Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TV NOVA s. r. o., sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5 - Hlubočepy, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 4 Co 44/2024-217, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodních společností 1.
PODA a. s., sídlem 28. října 1168/102, Ostrava, 2. Warnet.cz s. r. o., sídlem Záhumení 745, Vřesina, 3. BoxNet s. r. o., sídlem Janáčkova 1962, Tišnov, 4. O2 Czech Republic a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, 5. T-Mobile Czech Republic a. s., sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4 - Chodov, 6. Vodafone Czech Republic a. s., sídlem náměstí Junkových 2802/2, Praha 5 - Stodůlky, jako vedlejších účastnic řízení, o vyloučení soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové, takto: Soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová je vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV.
ÚS 550/25
.
1. Ústavnímu soudu byla dne 17. 2. 2025 doručena ústavní stížnost stěžovatelky obchodní společnosti TV Nova s. r. o. směřující proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí.
2. Soudkyně IV. senátu Ústavního soudu Lucie Dolanská Bányaiová předložila předsedovi III. senátu dne 13. března 2025 vyjádření k posouzení a rozhodnutí o jejím vyloučení z projednání věci s tím, že vedlejší účastnice obchodní společnost T-Mobile Czech Republic a. s., byla klientkou její advokátní kanceláře v době jejího působení v advokacii. Společnosti opakovaně poskytovala právní poradenství a osobně zná některé její zaměstnance. Soudkyně se necítí podjatá, ale s ohledem na pracovní vazby z minulosti se domnívá, že lze mít pochybnosti o její nepodjatosti.
3. O návrhu na vyloučení soudců IV. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2025 (Org. 01/25) III. senát Ústavního soudu.
4. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, lze-li se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce nutno posuzovat ze subjektivního i z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní hledisko o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. Vzhledem k okolnostem, které uvedla soudkyně Lucie Dolanská Bányaiová, nelze při posuzování z vnějšího (objektivního) pohledu nezávislého pozorovatele vzhledem ke stále ještě relativně krátké době od doby ukončení advokátní praxe plně vyloučit pochybnosti o její nepodjatosti, a proto III. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 550/25
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu
4. Stěžovatelka, s vědomím přístupu Ústavního soudu k přezkumu ústavnosti předběžných opatření, tvrdí, že vrchní soud se v napadeném usnesení dopustil svévole i flagrantního porušení zásad spravedlivého procesu, napadené rozhodnutí považuje za nebezpečné, neboť posiluje nelegální pirátské platformy na úkor práv legitimních držitelů autorských práv. Podle stěžovatelky jsou závěry vrchního soudu výrazem logického excesu, napadené usnesení není dostatečně odůvodněno a výklad vrchního soudu nepřípustným způsobem vyprazdňuje ochranu jejích autorských práv.
5. Po stručném shrnutí skutkového stavu a průběhu předchozího řízení, jakož i procesních předpokladů ústavní stížnosti, se stěžovatelka podrobně zaměřila na třetí krok tzv. omezeného testu ústavnosti, tj. na hodnocení, zda napadené usnesení není projevem svévole či libovůle. Tvrdí, že napadené usnesení vykazuje znaky svévole, protože jeho odůvodnění je nesrozumitelné, nepřezkoumatelné, nereaguje ani náznakem na její argumentaci předloženou ve vyjádření k odvolání, je v rozporu s judikaturou, na kterou poukazovala, a zcela postrádá racionální základ. Podle stěžovatelky není jasné, zda jí vrchní soud vytýká, že neprokázala, že prostřednictvím internetu lze přistupovat k uvedeným webům, jejichž prostřednictvím dochází k masivnímu porušování autorských práv, nebo že neprokázala, že třetí osoby využívají služby elektronických komunikací k porušování práva duševního vlastnictví (bod 5. 6 doplnění ústavní stížnosti, a tuto argumentaci v dalších částech podrobně doplňuje).
6. V závěru ústavní stížnosti (doplnění jejího odůvodnění) stěžovatelka namítá, že některé její důkazy byly opomenuty, polemizuje se závěrem vrchního soudu o nevhodnosti zásahu předběžným opatřením, a tvrdí, že nebyl vyčerpán předmět řízení, protože soud rozhodl, že se zdržovací povinnost první a druhé vedlejší účastnici neukládá, ač měl ve vztahu k nim návrh na vydání předběžného opatření zamítnout.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud se ve své judikatuře (na kterou i stěžovatelka odkazuje) opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu.
Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud setrvale zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [kromě judikatury odkazované stěžovatelkou viz i nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19
(N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19
(N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
10. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že usnesení se stěžovatelkou napadenými výroky bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad (splnění těchto dvou požadavků testu ústavnosti stěžovatelka nezpochybňuje - viz bod 4.4 odůvodnění ústavní stížnosti). Na rozdíl od stěžovatelky však Ústavní soud neshledal existenci důvodů, pro které by bylo možno označit napadené výroky jako svévolné. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení vrchního soudu v bodech 74.
až 80., přičemž považuje za ústavně souladné posouzení vrchního soudu o (ne)potřebě zatímní úpravy poměrů mezi navrhovatelkou a dotčenými vedlejšími účastnicemi. Za relevantní lze považovat závěr, že stěžovatelka rozhodné skutečnosti v dostatečné míře netvrdila, ani nebyly osvědčeny (pozn. vrchní soud nevyžadoval jejich prokázání, jak stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti namítá - viz výše); obdobné platí o posouzení vhodnosti zásahu (bod 78. odůvodnění usnesení vrchního soudu).
11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu