Posouzení lidsky důstojného ubytování
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) M. K., 2) V. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, čj. 13 Co 310/98-84, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka ing. L. P., za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 1998, čj. 13 Co 310/98-84, se zrušuje.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně stěžovatelé mimo jiné tvrdí, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Podle stěžovatelů rovněž došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť v jejich případech nebyla státní moc (v tomto případě moc soudní) uplatněna v mezích a způsobem stanoveným zákonem, konkrétně v mezích uvedených v občanském soudním řádu.
Stěžovatelé jsou rovněž toho názoru, že došlo k porušení práva na ochranu zdraví, které garantuje čl. 31 věta první Listiny, čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny, který zaručuje zvláštní ochranu dětí, čl. 35 Listiny, který garantuje právo na příznivé životní prostředí, kdy ochrany těchto práv se lze s ohledem na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny dovolávat v mezích zákonů, které tato práva provádějí. Postupem soudních orgánů došlo i k porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého je zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti.
Krajský soud v napadeném rozhodnutí nesprávně vyložil ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., když se považoval za zavázán předloženým kolaudačním rozhodnutím, ačkoli právě toto rozhodnutí mohlo být zpochybněno předloženými odbornými posudky. Závěr soudu o tom, že bylo stanoveno omezení počtu konání akcí v jednom roce, což sníží nepříznivý vliv kulturního sálu na užívání nabízeného bytu, nemá oporu v důkazech, neboť nebylo vydáno žádné rozhodnutí o tom, kolik se v daném objektu smí konat ročně zábav, když ostatně takové rozhodnutí ani vydáno být nemůže, neboť objekt je v soukromém vlastnictví.
Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadeného usnesení. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 8. 8. 2000 uvedl, že výhrady stěžovatelů vůči soudnímu rozhodnutí jsou téměř totožné s odvolacími námitkami, s nimiž se tento soud snažil vypořádat v napadeném rozhodnutí, na které pro stručnost odkazuje. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Z obsahu spisu 13 E 479/97 Okresního soudu ve Zlíně Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 5. 5. 1998, čj. 13 E 479/97-66, bylo nařízeno provedení výkonu rozhodnutí vyklizením stěžovatelů z bytu v domě č. p. 274 v L. a jejich přestěhováním do zajištěného náhradního bytu ve víceúčelové budově Z. D. v L. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil, vycházeje z toho, že oprávněný doložil splnění své povinnosti zajištění náhradního bytu kolaudačním rozhodnutím Úřadu města Z.
Předložené kolaudační rozhodnutí je rozhodnutím správního orgánu, a pro soud je tudíž ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. závazné. Navíc toto rozhodnutí nebylo zpochybněno ani odbornými posudky předloženými stěžovateli. K dovolání stěžovatelů proti napadenému usnesení krajského soudu rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 5. 2000, čj. 20 Cdo 2339/98-105, tak, že toto dovolání odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR odvolací soud sice chybně vyložil ustanovení § 135 odst. 2 o.
s. ř., nicméně současně konstatoval, že uvedený soud ve skutečnosti kolaudační rozhodnutí hodnotil. Právní posouzení věci na řešení uvedené otázky nespočívá (princip vázanosti soudu kolaudačním rozhodnutím se v něm neprosazuje), takže potud nemá zásadní význam pro věc samu.
Výkladem pojmu náhradní byt z ústavně právního hlediska se Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 114/94 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, č. 9, roč. 1995 - I. díl, v němž mimo jiné uvedl, že interpretace ustanovení § 712 odst. 2 občanského zákoníku ze strany Krajského soudu v Brně by vedla k eliminaci vlastníkova dispozičního práva (jehož součástí je i možnost výpovědi), a tudíž nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných základních práv.
Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky" nutno v kontextu citovaného ustanovení občanského zákoníku interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (vlastníka) povinnost zajistit takovou bytovou náhradu, která nutně splňuje znak druhý zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu a zakládají dále pronajímateli povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek a podle všech v zákoně uvedených parametrů aproximativně nejvíce blíží vyklizovanému bytu.
Ani v projednávané věci nemůže být pochyb o tom, že ustanovení § 712 odst. 2 občanského zákoníku týkající se bytové náhrady nelze interpretovat způsobem vedeným k již naznačené eliminaci vlastníkova dispozičního práva. Tento významný a esenciální moment je však třeba uvažovat v souvislosti s rovněž esenciální podmínkou kladenou na náhradní byt, totiž aby zajišťoval "lidsky důstojné ubytování". Ochrana přiměřené životní úrovně, včetně "přiměřeného" bydlení, je zdůrazněna v celé řadě mezinárodních smluv o lidských právech, kupř.
v čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 16 Evropské sociální charty, tedy vesměs smluv, jež ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR jsou pro Českou republiku bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Napadené rozhodnutí jde však v tomto směru stranou posléze konstatované esenciální podmínky, k čemuž nepochybně přispěla i ta skutečnost, že krajský soud se ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. cítil kolaudačním rozhodnutím vázán, i když jinak, jak konstatoval ve svém rozhodnutí již Nejvyšší soud ČR, zmíněné kolaudační rozhodnutí "poměřoval".
Zásadní problém, s nímž se obecné soudy vzhledem k výše uvedenému nevypořádaly, tkví totiž v tom, že náhradní byt je umístěn ve víceúčelové budově Z. D. v L., v níž se kupř. nachází i sál, v němž se konají kulturní akce i taneční zábavy, a velkokapacitní kuchyně. Přitom ze spisu zdá se být zjevno, že k vybudování bytové jednotky došlo v tomto objektu, kde jiné další bytové jednotky patrně nejsou, z ryze účelových důvodů, tedy pro účely poskytnutí bytové náhrady. Ve spisu založeném přípisu Okresního úřadu ve Zlíně, okresního hygienika, ze dne 11.
4. 1997, zn. 718-A-216/1997/Ka, se přitom uvádí, že při pořádání sportovního plesu dne 15. 2. 1997 se naměřené hladiny hluku buď rovnaly nejvyšší přípustné hodnotě nebo byly mírně vyšší. Uvedený přípis vychází z informace majitele budovy, že počet zábav v kalendářním roce nepřesáhne čísla 6 a současně se v něm konstatuje, že při zvýšení počtu kulturních akcí po 22. hodině by bylo nutno danou situaci hygienicky přehodnotit. Jak stěžovatelé uvádí ve svém dovolání, četnost zábav pořádaných v areálu víceúčelové budovy jen za období od 10.
1. 1998 do 25. 4. 1998 dosáhla čísla 8. S tímto údajem přichází stěžovatelé teprve po vydání napadeného rozhodnutí, nicméně i ve svém odvolání opětovně poukazují na fakt přetrvávající hlučnosti. Přitom není vůbec jasné, a napadené rozhodnutí tím se stává i nepřezkoumatelným, z jakých důvodů nemá počet zábav v kalendářním roce přesáhnout právě číslo 6.
Pojem "lidsky důstojné ubytování" zahrnuje podmínku, kterou je třeba vykládat ve smyslu již zmíněného ústavně právního požadavku "přiměřenosti" vztahujícího se i na bydlení. V zásadě je sice možné, aby tomuto požadavku bylo vyhověno i v objektech sloužících jinému účelu než bydlení, nicméně zejména v těchto případech je třeba pečlivě zkoumat, zda poskytovaná bytová náhrada odpovídá běžnému standardu bydlení, i pokud se týče hluku, hygieny a vůbec celkového prostředí, v němž je dislokována.
Protože krajský soud v napadeném usnesení v tomto směru otázku "lidsky důstojného ubytování" nezkoumal, porušil tím ústavně zaručené právo stěžovatelů zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů proto Ústavní soud pro porušení těchto ústavně zaručených práv ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. října 2000