatel se u obvodního soudu domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky v celkové výši 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy v důsledku porušení povinností podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).
3. Konkrétně se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy za celkem devět pochybení, kterých se vedlejší účastnice měla dopustit v souvislosti s operací a péčí o stěžovatele: porušení povinnosti zajistit náležitou odbornou úroveň poskytování zdravotních služeb (160 000 Kč); porušení povinnosti informovat stěžovatele o tom, že se na poskytování zdravotních služeb budou podílet studenti a další osoby (15 000 Kč); porušení povinnosti poskytnout stěžovateli v dostatečném rozsahu informace o jeho zdravotním stavu a plánované léčbě (150 000 Kč); porušení povinnosti projednat se stěžovatelem individuální léčebný postup (15 000 Kč); porušení povinnosti seznámit stěžovatele s jeho právy a povinnostmi (15 000 Kč); neposkytnutí lékařské péče lékařem (100 000 Kč); porušení povinnosti vést řádně lékařskou dokumentaci (15 000 Kč); porušení povinnosti řádně vyřídit stížnost stěžovatele (15 000 Kč) a porušení povinnosti řádně vykázat lékařské zákroky (15 000 Kč), celkem tedy 500 000 Kč.
4. Obvodní soud ve věci provedl podrobné dokazování, mj. nechal vypracovat dva znalecké posudky. Dospěl však k závěru, že vedlejší účastnice neporušila žádnou z povinností, na které stěžovatel upozorňoval. Vedlejší účastnice (resp. její lékaři) poskytla stěžovateli před operací všechny nezbytné informace, byť v části týkající se operace pupeční kýly tak učinila ústně, nikoli podpisem vytištěného formuláře. Poskytla mu rovněž zdravotní péči na nezbytné odborné úrovni. Stěžovatelovu žalobu proto obvodní soud zamítl.
Stěžovatel se odvolal, městský soud nicméně rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání, zčásti pro objektivní nepřípustnost ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (u nároků, jejichž výše nepřesahovala částku 50 000 Kč), ve zbytku pak pro nenaplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu (stěžovatel dílem polemizoval se skutkovými závěry obvodního soudu; ani judikatura Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel v dovolání zmínil, nebyla v rozporu s napadenými rozhodnutími).
5. Stěžovatel podal proti napadeným rozhodnutím podrobnou ústavní stížnost. Stěžovatelovy námitky směřují výhradně proti rozhodnutí obvodního a městského soudu. Jádro ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele se závěry, že poskytl informovaný souhlas s operací kýly, že obecné soudy správně zjistily okolnosti jejího průběhu a že vedlejší účastnice stěžovateli poskytla zdravotní péči náležité odborné úrovně. Obecné soudy se nevypořádaly s některými stěžovatelovými důkazními návrhy, svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a jejich odůvodnění jsou vnitřně rozporná. Soudy nesprávně pracovaly se znaleckými posudky k průběhu operace. Rovněž se při hodnocení důkazů vždy přikláněly k výkladu důkazů v neprospěch stěžovatele do té míry, že v tom stěžovatel spatřuje narušení nestrannosti soudu. Ohrazuje se také proti vyúčtování nákladů právního zastoupení advokátem vedlejší účastnice.
6. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem. Její včasnost se odvíjí od doručení usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání (stěžovatel podal dovolání v souladu s poučením městského soudu; obvodní soud a městský soud přitom o jednotlivých žalovaných nárocích v celkové výši 500 000 Kč rozhodly společně jedním výrokem). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně, zpravidla až tehdy, pokud jsou jejich právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo v nich nemají podklad, pokud nebylo řízení jako celek spravedlivé anebo pokud je soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné či postrádá řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12
(N 154/70 SbNU 425), bod 11, nebo ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13
(N 24/72 SbNU 275), body 11-12].
8. Jádro nynější věci spočívá ve sporu o naplnění povinností nemocnice poskytovat zdravotní služby se svobodným a informovaným souhlasem pacienta podle § 28 odst. 1 a § 34 zákona o zdravotních službách a poskytovat tyto služby na náležité odborné úrovni podle § 28 odst. 2, § 45 odst. 1 a § 49 odst. 1 písm. a) téhož zákona (třetí povinnost, tedy údajné odepření péče, stěžovatel v ústavní stížnosti nezmiňuje).
9. Právě zmíněné povinnosti pochopitelně nepostrádají ústavněprávní význam. Z čl. 7 odst. 1 či čl. 31 věty první Listiny, čl. 2 a čl. 8 Úmluvy či čl. 4 a čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) plynou státu povinnosti poskytovat lékařskou péči na náležité odborné úrovni a zásadně s informovaným souhlasem pacienta [nálezy ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1594/22 , body 47, 50 a 58, a ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14
(N 51/76 SbNU 691), body 74-78]. Podle Ústavního soudu se však obecné soudy při hodnocení, zda vedlejší účastnice uvedené povinnosti porušila, nedopustily žádného pochybení, které by přinášelo důvod pro zásah Ústavního soudu.
10. Zaprvé, pokud jde o poskytnutí informovaného souhlasu k operaci drobné pupeční kýly, již obvodní soud dospěl ke srozumitelnému a přesvědčivě odůvodněnému závěru, že jej stěžovatel poskytl. Mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí nebylo sporné, že stěžovatel nepodepsal písemný souhlas specificky s operací drobné pupeční kýly (formulář, který dopředu dostal, se vztahoval jen na operaci žlučníku, pupeční kýla byla odhalena teprve těsně před samotnou operací). Obvodní soud nicméně neměl pochyb, že veškeré informace stěžovateli poskytla lékařka před samotnou operací ústně. Vycházel mj. z toho, že stěžovatel, který poskytnutí informací popíral, jim sám nevěnoval patřičnou pozornost (např. písemný formulář podepsal, aniž by jej četl) či z toho, že výhrady k postupu vedlejší účastnice stěžovatel vznesl až dlouhou dobu po provedení operace, přestože do té doby opakovaně projevoval spokojenost se zákrokem a péčí lékařů (srov. především bod 36 rozsudku obvodního soudu).
11. Ústavní soud dodává, že tyto závěry jsou mj. v souladu s novější judikaturou Nejvyššího soudu k formě poskytnutí informovaného souhlasu. Nejvyšší soud v rozsudku 20. 1. 2023 sp. zn. 25 Cdo 3100/2021 vyložil, že přes zažitou praxi používání formulářů pro udělení informovaného souhlasu není pro jeho udělení písemná forma zpravidla nutná (a mnohdy postačí ústní či dle okolností dokonce konkludentní poskytnutí souhlasu). S ohledem na potřebu, aby pacient informacím skutečně porozuměl, je naopak ústní vysvětlení zákroku a jeho následků stěžejní. Nejvyšší soud současně zdůraznil, že při posuzování, zda např. nemocnice svým povinnostem ohledně informovaného souhlasu dostála, je nutné vždy přihlédnout k okolnostem, za kterých byl lékařský zákrok prováděn a které mu předcházely (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1288/23 ).
12. Na právě uvedeném není nic neústavního. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že operace pupeční kýly byla v podstatě nezbytným zákrokem pro samotné laparoskopické odstranění žlučníku. Stejně tak je patrné (a to nepřímo i z argumentace samotného stěžovatele), že tento zákrok byl v porovnání s operací žlučníku mnohem méně podstatný. Za jiných okolností, v podstatě v závislosti na postupu operatéra při vypracování protokolu o operaci, by ani tento zákrok nebyl evidovaný jako samostatný.
13. Také závěr obecných soudů ohledně standardu poskytnuté péče považuje Ústavní soud za přesvědčivý a logický. Obvodní soud ve své argumentaci postupoval velmi pečlivě - poté, co nechal vypracovat první znalecký rozsudek (který vyzněl ve prospěch stěžovatele), vedlejší účastnice zpochybnila jeho závěry, a to mj. s odkazem na aktuální názor odborné veřejnosti. Obvodní soud proto nechal k průběhu operace zpracovat další posudek, na jehož závěrech pak postavil i své právní hodnocení ve věci samé. Obvodní soud nijak nevybočil z požadavků, které na hodnocení znaleckých posudků klade Ústavní soud [např. ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 3937/18
(N 77/99 SbNU 435), bod 21]. Z nového znaleckého posudku plynula jasná odpověď na dosud sporné otázky - znalec mj. uvedl, že použití konkrétního, nejjednoduššího stehu bylo namístě kvůli riziku infekce z perforovaného žlučníku, stejně tak vysvětlil, že k recidivě pupeční kýly po operaci u stěžovatele mohlo dojít i na základě dřívějších předpokladů, konkrétně obezity (bod 25 rozsudku obvodního soudu). Pokud na základě těchto závěrů obvodní soud nedovodil porušení povinností vedlejší účastnice, nevidí v tom Ústavní soud nic ústavně problematického.
14. Současně Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily nějakých jiných pochybení, které by mohly mít ústavní význam. Například není pravda, že by se soudy nevypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele (srov. bod 26 rozsudku obvodního soudu), že by hodnotily důkazy tendenčně či nereagovaly na stěžovatelovy připomínky (srov. např. bod 34 rozsudku městského soudu, kde se soud podrobně vypořádává se stěžovatelovou argumentací). Naopak, byť obecné soudy respektovaly, že stěžovatel mohl na celou věc reagovat citlivěji než je běžné, své závěry pečlivě odůvodnily. Ústavní soud k tomu též dodává, že stěžovatel i v ústavní stížnosti opakoval řadu dílčích a již obecnými soudy jasně vyvrácených argumentů (např. o lsti či nátlaku lékaře při podepsání formuláře informovaného souhlasu). A naopak vůbec nereagoval na mnohem podstatnější okolnosti nynější věci, včetně argumentů v usnesení Nejvyššího soudu.
15. Pokud jde o výhrady stěžovatele proti výroku rozsudku obvodního soudu o přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici, Ústavní soud připomíná, že k problematice nákladů řízení přistupuje zásadně velmi zdrženlivě a zasahuje teprve ve chvíli, kdy se v rozhodnutí obecných soudů objevují prvky libovůle či svévole (nálezy ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 2086/23 , bod 25, a ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 244/23 , bod 16). V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká městskému soudu, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, městský soud nicméně soud poměrně podrobně na jeho odvolání reagoval (srov. body 38 až 39 rozsudku městského soudu). Mimo to stěžovatel konkrétně zpochybňuje jen posouzení vyúčtování dvou úkonů právní služby, což ovšem bez dalšího nemůže zavdat důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
16. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu