Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. Václava Krále, zastoupeného Mgr. Ivou Havlovou, advokátkou se sídlem Mánesova 808/22, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 7 C 84/2015-155, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a České advokátní komory, se sídlem Národní třída 16, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně odůvodnila svoji žalobu tím, že žalovanému jako advokátu zapsanému v seznamu advokátů vedeném žalobkyní, účtovala náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti se zajištěním jeho přístupu k elektronické aplikaci ve výši 260,- Kč. Žalovanému byl vyúčtován poplatek za servisní podporu k přístupu k licenci k provádění autorizované konverze dokumentů ve výši 278,- Kč včetně DPH fakturou č. 241302957 ze dne 15. 7. 2013, žalovaný však dlužnou částku neuhradil.
Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že žalovanému byl na základě jeho žádosti o poskytnutí přístupu ke službám umožňujícím provádění autorizované konverze dokumentů, která je součástí informačního systému Czech POINT, poskytnut přístup k této elektronické aplikaci a žalovaný ji využívá. Systém Czech POINT je informačním systémem veřejné správy pro orgány veřejné moci a advokátům je zpřístupněn jen pro provádění elektronické konverze dokumentů. Tento přístup advokátů k autorizované konverzi dokumentů je zajišťován hromadně prostřednictvím žalobkyně. Softwarovou podporu poskytovanou advokátům na základě smlouvy s žalobkyní je nutno hradit.
Výrok o náhradě nákladů řízení opřel okresní soud o ustanovení § 142 odst. 1 a § 142a odst. 1 o. s. ř.
Z této úvahy stěžovatel dovozuje, že žalobkyně nebyla oprávněna uzavřít jakoukoliv smlouvu se společností newps.cz s. r. o., která není provozovatelem výše uvedeného informačního systému, aniž by k tomu byla ze zákona zmocněna. Jestliže stěžovatel nepožádal společnost newps.cz s. r. o. o jakékoliv servisní služby, přičemž tato společnost je stěžovateli ani nikdy neposkytla, a to prý ani prostřednictvím žalobkyně, neboť mu je poskytuje Ministerstvo vnitra, nemůže žalobkyně po stěžovateli jakékoliv náklady spojené se zajištěním k přístupu k aplikaci požadovat. Stěžovatel je přesvědčen, že na základě smluv uzavřených mezi žalobkyní a společností newps.cz s. r. o. se mu nedostalo a i nadále nedostává, byť zprostředkovaně, žádného plnění, které by již neměl zajištěno ze strany Ministerstva vnitra.
I když si je stěžovatel vědom toho, že předmětem sporu bylo zaplacení částky svou výší nepochybně tzv. bagatelní, lze prý v předmětné věci shledat přesah do práv dalších advokátů, kterým jsou za shodných podmínek žalobkyní neoprávněně účtovány náklady spojené s hrazením servisní podpory soukromému subjektu, společnosti newps.cz s. r. o. Podle názoru stěžovatele okresní soud vyložil jednoduché právo zcela neústavním způsobem, jestliže dospěl k závěru, že na straně stěžovatele nezaplacením žalované částky došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení.
Závěrem velmi obsáhlého odůvodnění předmětné ústavní stížnosti stěžovatel namítá rozpor výše nákladů řízení stanovených napadeným rozsudkem s principem spravedlnosti soudního řízení, jestliže žalobkyní byla stavovská organizace advokátů, která je schopna prostřednictvím svých zaměstnanců nepochybně zájmy a práva v řízení před obecnými soudy řádně zastupovat.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , N 34/3 SbNU 257).
Taková protiústavní pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží rovněž k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, přesunul až do roviny ústavního soudnictví.
Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
V nyní projednávané věci jde o částku svojí výší nedosahující ani 300,- Kč, takže v daném řízení zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy jen výjimečně. Projednávaná věc však takový výjimečný případ nepředstavuje.
Ke stěžovatelově námitce, že v projednávané věci jde o přesah jeho zájmů do sféry zájmů ostatních advokátů provádějících služby spojené s autorizovanou konverzí dokumentů na základě přístupové licence žalobkyně, lze jen obiter dictum ve stručnosti poznamenat, že Česká advokátní komora usnesením představenstva č. 5/2010 Věstníku, o přístupu k elektronické aplikaci systému kontaktních míst veřejné správy (účinného od 11. 9. 2010) zajišťuje regulaci této doplňkové činnosti advokátů. Podle článku 1 usnesení se tak děje "nákupem uživatelských licencí od subjektu oprávněného poskytovat přístup k agendě autorizované konverze dokumentů prostřednictvím systému Czech POINT". Česká advokátní komora následně přidělí uživatelskou licenci advokátovi na základě jeho písemné žádosti, přičemž za tuto činnost má právo požadovat na advokátovi náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti se zajištěním přístupu k elektronické aplikaci.
Autorizovanou konverzi dokumentů mohou provádět orgány veřejné moci z moci úřední pro výkon své působnosti, na žádost pak kontaktní místa veřejné správy a rovněž advokáti za podmínek stanovených zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (§ 23 odst. 1, odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, v platném znění).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že autorizovanou konverzi dokumentů mohou advokáti provádět na žádost, přičemž tato činnost bude zpoplatněna, neboť bude jimi vyvíjena v souvislosti s poskytováním právních služeb klientu. Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že je věcí Ministerstva vnitra (nikoli advokáta), jakým jiným způsobem zajistí advokátům přístup do systému Czech POINT.
V souvislosti se stěžovatelovým tvrzením o nepřiměřeně vysokých nákladech řízení je nutné připomenout, že k této námitce se vyjádřil v napadeném rozhodnutí i Okresní soud v Hradci Králové a jeho závěry jsou ve vztahu k náhradě účelně vynaložených nákladů žalobkyně z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu zcela akceptovatelné. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu