Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Turinského, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kaizlovy sady 434/13, Praha 8 - Karlín, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2024 č. j. 5 As 252/2023-27, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2023 č. j. 8 A 110/2021-60, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 12. srpna 2021 č. j. MZP/2021/510/1217 a rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 26. dubna 2021 č. j. ČIŽP/42/2021/1446, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí správních soudů a rozhodnutí správních orgánů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl jako provozovatel malé vodní elektrárny na řece Otavě uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), spočívající v nakládání s vodami v rozporu s povolením ze dne 30. 10. 2006. Stěžovatel nedodržel v povolení stanovený minimální zůstatkový průtok pod odběrným objektem v řece Otavě, čímž porušil § 8 odst. 2 vodního zákona. Za tento přestupek mu uložila Česká inspekce životního prostředí podle § 125c odst. 5 písm. c) vodního zákona pokutu ve výši 40 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 12. 8. 2021 odvolání stěžovatele zamítlo a rozhodnutí správního orgánu potvrdilo.
3. Stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Konstatoval, že stěžovatel byl při provozu malé vodní elektrárny povinen dodržovat podmínky stanovené v platném povolení k nakládání s vodami. Skutečnost, že kóta nadmořské výšky odpovídající stanovenému minimálnímu zůstatkovému průtoku nebyla v povolení k nakládání s vodami stanovena, není jeho vadou (minimální zůstatkový průtok je i bez tohoto parametru stanoven jednoznačně). Pokud měl stěžovatel za to, že by v něm měla být kóta nadmořské výšky uvedena, mohl v tomto smyslu požádat o jeho změnu, což však neučinil. V posuzované věci stěžovatel neprokázal jím tvrzenou dobrou víru, neboť pouhou vizuální kontrolou bylo zjevné, že přes levé křídlo jezu nebyla při standardním průtoku převáděna voda, což neodpovídalo požadavkům povolení k nakládání s vodami. Správní orgány dostatečně prokázaly, že stěžovatel překročil v povolení stanovené parametry ve značném rozsahu. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud aproboval rozhodnutí městského soudu a kasační stížnost stěžovatele zamítl.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní soudy ignorovaly návaznost povolení k nakládání s vodami ze dne 30. 10. 2006 na další rozhodnutí. Na základě této návaznosti stěžovatel dovozuje, že stanovený minimální zůstatkový průtok dodržuje již tím, že hladinovým čidlem instalovaným na malé vodní elektrárně udržuje provozní hladinu elektrárny trvale na nadmořské výšce 366,9 m n. m. Jiný výklad podle stěžovatele není možný. Stěžovatel dále namítá, že správní orgány i správní soudy jeho námitky v průběhu řízení řádně nevypořádaly a nerespektovaly hranice zásady volného hodnocení důkazů, čímž došlo k porušení principu "denegatio iustitiae". Orgány státní správy a soudy zvýhodnily postavení České inspekce životního prostředí a Ministerstva životního prostředí, nedostatečně zvážily otázku střetu a ochrany vlastnického práva a práva na ochranu dobré víry v právním styku stěžovatele, čímž rovněž porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Stěžovatel podává ústavní stížnost ve věci, ve které ho správní orgány potrestaly pokutou ve výši 40 000 Kč a uložily mu povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Svou povahou jde o věc bagatelní, u které Ústavní soud opakovaně uvedl, že tato skutečnost sama o sobě zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové mimořádné okolnosti, tzv. kvalifikované vady, které ji naopak významnou z hlediska hodnocení ústavnosti činí [nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89), bod 33]. Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva. Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů.
Dále lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Žádná z výše uvedených situací nyní nenastala.
7. V posuzované věci jde celkem o částku ve výši 41 000 Kč. Je především povinností stěžovatele, aby ve své ústavní stížnosti vysvětlil, proč věc přes svou bagatelní povahu vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 , bod 6). Obdobné závěry se uplatní právě i u ukládání pokut za přestupky v bagatelní výši (usnesení ze dne 5. 6. 2024 sp. zn. IV. ÚS 667/24 , ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 854/20 ). V posuzované věci stěžovatel neuvedl žádné důvody, které by bagatelnost věci popíraly a svědčily o tom, že intenzita tvrzeného zásahu dosahuje intenzity ústavní úrovně. Ústavní soud sám nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
8. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu