IV.ÚS 552/26 ze dne 25. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného PhDr. Mgr. Martinem Krahulíkem, advokátem, sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2025 č. j. 4 Tdo 666/2025-1536 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2025 č. j. 2 To 68/2024-1332, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2024 sp. zn. 6 T 79/2023 uznal stěžovatele a další dvě osoby vinnými třemi trestnými činy spáchanými v jednočinném souběhu, a to zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoník, přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, vše ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.
Krajský soud zjistil, že pachatelé (tři odsouzení včetně stěžovatele a jedna další dosud neidentifikovaná osoba) dne 26. 11. 2021 vstoupili do rodinného domu poškozených, kde se vydávali za policisty s falešnými průkazy a fingovaným soudním příkazem. Pod touto záminkou přiměli poškozeného k otevření trezoru a zmocnili se finanční hotovosti a dalšího majetku, čímž způsobili škodu v celkové výši 1 625 220 Kč. Trestná činnost byla spáchána koordinovaně čtyřmi pachateli po předchozí domluvě s rozdělením úloh, čímž byl naplněn znak organizované skupiny ve smyslu § 173 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a způsobená škoda 1 625 220 Kč dosáhla hranice značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 trestního zákoníku.
Na základě těchto zjištění odsoudil krajský soud stěžovatele a ostatní spoluobviněné za sbíhající se zločin loupeže, za přečin porušování domovní svobody a za přečin nedovoleného ozbrojování k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Krajský soud rozhodoval také o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Odvolání stěžovatele a jednoho spoluobviněného Vrchní soud v Praze nyní napadeným rozsudkem zamítl, zároveň rozhodl o odvolání dalšího obviněného tak, že jej zprostil obžaloby, a rozhodl rovněž o nároku poškozených na náhradu škody a újmy. Ve vztahu ke stěžovateli se vrchní soud zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Konstatoval, že dovolací argumentace stěžovatele tvoří z převážné části doslovné opakování námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů, se kterou se soudy dostatečně a správně vypořádaly. II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že výrok o jeho vině spočívá na nedostatečném řetězci nepřímých důkazů, na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy, zejména rozporné výpovědi svědka - poškozeného. Soudy bezdůvodně odmítly provést klíčové důkazy - zejména výslech svědka R. P., jehož otisky prstů byly identifikovány na bankovkách zajištěných v automobilu používaném stěžovatelem a dalším spoluobviněným, přičemž právě jej poškozený při rekognici označil za jednoho z pachatelů. Stěžovatel dále namítá, že telekomunikační a lokalizační údaje, o něž soudy opřely závěr o jeho přítomnosti na místě činu, byly plošně shromažďovány v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12.
7. 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací, a jsou tudíž procesně nepoužitelným důkazem. Byl-li nadto spoluobviněný R. Č. vrchním soudem zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů, měly soudy shodně postupovat i vůči ostatním obviněným, neboť důkazní situace o jejich účasti na činu byla srovnatelná.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Stěžovatel i v ústavní stížnosti jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy již dostatečně vypořádaly. Soudy vysvětlily, proč považovaly svědeckou výpověď poškozeného za důvěryhodnou, přičemž primárně konstatovaly, že jeho výpověď byla konzistentní a v podstatných rysech byla podpořena dalšími svědeckými výpověďmi (dalších poškozených, manželky a syna poškozeného). Stěžovatelův podíl na trestné činnosti je přitom dosvědčován nejen svědectvím poškozeného, ale také kamerovými záznamy automobilu použitého k trestné činnosti, lokalizací telekomunikačních údajů jak stěžovatele, tak dalších obviněných, a v neposlední řadě také lokalizací telekomunikačních údajů jimi použitého automobilu a nalezenou finanční hotovostí. Soudy na základě celého souboru důkazů, které vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, logicky a dostatečně vysvětlily, proč nelze mít o vině stěžovatele žádné pochybnosti.
Soudy se rovněž obsáhle vypořádaly s tím, proč hotovost nalezená u stěžovatele je hotovostí odcizenou poškozeným, včetně toho, proč neuvěřily tvrzení stěžovatele, že finanční hotovost pochází z přátelské výpomoci stěžovateli (k tomu např. bod 30 odůvodnění krajského soudu). Původně obviněný R. Č. byl obžaloby zproštěn, neboť vůči němu tyto důkazy nebyly k dispozici a byl usvědčován jen svědectvím poškozeného, což ovšem obecné soudy vyhodnotily jako nedostačující. Pokud byl proto za těchto okolností na rozdíl od stěžovatele obžaloby zproštěn, jde o výsledek hodnocení důkazů. Ústavní soud v postupu obecných soudů nespatřuje projev neústavní nespravedlnosti a v řádně vysvětlených úvahách soudů při hodnocení důkazů extrémní rozpor neshledal.
8. Ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí nemůže vést ani stěžovatelem naznačovaná námitka o nepoužitelnosti plošně uchovávaných údajů o telekomunikačním provozu jako důkazů v trestním řízení. Je pravdou, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2025 sp. zn. 30 Cdo 2556/2025 se konstatuje, že plošný sběr dat podle zákona o elektronických komunikacích není v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Nicméně šlo rozhodnutí ve věci civilní žaloby na omluvu proti České republice.
Takový závěr nelze proto bez dalšího přenášet na situace, kdy orgány činné v trestním řízení na základě platného a účinného zákona rozhodnou o využití dat lokalizujících telefonní přístroj k prokázání zvlášť závažného trestného jednání. V tomto kontextu je třeba poukázat na judikaturu Soudního dvora Evropské unie - srov. k tomu rozsudek ze dne 6. 10. 2020 ve věci C-511/18, C-512/18 a C-520/18 La Quadrature du Net a další v. Premier ministre a další vycházející z toho, že při potírání velmi závažné trestné činnosti je možné data telekomunikačního provozu použít.
Ostatně i tuto stěžovatelovu námitku již ústavně souladně vypořádaly obecné soudy. Konkrétně Nejvyšší soud se této námitce podrobně věnoval v bodech 55 až 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na něž v podrobnostech Ústavní soud odkazuje.
9. V rozhodnutí Nejvyššího soudu je naznačeno, že není vyloučeno, že R. P. měl rovněž podíl na stíhané trestné činnosti. To však nikterak nezpochybňuje, že stěžovateli za vinu kladená trestná činnost byla prováděna v organizované skupině. Zjednodušeně řečeno, organizovanou skupinu pro účely trestního práva tvoří minimálně tři lidé. Pro naplnění tohoto specifického znaku postačí, pokud z důkazního materiálu jednoznačně plyne, že se na trestné činnosti podíleli minimálně tři lidé. V posuzované věci bylo prokázáno, že šlo o skupinu čtyř lidí participujících na koordinované operaci, přičemž jedním z identifikovaných pachatelů byl stěžovatel.
10. Stěžovatelovu vinu nemůže zpochybnit ani to, že na místě činu, respektive na odcizené hotovosti nebyla nalezena žádná jeho genetická informace. Ostatně pachatelé uvedené trestné činnosti - včetně stěžovatele - byli maskováni a pracovali v rukavicích. Není tedy divu, že nezanechali na místě činu žádné fyzické stopy.
Ke zrušení nyní napadených rozhodnutí nemůže vést konečně ani stěžovatelovo tvrzení zpochybňující přesnou výši škody, která měla být poškozenému a jeho rodině způsobena. V rozsahu nezbytném pro trestní řízení se výší způsobené škody zabývaly již obecné soudy, přičemž své závěry, pokud jde o výši škody, jejíž nahrazení stěžovateli napadená rozhodnutí ukládala, dostatečně zdůvodnily. Poškození byli zčásti se svým nárokem odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, přesná výše škody bude ještě předmětem dokazování.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu