KSOS 8 INS XY
37 ICm XY
29 ICdo 99/2015-128
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Mgr. Marka Vlka, se sídlem v Přerově, Č. Drahlovského 871/17, PSČ 750
02, jako insolvenčního správce dlužníka M. D., zastoupeného Mgr. Vlastimilem
Němcem, advokátem, se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, PSČ 750 02, proti
žalovanému L. K., narozenému XY, bytem v XY, o určení pravosti vykonatelné
pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn.
37 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. D., narozeného
XY, bytem v XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 8 INS XY, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2015,
č. j. 37 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 8 INS XY), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 37 ICm XY, Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“) vyhověl žalobě, jíž se
žalobce (insolvenční správce dlužníka M. D.) domáhal určení, že vykonatelné
pohledávky žalovaného (L. K.) v celkové výši 845.688,35 Kč, přihlášené do
insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P17, nejsou po právu. Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména z toho, že:
1/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka vykonatelné pohledávky
ze tří směnek vlastních vystavených dlužníkem na řad žalovaného, a to v celkové
výši 845.688,35 Kč (dále též jen „sporné pohledávky“). 2/ Sporné pohledávky byly žalovanému přiznány směnečnými platebními rozkazy
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 6 Cm XY, ze dne 29. března 2010, č. j. 6 Cm XY, a ze dne 12. července 2010, č. j. 6 Cm XY; všechny směnečné platební rozkazy již nabyly účinků pravomocného
rozsudku. 3/ Při zvláštním přezkumném jednání konaném 24. června 2013 popřel žalobce
pravost sporných pohledávek s tím, že žalovaný nepředložil (ani po výzvě
insolvenčního správce) originály směnek, z nichž dovozoval existenci
přihlášených pohledávek. Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Přitom zdůraznil, že s ohledem na specifickou povahu směnečných závazků, jež
jsou „snadno převoditelné a jedinou možnou obranou proti jejich převedení je
faktické vynětí směnečné listiny z oběhu“, je nezbytné, aby věřitel, který v
insolvenčním řízení uplatňuje pohledávky ze směnky, předložil také její
originál. Jiným způsobem nelze ani v insolvenčním řízení prokázat existenci
směnečné pohledávky (bez zřetele k tomu, zda o směnečné pohledávce „bylo vydáno
pravomocné soudní rozhodnutí“). Jelikož žalovaným přihlášené pohledávky nebyly prokázány „řádným způsobem, tj. předložením originálu směnky“, je popěrný úkon žalobce důvodný. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu o určení neexistence
pohledávek žalovaného zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud – na rozdíl od insolvenčního soudu – uzavřel, že v poměrech dané
věci nebylo k prokázání přihlášených pohledávek nezbytné, aby žalovaný spolu s
přihláškou předložil také originály sporných směnek. Jakkoli je směnka
dokonalým cenným papírem, do něhož je právo vtěleno a s osudem listiny
neoddělitelně spjato, v situaci, kdy nároky ze směnky již byly přiznány
vykonatelným směnečným platebním rozkazem, zcela postačí, jsou-li (jako v
posuzovaném případě) věřitelem doloženy listiny osvědčující vykonatelnost
přihlašované pohledávky. Opačný závěr podle přesvědčení odvolacího soudu neplyne ani z platné úpravy
insolvenčního práva, ani z judikatury Nejvyššího soudu, na kterou žalobce v
průběhu řízení odkazoval. V této souvislosti měl odvolací soud za nepřípadný
především poukaz žalobce na závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2010, sp. zn.
29 Cdo 252/2009, jež se váží (na rozdíl od nyní
projednávané věci) k rozhodování o procesním nástupnictví podle ustanovení §
107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Z názorů obdobných těm, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí, naopak
soudní praxe ustáleně vychází též v exekučních poměrech, pro něž (shodně s výše
řečeným) dovozuje, že je-li vykonávaným rozhodnutím směnečný platební rozkaz,
není oprávněný povinen připojit k návrhu na nařízení exekuce originál směnky,
na základě které byl směnečný platební rozkaz vydán. Potud odvolací soud
odkázal na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. 20
Cdo 2399/2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyly vyřešeny. Podle dovolatele jde o posouzení podmínek
uplatnění směnečného nároku v insolvenčním řízení, zejména pak o řešení otázky,
„zdali k uplatnění směnečného nároku v insolvenčním řízení je nutné doložit k
přihlášce pohledávky originál směnky, případně za jakých podmínek lze směnečný
nárok uplatňovat a jaký je v tomto vztahu rozsah přezkumné pravomoci ze strany
insolvenčního správce“. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem (co do závěru,
že k prokázání přihlášených vykonatelných směnečných pohledávek není nezbytné,
aby věřitel spolu s přihláškou předložil také originál směnky, z níž měly
vzejít přihlášené pohledávky), které popírá jak specifickou povahu směnečných
závazků jako takových, tak „nezastupitelnou a výhradní roli insolvenčního
správce při přezkumu pravosti přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení
dlužníka“. Dovolatel je přesvědčen, že povaha směnečných závazků je natolik
specifická, že pro přezkoumání jejich důvodnosti (pravosti) je nezbytné
předložit insolvenčnímu správci originál směnky, neboť jiným způsobem je v
zásadě nemožné doložit a přezkoumat jejich pravost. Tím, že přihlašující
věřitel doloží pravomocné směnečné platební rozkazy, je sice osvědčena
vykonatelnost přihlášených pohledávek, na možnost přezkoumání jejich pravosti
však tyto listiny nemají žádný vliv. V situaci, kdy specifická povaha směnečných závazků je akcentována napříč
celým právním řádem (viz § 175 o. s. ř. nebo čl. I. § 39 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového) a zohledňuje ji rovněž judikatura
Nejvyššího soudu (viz např. důvody usnesení sp. zn. 29 Cdo 252/2009, na které
dovolatel poukazoval již v předchozích fázích řízení), musí tuto specifickou
povahu respektovat při výkonu své funkce rovněž insolvenční správce. Z výše řečeného podle dovolatele plyne, že insolvenční správce musí při
přezkumu přihlášené směnečné pohledávky mimo jiné zkoumat, zda „tvrzený věřitel
je i nadále majitelem směnky a zda tedy směnečný nárok a směnečná pohledávka
stále existují“. Bez předložení originálu směnky, o níž se přihlašovaná
pohledávka opírá, však důvodnost (pravost) směnečné pohledávky přezkoumat
nelze. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil
tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017
(článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno
před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn.
29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky, zda věřitel vykonatelné
směnečné pohledávky, musí v insolvenčním řízení k osvědčení existence
přihlašované pohledávky předložit vždy také originál směnky. Vzhledem k tomu,
že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu v daných
souvislostech vyřešena, je dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí byl pro další
úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince
2015 (tedy naposledy ve znění zákona č. 294/2013 Sb.).
Podle § 177 insolvenčního zákona je k přihlášce pohledávky nutné připojit
listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje
veřejnou listinou.
Podle § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou
pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu,
kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku
přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty
soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné
pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen
skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo
vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení
věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené
pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého v poměrech dané věci nebylo k prokázání
přihlášených (směnečných) vykonatelných pohledávek nezbytné, aby žalovaný spolu
s přihláškou předložil také originály sporných směnek, je podle přesvědčení
Nejvyššího soudu správný.
Obecně platí (srov. § 177 insolvenčního zákona), že věřitel vykonatelné
pohledávky dokládá její existenci zásadně jen pravomocným rozhodnutím
příslušného orgánu, jímž mu byla přihlašovaná pohledávka přiznána. Nejvyšší
soud přitom – ani při zohlednění dovolatelem zmiňované „specifické“ povahy
směnečných závazků (coby závazků přímých, bezpodmínečných, nesporných a
abstraktních) – nenalézá žádné důvody, pro které by tomu mělo být jinak v
případě vykonatelných směnečných pohledávek.
Nemůže být žádných pochyb o tom, že okolnost, zda žalovaný doložil, že je
majitelem sporných směnek a svědčí mu práva v nich obsažená, musel před vydáním
směnečného platebního rozkazu zkoumat již nalézací soud. Tím, že na základě
návrhu žalovaného vydal ve výše označených věcech směnečné platební rozkazy a
rozhodl o zaplacení sporných směnek, totiž také osvědčil, že prověřil (s
pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž mohou být taková rozhodnutí vydána,
tedy (mimo jiné) i to, zda věřitel předložil v prvopisu směnky, o jejichž
pravosti není důvodu pochybovat, příp. další listiny nutné k uplatnění práva
(srov. v této souvislosti též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 106/2013“).
Námitku, že věřitel neosvědčil existenci přihlašovaných vykonatelných
směnečných pohledávek, neboť (opětovně) nepředložil originál sporných směnek,
pak již nelze v insolvenčním řízení jako způsobilý důvod popření pravosti nebo
výše takových pohledávek účinně uplatnit. Samotný (ničím neodůvodněný)
požadavek insolvenčního správce na opětovné předložení prvopisu sporných směnek
totiž nepředstavuje námitku, jejímž prostřednictvím by insolvenční správce
popíral pravost či výši přihlašovaných pohledávek, tedy – jinak řečeno –
namítal, že pohledávka přihlašujícího věřitele „nevznikla nebo že již zcela
zanikla“ (viz § 193 insolvenčního zákona), případně „že dlužníkův závazek je
nižší než přihlášená částka“ (viz § 194 insolvenčního zákona).
Pro úplnost budiž řečeno, že důvodem popření vykonatelné směnečné pohledávky by
nemohla být ani výhrada, kterou by insolvenční správce zpochybňoval závěr, že
věřitel originál směnky v nalézacím řízení (jež skončilo vydáním pravomocného a
vykonatelného rozhodnutí přiznávajícího věřiteli spornou pohledávku) skutečně
předložil. Ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona by totiž šlo
o námitku, jejímž prostřednictvím by se insolvenční správce nepřípustně
dovolával „jiného právního posouzení věci“ (k tomu srov. opět R 106/2013).
Potřeba předložit také v insolvenčním řízení originál směnečné listiny, z níž
přihlašující věřitel dovozuje uplatněnou vykonatelnou pohledávku, by mohla být
dána jen v těch případech, kdy insolvenční správce jako důvod popření pravosti
či výše takové pohledávky uplatní skutečnosti, jež v intencích ustanovení § 199
odst. 2 insolvenčního zákona nevybočují z mezí popěrného práva u vykonatelných
pohledávek, tedy – jinak řečeno – skutečnosti, jejichž prostřednictvím lze
přihlášenou vykonatelnou pohledávku (navzdory tomu, že vzájemný vztah věřitele
a dlužníka byl již v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným
rozhodnutím příslušného orgánu) účinně popřít. O takovou situaci však – se
zřetelem k obsahu popěrného úkonu žalobce – v projednávané věci nejde.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, je (ve výsledku) správné, přičemž z obsahu
spisu neplynou ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání
Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti, Nejvyšší soud podle § 243d písm. a)
o. s. ř. dovolání žalobce zamítl jako nedůvodné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 202 insolvenčního zákona, když
dovolání bylo zamítnuto a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených
pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti
insolvenčnímu správci.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním
způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu