Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IMOSA spol. s r.o., sídlem K Větrovu 542, Kamenice, zastoupené JUDr. Miloslavou Konvalinkovou, advokátkou, sídlem Ctiboř 42, Častrov, proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2023 č. j. 14 Cmo 110/2023-621 a výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. března 2023 č. j. 47 Cm 196/2017-468, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Dany Durasové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroků v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že tyto výroky porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu plyne následující. Vedlejší účastnice jako žalobkyně se proti stěžovatelce jako žalované domáhala určení vlastnictví ke dvěma nemovitým věcem (pozemkům). V pozadí nynější kauzy je ovšem lítý rodinný spor mezi matkou (jednatelkou stěžovatelky) a její dcerou (vedlejší účastnicí řízení). Vedlejší účastnici zanikla v důsledku exekuce účast v obchodní společnosti (ve stěžovatelce), a proto se domáhala zaplacení vypořádacího podílu. To se jí nepovedlo. Vyvolala proto spor o vlastnictví k pozemkům a tvrdila, že dostala darem spoluvlastnický podíl jako "náhradu" za nevyplacený vypořádací podíl.
3. Krajský soud v Praze zamítl žalobu vedlejší účastnice a přiznal stěžovatelce na náhradě nákladů řízení celkem 151 tis. Kč. Po zásahu Vrchního soudu v Praze musel krajský soud rozhodnout znovu. I tentokrát žalobu zamítl, na nákladech řízení však přiznal jen 20 tis. Kč. Jak stěžovatelka (jen proti výroku o náhradě nákladů řízení), tak vedlejší účastnice (v celém rozsahu) se odvolaly. Vrchní soud potvrdil zamítavý výrok krajského soudu, změnil výrok II rozsudku krajského soudu a nově určil náhradu nákladů řízení před krajským soudem na konečných 11 400 Kč (výrok II) a uložil vedlejší účastnici řízení povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 3 400 Kč (výrok III).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s výší náhrady nákladů řízení. V podstatě namítá, že je příliš nízká. Stěžovatelka kritizuje obecné soudy, že chybně vycházely z pevné tarifní hodnoty [§ 9 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Podle stěžovatelky měly naopak postupovat podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (z ceny spoluvlastnického podílu ke dvěma pozemkům). Soud měl k dispozici dva dokumenty (odhad realitního makléře a znalecký posudek).
Ty sice oceňují sporné pozemky jako celek, ale to nebrání určení hodnoty sporného spoluvlastnického podílu. Proto obecné soudy nemohly jednoduše uzavřít, že hodnotu spoluvlastnického podílu mohly zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu). Stěžovatelka dále tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů, zejména pak odvolacího soudu, byla překvapivá. Jestliže odvolací soud měl pochybnosti o tom, že cenu spoluvlastnického podílu lze odvodit od hodnoty oceněných pozemků, měl jí dát příležitost, aby tyto pochybnosti rozptýlila.
Místo toho ale bez dalšího rozhodl.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný, vyjma té části, kterou stěžovatelka napadá výrok II rozsudku krajského soudu ohledně náhrady nákladů řízení. Tento výrok byl totiž vrchním soudem změněn a Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti v tomto rozsahu příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno či zrušeno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, srov. např. nález ze dne 11. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1504/23 , bod 12]. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 téhož zákona). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
6. Ústavní soud předesílá, že nesjednocuje judikaturu k nákladům řízení. To je úkol obecných soudů; ony jsou povolány k tomu, aby srozumitelně vysvětlily, proč ten či onen výklad odpovídá textu, systematice a smyslu a účelu zákona či jiného právního předpisu. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud zaměřuje jen na to, zda obecné soudy interpretují a aplikují právo ústavně souladným způsobem [blíže nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19].
7. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci je předmět řízení obecně penězi ocenitelný [srov. stěžovatelkou cit. nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08
(N 141/53 SbNU 747)]. Přednostně se proto použije § 8 advokátního tarifu, nikoli § 9 advokátního tarifu (k zákonné posloupnosti při stanovení tarifní hodnoty srov. nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2108/21 , bod 22; shodně taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1021/2015).
8. Tento názor však nelze chápat absolutně. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že pro použití § 8 odst. 1 advokátního tarifu nestačí, aby nemovitá věc byla jen objektivně penězi ocenitelná. Je třeba zjistit, zda v projednávané věci existuje spolehlivý údaj o její ceně [srov. nálezy ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16
(N 187/87 SbNU 71), body 10 a 11, a ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 , body 26, 27 a 29].
9. Stěžovatelka nyní argumentuje, že v posuzované věci existoval spolehlivý údaj o ceně sporných pozemků. Ten se opírá o dva dokumenty: odhad realitního makléře a znalecký posudek. Vrchní soud ovšem upozornil, že tyto dokumenty, zejména znalecký posudek, neoceňuje spoluvlastnický podíl, který je předmětem nynějšího sporu. Ve skutečnosti oceňuje sporné pozemky jako jeden celek (bod 24 rozsudku vrchního soudu).
10. Proti tomu stěžovatelka namítá, že vrchní soud měl sám vyvinout úsilí, aby zjistil cenu spoluvlastnického podílu. Stěžovatelka má obecně pravdu, že obecné soudy nemohou automaticky předpokládat, že zjištění ceny nemovité věci brání nepoměrné obtíže (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu). Takový závěr smí učinit až poté, co si ujasní, o kolik bude účastník řízení v důsledku použití pevné tarifní hodnoty "ochuzen", jak dlouho soudní spor trvá a jak složitá je jimi projednávaná věc (srov. nález ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22 , bod 23). Čím citelnější je rozdíl mezi jednotlivými výšemi náhrady nákladů řízení a čím komplikovanější je řízení, tím spíše by se mělo posečkat na ocenění věci, o níž se vede spor. I to je důvod, proč se obecné soudy musí v prvé řadě snažit zjistit hodnotu věci [srov. nález ze dne 7. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1750/23 , bod 20].
11. Tato povinnost má však svoje meze. Tou je princip rovnosti zbraní. Je pravda, že obecný soud může při rozhodování o nákladech řízení provést i nenavržené důkazy. To ovšem za předpokladu, že takový důkaz vyplývá z obsahu spisu (§ 120 odst. 2 občanského soudního řádu). Nyní však důkaz, který by oceňoval spoluvlastnický podíl, chybí ani nevyplývá z obsahu spisu. Po takovém důkazu obecný soud samozřejmě nemůže sám pátrat, neboť by tím porušil výše zmíněný princip rovnosti zbraní [srov. usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10
(U 7/57 SbNU 621), nebo ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2895/14 , bod 13]. Také možnost obecného soudu vlastní úvahou upravit údaj o ceně [takto poprvé v nálezu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15
(N 230/87 SbNU 763), bod 24] podléhá tomuto principu. Obecný soud nemůže svou vlastní činností vnášet do sporu skutečnosti, které nemají oporu v obsahu spisu nebo v dokazování (již usnesení cit. v bodě 11 výše). Soud není alternativním právním zástupcem, aby ve prospěch účastníka řízení hledal určitý důkaz nebo za něho domýšlel určité skutečnosti.
12. Odůvodnění vrchního soudu v bodech 23 až 25 napadeného rozsudku ve své podstatě obsahuje výše vyložené argumenty. Vrchní soud zdůraznil, že ve věcech o určení vlastnictví se předně použije § 8 advokátního tarifu. Ve spisu však nebyl žádný důkaz, který by spolehlivě oceňoval spoluvlastnický podíl, a vrchní soud si jej jednoduše nemohl sám zajistit. Nadto nynější kauza nebyla nijak zvlášť složitá. Právě souhrn těchto okolností potvrzuje, že postup obecných soudů byl správný.
13. Ústavní soud dodává, že rozsudek vrchního soudu mohl být stěží překvapivý. Stěžovatelka se sama odvolala proti nákladovému výroku krajského soudu a její kritika směřovala právě proti aplikaci § 9 advokátního tarifu. Vrchní soud jen potvrdil, že krajský soud při výpočtu výše náhrady nákladů řízení aplikoval správnou právní úpravu. Nejde o situaci, kdy by odvolací soud rozhodl o nákladech řízení zcela odlišně než soud prvního stupně (pro opačný případ srov. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 241/21 , body 16 až 18).
14. Ústavní soud tak žádné porušení základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu