Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., omezené ve svéprávnosti, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 24 Cdo 887/2024-1759, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 35 Co 297/2021-777 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. května 2021 č. j. 14 Nc 3101/2017-720, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a P. H., Z. H., M. H. a nezletilého P. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem rozhodl o omezení svéprávnosti stěžovatelky (v rozsudku přesně specifikovaném), a to na dobu 3 let od právní moci rozsudku. Opatrovnicí stěžovatelky jmenoval Městskou část Praha 11.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že stěžovatelka trpí závažnou duševní poruchou (poruchou s trvalými bludy a smíšenou poruchou osobnosti), která není jen přechodného rázu. V řízení bylo dostatečně prokázáno, že zachování plné svéprávnosti ohrožuje zájmy stěžovatelky, a ta proto není v důsledku poruchy schopna v současné době v plném rozsahu právně jednat. Soudy obou stupňů se shodly i na závěru, že s ohledem na zjištěné okolnosti nebylo v dané věci možno přistoupit k mírnějšímu a pro stěžovatelku méně omezujícímu opatření.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a své dovolání o tyto náležitosti nedoplnila ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí městského soudu (§ 241b odst. 3 ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsudek městského soudu byl stěžovatelce doručen do její datové schránky dne 25. 12. 2021 a stěžovatelka doručila dovolání, které bylo sepsáno jí samotnou, Nejvyššímu soudu dne 2. 1. 2022. V něm uváděla, že nebyly dány důvody pro omezení její svéprávnosti a že postačovala mírnější a méně omezující opatření. Toto dovolání doplnil, resp. nahradil, její právní zástupce advokát Mgr. Roman Klimus podáním doručeným dne 24. 2. 2022. Právní zástupce stěžovatelky pouze obecně namítal nesprávné právní posouzení městským soudem, ale žádnou dovolací otázku neformuloval. Dne 18. 7. 2022 Mgr. Roman Klimus sdělil obvodnímu soudu, že stěžovatelce dne 20. 6. 2022 vypověděl smlouvu o poskytování právních služeb. Stěžovatelka udělila následně dne 30. 4. 2024 plnou moc k zastupování v řízení o dovolání advokátu Mgr. Vítězslavu Dohnalovi, který doplnil její dovolání podáním doručeným soudu dne 2. 7. 2024. V tomto doplnění dovolání bylo předloženo pět již konkrétně formulovaných otázek. Za dané situace Nejvyšší soud uzavřel, že lhůta k podání dovolání běžela stěžovatelce od doručení dovoláním napadeného rozsudku dne 25. 12. 2021 a uplynula dne 25. 2. 2022. V té době byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a to až do dne 20. 6. 2022. Dovolání samotné stěžovatelky ani jeho první doplnění vypracované Mgr. Romanem Klimusem ovšem neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétní otázky, které by alespoň v obecné rovině bylo možno považovat za takové vymezení, byly obsahem až druhého doplnění dovolání podaného více než dva roky po uplynutí lhůty k dovolání.
5. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že o omezení její svéprávnosti rozhodovala u obvodního soudu osoba (JUDr. Jana Veselá), která není soudkyní, neboť nesplňovala zákonem stanovené podmínky pro výkon této funkce podle § 64 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. 3. 2002 (nebyla ke dni 1. 9. 1991 státním arbitrem a neměla složenou arbitrážní zkoušku). Na tuto námitku soudy nereagovaly. Nejvyššímu soudu vytýká, že její dovolání nezákonně odmítl. Vyslovuje přesvědčení, že již ve svém dovolání, resp. v dovolání zpracovaném Mgr. Romanem Klimusem, dostatečně formulovala předpoklady přípustnosti dovolání, ačkoliv připouští, že jejich vymezení bylo podáno zjednodušujícím způsobem.
6. K věci samé uvedla, že soudy nezvážily možnost využití mírnějších opatření vyplývajících z § 38 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a neposoudily soulad omezení svéprávnosti s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva"). V této souvislosti poukazovala v doplnění dovolání, které vypracoval Mgr. Vítězslav Dohnal (stávající právní zástupce), zejména na čl. 5 a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy. Zmiňuje také, že podle § 30 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), není soud v řízeních, které lze zahájit i bez návrhu, vázán rozsahem dovolacích návrhů, přičemž do rozsahu lze zahrnout i předpoklady přípustnosti. Nejvyšší soud se měl zabývat jejími námitkami, že soudem jmenovaný opatrovník nerespektoval její pokyny a neoponoval omezení její svéprávnosti. Závěrem uvádí, že omezení svéprávnosti spočívající mj. v nezpůsobilosti přebírat zásilky určené do vlastních rukou, s čímž se pojí i znepřístupnění datové schránky, vytváří zásadní bariéru pro kontakt s úřady i soudy, což není v souladu s Úmluvou.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná, neboť toto rozhodnutí představuje poslední zákonný prostředek k ochraně práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu je však ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka tím, že nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, řádně nevyčerpala všechny prostředky k ochraně svého práva. Bylo-li totiž dovolání odmítnuto pro jeho nepřípustnost, a to nikoliv z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nelze v takovém případě dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv.
Nesplnila-li stěžovatelka podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na její ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nahlížet jako na nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.).
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud si podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal od obvodního soudu příslušný spis (sp. zn. 14 Nc 3101/2017).
11. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud se mohl zabývat ústavní stížností toliko proti usnesení Nejvyššího soudu.
12. V postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal žádné neústavní pochybení. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl pro existenci vad, neboť stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Bylo její povinností, resp. povinností jejího právního zástupce, aby v dovolání uvedla jeho nezbytné náležitosti, včetně vymezení předpokladů jeho přípustnosti, což, jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu, nebylo v posuzované věci splněno, a to i při vědomí toho, že dovolání vypracovával právní zástupce v časové tísni (plná moc byla stěžovatelkou udělena právnímu zástupci dne 21.
2. 2022, lhůta pro podání dovolání uběhla dne 25. 2. 2022). Z dovolání vyhotoveného dne 24. 2. 2022 Mgr. Romanem Klimusem (č. l. 876 a násl. vyžádaného spisu) a doručeného obvodnímu soudu téhož dne se nedala dovodit jakákoliv snaha o splnění náležitostí povinně vyžadovaných § 241a odst. 2 o. s. ř. Nelze ani říci, že advokát stěžovatelky jen navazoval na stěžovatelkou sepsané dovolání, které by obsahovalo potřebné náležitosti a odpovídající právní argumentaci. Stěžovatelka sama v dovolání sice obsáhle předestřela svůj pohled na věc, přičemž poukazovala na celou řadu mezinárodních závazků České republiky, avšak ze značně nesourodého textu nelze vyčíst důvody přípustnosti ani právní argumentaci splňující zákonné požadavky dovolání.
13. K tomu Ústavní soud dodává, že obvodní soud usnesením ze dne 24. 2. 2022 č. j. 0 P 21/2022-871 vyzval stěžovatelku k odstranění nedostatku podmínky řízení a doplnění dovolání, a to ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení. Obvodní soud současně upozornil, že dovolání musí vedle obecných náležitostí obsahovat vymezení důvodu dovolání, v čem spatřuje dovolatelka splnění předpokladů přípustnosti dovolání a čeho se domáhá. Na tuto výzvu však až do vypovězení plné moci stěžovatelce dne 20. 6. 2022 Mgr. Roman Klimus nereagoval. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelce již zastoupené advokátem byl poskytnut dostatečný dodatečný časový prostor k úpravě a doplnění dovolání a nebyla jí upřena možnost mimořádného přezkumu Nejvyšším soudem.
14. Skutečnost, že Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatelky až po téměř 3 letech, byla vyvolána procesními postupy (stěžovatelka namítala podjatost rozhodujících soudců městského soudu i obvodního soudu, žádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení, podávala stížnosti na postup soudkyně obvodního soudu JUDr. Jany Veselé a dalších soudců, věc byla vracena Nejvyšším soudem bez věcného vyřízení např. z důvodu nedoručení rozhodnutí o osvobození opatrovníkovi stěžovatelky apod.).
Tato prodleva však neměla vliv na povinnost dodržet náležitosti dovolání. Neobsahovalo-li dovolání zákonem stanovené náležitosti a tato vada nebyla odstraněna v průběhu trvání lhůty k podání dovolání podle § 241b odst. 3 o. s. ř. , pak odmítnutí dovolání není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. opět stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, výrok I a body 25 a násl. odůvodnění). Nejvyšší soud proto ani nemohl přihlédnout k doplnění dovolání, které bylo vypracováno Mgr. Vítězslavem Dohnalem a doručeno Nejvyššímu soudu dne 2.
7. 2024, neboť bylo učiněno po uvedené lhůtě.
15. Nelze přijmout stěžovatelčinu úvahu, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání spadá s ohledem na § 30 odst. 2 z. ř. s. do rozsahu dovolacích návrhů, jimiž není Nejvyšší soud vázán, a proto mohou být účastníkem řízení uplatněny kdykoliv a Nejvyšší soud k nim má přihlížet. Pod pojmem rozsah dovolacího přezkumu je totiž třeba rozumět, které výroky napadeného rozhodnutí mají být podrobeny dovolacímu přezkumu, nikoliv rozvolnění podmínek, za kterých může být dovolání podáno.
16. Ústavní soud uzavírá, že v zásadě nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nejvyšší soud jasně a srozumitelně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu