Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MAJA v. o. s., sídlem Jana Uhra 162/4, Brno, zastoupené Mgr. Vladimírem Hamplem, advokátem, sídlem Mendlovo náměstí 907/1a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2024 č. j. 20 Cdo 3739/2023-391, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. srpna 2023 č. j. 60 Co 113/2023-353 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. ledna 2023 č. j. 16 Nc 494/2003-292, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Mgr. Martina Kolajíka, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Mgr. Barborou Kolajíkovou, advokátkou, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen ,,okresní soud") napadeným usnesením na návrh vedlejšího účastníka (povinného) částečně zastavil (co do částky 193 178 Kč s 6% úrokem od 1. 7. 1998 do zaplacení) exekuci vedenou ve prospěch stěžovatelky (výrok I.). Dále zamítl návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce v části týkající se částky 8 287,10 Kč s 0,05% úrokem za každý den prodlení od 3. 2. 1998 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III.). Exekuce byla nařízena usnesením okresního soudu na základě směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně k uspokojení pohledávky 193 178 Kč s příslušenstvím a platebního rozkazu okresního soudu k uspokojení pohledávky ve výši 8 287,10 Kč s příslušenstvím. Okresní soud došel k závěru, že stěžovatelka není aktivně věcně legitimovaná a je tedy dán zákonný důvod k částečnému zastavení exekuce.
3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen ,,krajský soud") napadeným usnesením potvrdil výrok I. okresního soudu v části, v níž byla částečně zastavena exekuce, a to pro částku 193 178 Kč s 6% úrokem od 1. 7. 1998 do 27. 3. 1999 (výrok I.) a zrušil výrok I. v části, v níž bylo rozhodnuto o tom, že se exekuce zastavuje ohledně úroku z prodlení ve výši 6% z částky 193 178 Kč od 28. 3. 1999 do zaplacení a řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce v tomto rozsahu zastavil (výrok II.), neboť usnesením soudního exekutora došlo již dříve k zastavení nařízení exekuce co do úroku z prodlení ve výši 6% ročně z částky 193 178 Kč ode dne 28. 3. 1999 do zaplacení. Zbývajícími výroky (výrok III., IV. a V.) rozhodl o odvolání vedlejšího účastníka proti výroku II. usnesení okresního soudu a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok VI.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky.
4. Oba soudy došly ke shodnému závěru, že za účelem prokázání převodu práva ve smyslu § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád, dále jen ,,e. ř.") se soudní exekutor (exekuční soud) nemůže spokojit s úředně ověřenou smlouvou o postoupení pohledávky, třeba je prokázat i indosaci a předání směnky na řad nabyvateli. Zákon o cenných papírech ani žádný jiný předpis neumožňuje oddělit od směnky ,,práva a povinnosti ze směnečného platebního rozkazu" a převádět je samostatně bez současného převodu směnky, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán. Odkázaly přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5368/2017, usnesení ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2116/2020 a další). Zároveň krajský soud doplnil, že si je vědom odlišného názoru vyjádřeného v usneseních Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 3544/10 a ze dne 3. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1501/19 ; tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz. Domnívá se však, že závěry v nich uvedené nejsou přiléhavé a šlo navíc o usnesení, jejichž závěry nejsou závazné vůči třetím osobám ani pro samotný Ústavní soud. Odkázal i na insolvenční řízení, v němž se přihlašují pohledávky právě na základě jejich hmotněprávního titulu (nikoliv z titulu soudního rozhodnutí).
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Uvedl, že v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že podmínkou pro převod směnky na řad je vedle rubopisu také její předání nabyvateli, neboť k převodu směnky na řad nedochází pouze její indosací, ale současně i tradicí. Neshledal důvod, proč by měla být rozhodná právní otázka posouzena jinak.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy setrvaly na názoru opírajícím se o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, tato judikatura je však v rozporu se závěry Ústavního soudu obsaženými ve výše uvedených usneseních. Argumentace soudů, že tento názor byl vyjádřen pouze v usnesení a není pro ně tudíž závazný, však opomíjí skutečnost, že v případě rozporu mezi rozhodovací praxí obecných soudů a Ústavního soudu, má jednoznačně převážit právní názor Ústavního soudu. Odkazuje přitom na usnesení ze dne 14. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 355/02 a nález ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 976/17 (N 19/88 SbNU 267). Odkazuje i na odbornou literaturu k této otázce. Jako absurdní vidí, že určitá meritorní rozhodnutí ke svému výkonu nepotřebují nic dalšího, a některá rozhodnutí nutí toho, v jehož prospěch jsou, ,,vláčet" s sebou původní titul. Stěžovatelka dále upozorňuje na to, že sám Nejvyšší soud není konstantní v dané problematice, neboť v insolvenčním řízení nepožaduje předložení originálu směnky. Odkazuje na rozsudky ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 29 ICdo 99/2015 a ze dne 31. 7. 2023 sp. zn. 29 ICdo 77/2023.
7. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. V části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, usnesení krajského soudu ve výroku I., II., III., V. a VI. a usnesení okresního soudu ve výroku I. a III., je přípustná (stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
8. K podání návrhu na zrušení výroku II. usnesení okresního soudu, jímž soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce v části týkající se částky 8 287,10 Kč a výroku IV. usnesení krajského soudu, jímž byl zčásti potvrzen výrok II. usnesení okresního soudu, stěžovatelce brání nedostatek aktivní procesní legitimace. V této části jde o návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
9. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy).
10. Byť se stěžovatelka domáhá zrušení všech výroků napadených rozhodnutí, argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřuje pouze proti některým výrokům, proti nimž je ústavní stížnost přípustná. Závěry obsažené v ostatních výrocích nijak argumentačně nerozporuje a žádnou ústavněprávní argumentaci nepředkládá. Krajský soud tyto výroky jasně a srozumitelně odůvodnil, a proto se Ústavní soud jejich dalším posouzením nezabýval.
11. Těžiště ústavní stížnosti představuje polemika s právními názory obecných soudů, na jejichž základě došly k závěru, že stěžovatelka není v exekučním řízení, v němž je vymáhána částka 193 178 Kč, aktivně věcně legitimována a řízení co do této částky zastavily (resp. výrok o zastavení potvrdily). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. O takový případ však v této věci nejde.
12. Obecné soudy svůj závěr založily na konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž od směnky nelze oddělit práva a povinnosti ze směnečného platebního rozkazu a převádět je samostatně bez současného převodu směnky, práva spojená s cenným papírem lze od cenného papíru oddělit a převádět samostatně jen tehdy, připouští-li takový postup zákon výslovně. Podmínkou pro převod směnky na řad je vedle smlouvy, rubopisu také její předání nabyvateli, neboť k převodu směnky na řad nedochází pouze její indosací, ale současně i tradicí (§ 1103 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
13. Argumentace stěžovatelky rozhodnutími sp. zn. 29 ICdo 99/2015 a sp. zn. 29 ICdo 77/2023 není případná. V těchto případech totiž Nejvyšší soud došel k závěru, že věřitel vykonatelné směnečné pohledávky k osvědčení přihlašované pohledávky nemusí opětovně předkládat prvopis směnky. Ustanovení § 18 z. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), na jehož podobnost s § 36 e. ř. odkazuje stěžovatelka, nebylo v těchto věcech aplikováno. Stejně tak není zásadní ani její námitka vztahující se k různému přístupu k jednotlivým exekučním titulům při výkonu rozhodnutí. Tento rozdíl se projeví pouze za situace, v níž oprávněný v exekučním řízení není stejná osoba jako žalobce v nalézacím řízení. Došlo tedy k převodu nebo přechodu práva na jinou osobu (singulární sukcesí).
14. Stěžovatelka na podporu svých závěrů uvádí i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3544/10 a sp. zn. III. ÚS 1501/19 a namítá, že tato by měla být pro obecné soudy závazná a měly z nich tedy při řešení této právní otázky vycházet. Ústavní soud předesílá, že v obou případech jde o usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost, která nemají stejnou relevanci jako nález. Taková usnesení vznikají na základě jiného rozhodovacího postupu a v jiné procesní situaci než nálezy, což omezuje uplatnitelnost závěrů v nich obsažených [srov. nález ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06
(N 142/46 SbNU 373), bod 38, srov. i nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05
(N 190/47 SbNU 465)]. Pokud stěžovatelka odkazuje na závěry obsažené v usnesení sp. zn. II. ÚS 355/02 a nálezu sp. zn. III. ÚS 976/17 , podle nichž má v případě rozporu mezi rozhodovací praxí obecných soudů a Ústavního soudu převážit právní názor Ústavního soudu, opomíjí, že v jí uváděných věcech šlo o Ústavním soudem prosazovanou závaznost nálezové judikatury.
15. Závěry obsažené ve výše uvedených usneseních navíc nelze z povahy řízení o ústavní stížnosti interpretovat bez dalšího tak, že opačné závěry, než které Ústavní soud v daném usnesení aproboval jako ústavně konformní, ústavnímu pořádku odporují. Argumentace právními názory Ústavního soudu obsaženými v jeho odmítacích usneseních, nemá proto zásadní relevanci.
16. Veškerá argumentace stěžovatelky se pohybuje v rovině podústavního práva a obecné soudy na ni v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě reagovaly. Závěry obsažené v napadených rozhodnutích shledal Ústavní soud jako ústavně souladné. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno.
17. Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu