Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 534/06
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele A. H., zastoupeného Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Pekárenská 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 17 Co 238/2004 a Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 4. 2004 č. j. P 203/97-240, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozsudků, jimiž byl soudy zavázán k placení výživného nezletilým dětem za dobu od 13. 8. 1999 a tedy i k úhradě dlužného výživného ve výši 6.961,- Kč pro každé z nich. Uvedl, že v průběhu řízení souhlasil s určením výživného ve výši 100,- Kč měsíčně pro nezletilého P. i P., avšak s ohledem na své tíživé sociální poměry, na výši svého příjmu a platby výživného dalším třem dětem nesouhlasil s uložením povinnosti zaplatit také výživné dlužné. Soudy se dle jeho přesvědčení s uvedenými námitkami nevypořádaly, soud II. stupně se v rozhodnutí o odvolání plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně. S poukazem na ustanovení zákona o rodině uvedl, že se postupem a rozhodnutími soudů cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozsudku krajského soudu bylo zjištěno, že povinnost platit nezletilým dětem výživné byla otci uložena s účinností od 13. 8. 1999 v souladu se zásadami obsaženými v § 96 zákona o rodině, s § 7 odst. 1 zák. č. 452/1992 Sb., o pěstounské péči, s provedenými důkazy o poměrech povinného otce a v souladu s tím, že otec na výživu dětí od uvedeného dne nepřispíval. Odvolací soud se s námitkami povinného v plném rozsahu vypořádal a ve vyčerpávajícím odůvodnění rozsudku vyložil, proč soud I. stupně opodstatněně otce zavázal platit nezletilým dětem výživné ve výši 100,- Kč měsíčně s účinností od 13. 8. 1999, když návrh na jeho určení byl podán dne 13. 8. 2002 a když bylo prokázáno, že otec na výživu nezletilých ničím ode dne určení výživného nepřispěl, ačkoliv to v jeho možnostech nepochybně bylo.
Pro výše uvedené zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával, zjištěn nebyl, a proto jeho návrh jako zjevně neopodstatněný Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2006