Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele O. F., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem, sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2 – Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024 sp. zn. 61 To 30/2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. prosince 2023 č. j. 37 Nt 1662/2023-41, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 1. oddělení (dále jen „policejní orgán“) ze dne 13. 12. 2023 č. j. KRPA-159230-445/TČ-2023-000071 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) téhož zákoníku, spáchané ve spolupachatelství.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „obvodní soud“) napadeným usnesením rozhodl o návrhu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze na vzetí stěžovatele do vazby, že podle § 68 odst. 1, § 73b odst. 1 a § 73d odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu bere do vazby, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu contrario se nepřijímá písemný slib stěžovatele, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario se zamítá návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a podle § 73 odst. 1 písm. d) trestního řádu a contrario se zamítá návrh stěžovatele na propuštění ze zadržení za současného uložení předběžného opatření zákazu vycestování do zahraničí podle § 88c písm. e) trestního řádu. Podle § 72a odst. 4 trestního řádu se vazba započítává ode dne 12. 12. 2023 od 13:55 hodin.
4. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
5. Stěžovatel namítá, že mu obecné soudy neposkytly dostatečnou možnost seznámit se s důvody, pro které byl návrh na vzetí do vazby podán, čímž mu upřely právo na účinnou obhajobu. Obviněný má právo získat alespoň z návrhu státního zastupitelství takové informace, které v minimální míře dodávají důvodnost jak některému ze zákonných vazebních důvodů, tak i zahájenému trestnímu stíhání. V posuzované věci byly vazební důvody v návrhu konkretizovány zcela povrchně, což se následně přeneslo i do obsahu napadených usnesení.
6. Obvodní soud se k důvodnosti trestního stíhání i vzetí stěžovatele do vazby vyslovil pouze v obecné rovině, v rozsahu pouhých několika vět. Obvodní soud se tak otázkou důvodnosti trestního stíhání zabýval jen formálně a dospěl k povšechnému závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky uvedených trestných činů a jsou zřejmé důvody k podezření, že se jich dopustil. V konkrétnější rovině obvodní soud konstatoval, že stěžovatel se měl dopustit závažné trestné činnosti vůči D. A. (dále jen „poškozený“) pouze ze zištných důvodů a také s ohledem ke skutečnosti, že se jednání měl dopustit přesto, že byl schopen výdělečné činnosti („jezdil pro Bolt apod.“), lze mít za to, že v případě potřeby finančních prostředků je schopen dopustit se opětovně obdobné trestné činnosti. Z toho obvodní soud dovodil bez bližšího odůvodnění, že „v současné době ze zjištěných skutečnosti lze dovozovat, že měl mít ze stíhané trestné činnosti nikoli nepatrný finanční příjem, a lze mít důvodné obavy, že v případě, že by byl propuštěn na svobodu, bude opakovat předmětnou trestnou činnost, aby tak získal další finanční prostředky“. Stěžovatel vytýká, že obvodní soud tato konstatování doplnil již jen závěrem, že „se jednání měl dopustit za situace, kdy jej o to požádala osoba, kterou pořádně neznal a seznámil se s ní v restauraci“, přičemž „z uvedeného lze dovozovat, že k jednání došlo pouze za účelem získání finančních prostředků“. Tento argumentační deficit se obvodní soud pokoušel kompenzovat poukazem na závažnost trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopustit, a v této souvislosti i poukázal na hrozbu trestem, který mu čistě teoreticky může hrozit. Obvodní soud však své rozhodnutí pro uvalení předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu na stěžovatele přiléhavě odůvodnit nedokázal.
7. Městský soud, oponuje dále stěžovatel, jen vlastními slovy zopakoval argumentaci uvedenou v usnesení obvodního soudu k důvodnosti předstižné vazby a přisvědčil, že se ztotožňuje se závěrem o existenci důvodné obavy, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Následně městský soud namátkově citoval pasáže výpovědi stěžovatele ke svým majetkovým a rodinným poměrům, přičemž dovodil, že stěžovatel měl trestnou činnost jednoznačné páchat z důvodů, aby si zajistil nemalé finanční prostředky pro rodinu, přestože v květnu 2023 dosahoval nadprůměrných příjmů, a trestnou činnost měl rovněž dlouhodobě plánovat a i ze způsobu provedení je výrazným způsobem zvýšena nebezpečnost role, kterou měl v předmětné trestné činnosti sehrát.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své judikatuře, že posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. nálezy ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000
(N 174/20 SbNU 235), ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02
(N 68/26 SbNU 203), ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02
(N 77/37 SbNU 83) nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09
(N 85/57 SbNU 137) aj.].
10. Také proces dokazování ve vazebních věcech se řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Ústava ani zákon nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08
(N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13
(U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [viz nálezy ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05
(N 210/39 SbNU 239) nebo ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13
(N 195/75 SbNU 197)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný soud na základě shodně provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
11. V posuzované věci se soudy zabývaly existencí důvodů předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel byl v době vydání napadených usnesení trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže a zločin vydírání, spáchané ve spolupachatelství. Při výslechu stěžovatele i při výslechu před soudem potvrdil spoluobviněný S., že si jej stěžovatel měl najmout proto, že věděl, že „podobnou práci v minulosti dělal“. Z uvedeného obecné soudy dovodily důvodnost podezření, že jednání stěžovatele bylo důkladně promyšlené, a to za účelem získání finančních prostředků.
Obecné soudy vycházely z podezření, že stěžovatel měl ze stíhané trestné činnosti finanční příjem (odměnu ve výši 150 000 Kč), a konstatovaly, že lze mít opodstatněné obavy, že v případě propuštění na svobodu bude opakovat předmětnou trestnou činnost, aby získal další peněžní prostředky. Soudy vzaly v potaz též okolnost, že podle usnesení o zahájení trestního stíhání se stěžovatel inkriminovaného jednání dopustil na žádost osoby, kterou „pořádně neznal“ a seznámil se s ní v restauraci, což zvyšuje riziko, že by se obdobné trestné činnosti mohl dopustit opakovaně.
Stěžovatel vytýká této argumentaci, obsažené v napadených usneseních, že není z jeho pohledu dostatečně konkrétní, nicméně nedoceňuje, že právě relativně nespecifická povaha zištných pohnutek trestné činnosti může zvyšovat riziko jejího opakování, což soudy věcně udržitelným způsobem dovodily.
12. Obecné soudy existenci důvodů předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu odůvodnily ústavně souladným způsobem. Právo obeznámit se s argumentací státního zastupitelství a vyjádřit se k ní plyne ze zásady kontradiktornosti řízení, která musí být respektována jako náležitost řádného procesu i ve vazebním řízení, přičemž při výkonu tohoto práva musí být zabezpečeny i požadavky plynoucí z práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny [srov. nález ze dne 29. 9. 2020 sp. zn. III. ÚS 3939/19
(N 190/102 SbNU 171)]. Výše rekapitulované závěry obecných soudů nemohly být pro stěžovatele překvapivé, neboť vycházely z konstatování dostupných již z usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 12. 2023.
13. Stěžovatel Ústavnímu soudu nezprostředkoval informaci, že v dalším řízení byly při pátrací akci Policie České republiky nalezeny ostatky poškozeného, což vedlo ke zjištěním, na základě kterých policejní orgán usnesením ze dne 17. 1. 2024 č. j. KRPA 159230-522/TČ-2023-000071 trestní stíhání stěžovatele rozšířil též pro skutek vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. i) trestního zákoníku. I při respektování principu presumpce neviny je zřejmé, že vývoj trestního řízení přesvědčivost námitek obsažených v ústavní stížnosti nepodporuje.
14. Exces nepředstavuje ani argumentace obecných soudů, podle kterých nahrazení vazby alternativními opatřeními není dostatečnou zárukou. Stěžovatel ostatně v tomto směru konkrétní výhrady vycházející z ústavněprávních norem neformuluje. Ústavní soud připomíná usnesení ze dne 16. 9. 2020 sp. zn. I. ÚS 2539/20
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), kde dal najevo, že nahrazení vazby některým z „alternativních institutů“ předvídaných trestním řádem je podmíněné předpokladem dosažení stejného účelu, jaký v trestním řízení plní institut vazby.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které městský soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud nepovažuje za nutné cokoliv – kromě výše uvedeného – k nim dodávat. Principy řádného procesu, uplatněné ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly porušeny.
16. Ústavní soud uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny, nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách pravomoc zakročit.
17. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K rozsahu, v jakém stěžovatel zpochybňuje věcné důvody napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud a městský soud se nezpronevěřily žádné z ústavněprávních kautel.
18. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu