Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 524/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti a. s. M., zastoupené JUDr. M. R., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2000, čj. 28 Cdo 1177/99-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka uvádí, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V napadeném rozsudku nebyly totiž vzaty vůbec v úvahu závažné okolnosti týkající se skutkových zjištění , stejně jako námitky týkající se nesprávného právního posouzení věci, s nimiž se Nejvyšší soud ČR vypořádal zcela obecně a neadekvátně. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 6 C 320/91 Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 6. 1994, čj. 6 C 320/91-104, byla zamítnuta žaloba A. S. na uzavření dohody o vydání nemovitostí, ve výrocích tohoto rozsudku blíže označených, a to na podkladě zjištění a závěrů, že kupní smlouva o prodeji těchto nemovitostí byla sice uzavřena v tísni, nikoli však za nápadně nevýhodných podmínek. K odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.
9. 1998, čj. 39 Co 265/98, 39 Co 266/98, 39 Co 267/98-157, tak, že rozsudek soudu prvého stupně, doplněný rozsudkem téhož soudu ze dne 26. 1. 1998 a opravený usnesením téhož soudu ze dne 26. 1. 1998 v zamítavém výroku o věci samé, změnil tak, že stěžovatelka je povinna uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí, ve výrocích tohoto rozsudku uvedeného znění. Na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl odvolací soud k závěru, že v souzeném případě je splněn i znak nápadně nevýhodných podmínek, za jakých k uzavření kupní smlouvy došlo.
Poskytnutá kupní cena nebyla totiž adekvátním peněžitým plněním, když vyhláška č. 43/1969 Sb. obrážela dělení vlastnictví na osobní a soukromé s důsledky nepřijatelnými v demokratické společnosti. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání zamítl. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění nejsou podle názoru dovolacího soudu dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 (nyní 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 2 (nyní 3) písm. a) - c) občanského soudního řádu.
Posléze uvedené důvody nejsou však v projednávané věci dány. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v daném případě vzal v řízení o odvolání za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo, že by v řízení nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolání stěžovatelky tedy v tomto případě směřovala v podstatě proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, což za dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. považovat nelze.
Pokud jde právní posouzení věci, dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud správně vyložil ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., když vycházel z konkrétních okolností daného případu, a položil také důraz na značně nevýhodné smluvní podmínky při této smlouvě spočívající také v tom, že nebylo zajištěno dosavadní společné bydlení dvou rodin v bytech ve společném domě, jak byli prodávající zvyklí žít poměrně dlouhou dobu a po prodeji byli nuceni si zcela jinak uspořádat své osobní, životní a bytové poměry.
Stěžovatelčiny výtky směřují jednak proti skutkovým zjištěním obecných soudů a hodnocení provedených důkazů, jednak proti právnímu posouzení věci. Pokud jde o první otázku, není bez významu poukázat na to, že jde o řízení, v němž návrh uplatňující restituční nárok došel soudu již 1. 10. 1991, že v průběhu tohoto řízení byla vyslechnuta celá řada svědků, byly vyžádány znalecké posudky a provedeny i další důkazy. Ze spisu není zjevno, že by obecné soudy nerespektovaly podmínky daném ustanovením § 132 o. s. ř., takže za tohoto stavu nespadá ani do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy.
Pokud pak jde o právní závěry, na existenci tísně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. poukazují shodně soudy prvého i druhého stupně a ani Ústavní soud o tomto stavu, konstatovaném i Nejvyšším soudem, nemá pochyb, uváží-li se především, že na původní vlastníky předmětných nemovitostí byl vyvíjen značný tlak, a to kupř. i podáním žaloby ve věci sp. zn. 7 C 323/77 Obvodního soudu pro Prahu 6. Městský soud v Praze, stejně jako Nejvyšší soud ČR, také řádně zdůvodnily svůj závěr o existenci další podmínky tohoto restitučního důvodu podle citovaného ustanovení, tj. nápadně nevýhodných podmínek, a ani Ústavní soud nespatřuje v tomto jejich závěru důvod, proč by projednávaná věc měla být posunuta do ústavně právní roviny.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 19. února 2001
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu