Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci P. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Vladimírem Krčmou, Střelecká 437, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1113/2011, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2011 sp. zn. 11 To 81/2011 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 10 T 65/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel s tímto zásadně nesouhlasí a poukazuje na skutečnost, že k úrazu pana Pavla P. došlo tolik v důsledku dlouhodobého dráždění dotčeného psa. Stěžovatel zpochybňuje jak postup orgánů činných v trestním řízení, tak i závěry k nimž dospěly. Poukazuje na řadu skutečností, které se dle jeho mínění odehrály jinak, zpochybňuje výpověď poškozeného. Stejně tak nelze odhlédnout od toho, že nebyly provedeny některé stěžovatelem navržené důkazy směřující proti věrohodnosti poškozeného. Obecné soudy za situace, kdy se vyskytly rozpory ve dvou znaleckých posudcích, a to Mgr.
Střalkové a Jiřího Koláře, nenařídily revizní znalecký posudek. Podle tvrzení stěžovatele byl skutečný průběh incidentu vždy zcela záměrně a systematicky překrucován ve své podstatě a logické argumenty a důvodná obhajoba stěžovatele byla vždy zamítnuta, přičemž nebyly připuštěny při rozhodování a odsouzení navrhovatele. Kdyby poškozený v průběhu konání výkopových prací svévolně neopustil místo práce, předešel by vzniku incidentu, který byl vyprovokován jeho aktivitou v blízkosti psa. Obecné soudy se vůbec nezabývaly nepravdami uvedenými poškozeným, který byl v minulosti opakovaně soudně trestán.
Navíc poškozený byl stěžovatelem řádně poučen o tom, jak se k psovi chovat. Z provedeného dokazování má být zcela zřejmé, že stěžovatel učinil zcela adekvátní opatření k zajištění psa použitím dvou samostatných řetězů, k jejichž přetržení došlo až v důsledku lehkovážné činnosti poškozeného. Orgány činné v trestním řízení nedostatečně zjistily skutkový stav. Výše uvedeným postupem orgánů státní moci mělo dojít k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele.
V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 , publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by jednáním stěžovatele mohlo dojít k naplnění znaků příslušné skutkové podstaty, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Namítá-li např. stěžovatel vznik rozporů mezi znaleckými posudky, tak není povinností obecného soudu nechávat vypracovat další znalecký posudek, pokud u soudu nevznikají důvodné pochybnosti.
Již nalézací soud v předmětném případě uvedl důvody, pro které se rozhodl při hodnocení důkazů akcentovat znalecký posudek Mgr. Střalkové. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. července 2013
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu