4 Tdo 666/2025

4 Tdo 666/2025-1536

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a 2. P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 2 To 68/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 79/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. B. a P. K. odmítají.

1. Obvinění J. B. a P. K. byli rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 6 T 79/2023, uznáni vinnými třemi trestnými činy spáchanými v jednočinném souběhu. Zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Všech trestných činů se podle rozsudku soudu prvního stupně dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společně s dalšími dvěma muži, z nichž jedním byl R. Č., a druhého se nepodařilo identifikovat.

2. Skutkové okolnosti inkriminovaného jednání popsal soud prvního stupně následovně: „všichni obžalovaní společně dne 26.11.2021 v 10:32 hodin spolu s dalším dosud neidentifikovaným pachatelem po předchozí domluvě na společném koordinovaném postupu a rozdělení úloh při vstupu do domu dále jmenovaného poškozeného, jednání s ním a zmocnění se jeho věcí vyzbrojeni krátkými střelnými zbraněmi vystavenými pohledu poškozeného, dále průkazy a odznaky Policie ČR či jejich napodobeninami a s reflexními rukávovými páskami s nápisem Policie a dále s hygienickými rouškami přes tvář vstoupili neuzamčenými vraty do garáže tvořící součást rodinného domu čp. XY v ulici XY v XY, okres Praha – XY, užívaného poškozeným T. D., jemuž dali slovně a předložením zmíněných průkazů či jejich napodobenin najevo jejich příslušnost k Policii ČR, kterou tím pouze předstírali, oznámili mu, že ho zadržují a provedou v domě prohlídku v souvislosti s podezřením na výskyt padělaných bankovek v domě, k čemuž dali poškozenému nahlédnout do písemného dokumentu údajně vydaného soudem, čímž úmyslně uvedli jmenovaného poškozeného do stavu bezbrannosti a přiměli ho k respektování jejich požadavků, tj. ke zpřístupnění obytné části domu, otevření trezoru instalovaného ve zmíněném rodinném domě a k vydání přesněji nezjištěného množství peněz v hotovosti, nejméně však v hodnotě 1.277.500 Kč, dále 6.200 Euro v hodnotě 158.720 Kč a 2500 chorvatských Kun v hodnotě 8.500 Kč, dále při předstírané domovní prohlídce a výkonu jejich pravomoci vzali poškozenému telefon zn. iPhone, telefon zn. Samsung Galaxy A71 s paměťovou kartou, dva notebooky, externí datový disk, videokameru značky Sony, fotoaparát značky Canon, fotoaparát značky Nikon s příslušenstvím, peněženku, tři náramky, pár náušnic, krabičku s náhrdelníkem z bílého zlata, dvě outdoorové kamery, tedy věci v celkové hodnotě 180.500 Kč, dále osobní doklady T. D., G. D. a T. D. mladšího, dvě platební karty vystavené bankou na jméno T. D. a jednu platební kartu vystavenou bankou na jméno T. D. mladšího, s nimiž místo opustili a poškozeným T. D., G. D., M. D. a T. D., tak způsobili škodu ve výši 1.625.220 Kč, přičemž tablet značky Apple s klávesnicí, notebook značky Apple a telefon značky Samsung v hodnotě 52.600 Kč byly zajištěny a vráceny zpět poškozenému“.

3. Oba obvinění byli za výše vyjmenované trestné činy a za sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byli uznáni vinnými rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 9. 2022, sp. zn. 3 T 12/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 9 To 402/2022, odsouzeni podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výroky o trestech z uvedených rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl odsouzen i spoluobviněný R. Č., kterého soud uznal vinným stejně jako obviněné J. B. a P. K. a podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

5. Soud prvního stupně rozhodoval také o náhradě škody a nemajetkové újmy.

6. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R. Č., J. B. a P. K. Poškození T. D. st. a G. D. odvoláním napadli adhezní výroky, kterými byli odkázáni na občanskoprávní řízení.

7. O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 2. 2025, sp. zn. 2 To 68/2024, tak, že výrokem pod bodem I podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek z podnětu obviněného R. Č. v odsuzující části, která se jej týkala, a z podnětu poškozeného T. D., ve výroku, jímž byl odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem pod bodem II podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. Č. podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil a výrokem pod bodem III podle § 229 odst. 3 tr. ř. všechny poškozené odkázal s jejich nároky na náhradu škody, případně na náhradu nemajetkové újmy, uplatněnými vůči R. Č., na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem pod bodem IV podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným J. B. a P. K. uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému T. D. st. nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. Výrokem pod bodem V podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného T. D. st. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrokem pod bodem VI podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných J. B., P. K. a poškozené G. D.

II. Dovolání obviněných

Dovolání obviněného J. B.

8. Obviněný J. B. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce PhDr. Mgr. Martina Krahulíka. Dovolání směřoval proti výrokům IV. a VI. rozsudku odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek vychází ze skutkových zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, případně byla učiněna na základě důkazů, které jsou procesně nepoužitelné, a že soudy obou stupňů bezdůvodně odmítly provedení pro věc podstatných důkazů, které navrhoval. Zároveň

9. Úvodní část námitek, které obviněný J. B. nerozčlenil pod konkrétně uplatněné dovolací důvody, směřovala proti tomu, že jednal jako člen organizované skupiny (v návětí dovolání a v jeho odst. 12 je sice uvedeno, že dovolatel napadá závěr o organizované zločinecké skupině, ovšem fakticky není argumentováno definicí podle § 127 tr. zákoníku, nýbrž judikaturou ustáleně vykládaným pojmem „prosté“ organizované skupiny). Namítl, že existence organizované skupiny v jeho případě prokázána nebyla, neboť na počátku trestního řízení byli stíháni pouze on a obviněný P. K. a teprve později k nim přibyl obviněný R. Č., jehož vina však nebyla prokázána a byl nakonec zproštěn obžaloby. O údajné účasti dalších dvou neznámých pachatelů podle něj neexistují žádné konkrétní důkazy, policie se touto okolností dostatečně nezabývala a tvrzení poškozených o počtu pachatelů zůstalo neověřeno. Za stávající důkazní situace považuje právní kvalifikaci skutku jako loupeže spáchané organizovanou skupinou podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za nepřiléhavou.

10. Další část dovolacích námitek obviněného J. B. se vztahovala k hodnocení důkazů. Dovolatel zdůraznil, že rozsudky soudů obou stupňů stojí především na výpovědi poškozeného T. D. st., který ovšem v jednotlivých stadiích řízení vypovídal odlišně a v jehož tvrzeních je řada rozporů. V počátcích trestního řízení poškozený popisoval pachatele velmi nejistě, odmítal je blíže označit, zatímco v hlavním líčení vystupoval s podstatně vyšší mírou jistoty, pokud jde o jejich identitu. Tato skutečnost podle obviněného svědčí o účelovosti výpovědi poškozeného a snižuje jeho věrohodnost. Soudy obou stupňů ale rozdíly ve výpovědích bagatelizovaly a spekulativně vysvětlovaly. Navíc selektivně vycházely pouze z těch částí výpovědi poškozeného, které podporovaly závěr o vině obviněných, a nevěnovaly se dostatečně těm, které byly v rozporu s verzí obžaloby.

11. Obviněný J. B. dále dovoláním brojil proti tomu, že soudy neprovedly výslech svědka R. P., ačkoli z provedených důkazů vyplynulo, že na zajištěných bankovkách pocházejících z loupeže byly nalezeny jeho otisky prstů a poškozený T. D. st. ho při rekognici podle fotografií označil za jednoho z pachatelů, přičemž uvedl, že o jeho účasti na činu nemá pochybnost (viz č. l. 537 tr. spisu). Obhajoba jeho výslech opakovaně navrhovala, ale soudy obou stupňů její návrh bez řádného odůvodnění zamítly. Poukázal také na to, že nebyl vyslechnut žádný svědek z řad sousedů, přestože k činu mělo dojít v hustě obydlené zástavbě v denním čase a někdo z nich by si jistě jednání popsaného ve výroku o vině všimnul.

12. Nevinu obviněného J. B. podle jeho mínění prokazuje i absence jeho pachových stop či stop s jeho DNA na místě činu. Stejně jako skutečnost, že u něj nebyla nalezena žádná věc, která by ho se skutkem spojovala. Obviněný připomněl, že při zadržení u něj sice bylo nalezeno 65 kusů bankovek v nominální hodnotě 2 000 Kč, avšak bankovky nevykazovaly žádné znaky nedávného svázání gumičkou, o kterém shodně vypovídali poškození, a soudy neprovedly vyšetřovací pokus, který by objasnil, jak dlouho stopy mohou na bankovkách přetrvat stopy jejich svázání. Z těchto důvodů považuje obviněný J. B. závěr soudů obou stupňů o existenci uzavřeného řetězce nepřímých důkazů za nepřesvědčivý a uměle vykonstruovaný.

13. Pokud soudy vycházely z údajů o pohybu mobilního telefonu obviněných B. a K. v rozhodném čase, jedná se podle dovolatele o důkazy procesně nepoužitelné, neboť předmětné provozní a lokalizační údaje byly shromažďovány plošně a bez zákonného důvodu. K tomu dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023.

14. Výsledky identifikace provedené poškozeným T. D. st., jej také neusvědčují, protože poškozený ho údajně poznal jen podle očí. Obviněného R. Č., kterého poškozený označil s mnohem větší jistotou a podle více markantů, přitom odvolací soud zprostil obžaloby pro nedostatek důkazů. Takový rozdílný přístup k hodnocení svědecké identifikace považuje obviněný J. B. za nezákonný.

15. Za pochybnou označuje i identifikaci bundy, která byla nalezena ve vozidle, kterým cestoval a ve kterém byl zadržen policisty, neboť ta byla poškozenému ještě před poznávacím řízením ukázána v dříve proběhlém hlavním líčení o jiném skutku před Obvodním soudem pro Prahu 7.

16. V závěru svého dovolání obviněný J. B. brojil proti výroku o trestu, který označil za nespravedlivý, protože trestné činy, za něž byl odsouzen, nespáchal. Vyjma toho je trest odnětí svobody na 8 let nepřiměřeně přísný, nehumánní a v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Zdůraznil, že není recidivistou, jeho předchozí odsouzení je starší více než deset let a v minulosti byl legálně držitelem zbrojního průkazu. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů k těmto okolnostem měly přihlédnout.

17. Nejvyššímu soudu obviněný J. B. navrhl, aby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby ze všech trestných činů, které mu byly kladeny za vinu. Současně projevil nesouhlas s tím, aby Nejvyšší soud projednal jeho věc v neveřejném zasedání.

Dovolání obviněného P. K.

18. Obviněný P. K. dovoláním podaným prostřednictvím svých obhájců JUDr. Filipa Seiferta, MBA, a JUDr. Ing. Petra Václavíka napadl výroky IV. a VI. rozsudku odvolacího soudu i řízení a rozhodnutí, která jim předcházela. Své dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. U prvních dvou s jejich úplnou citací a u třetího s citací jeho druhé alternativy, tj. že odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek, ačkoli v předcházejícím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Současně požádal Nejvyšší soud, aby mu do rozhodnutí o dovolání odložil, resp. přerušil výkon trestu odnětí svobody postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř., a svůj návrh podrobně odůvodnil poukazem na zásadní vady v postupu a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a na nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody z pohledu jeho výměry 8 let i způsobu výkonu ve věznici se zvýšenou ostrahou. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 4 Tz 88/2011.

19. Z poněkud málo přehledně komponovaného odůvodnění dovolání lze stručně shrnout, že obviněný P. K. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě tzv. extrémního nesouladu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy konkrétně namítl, že odsuzující rozsudky neobsahují žádný přímý důkaz o jeho účasti na projednávaném skutku. Závěr o jeho vině je vystavěn výlučně na řetězci nepřímých důkazů, který však není úplný a nevylučuje jiné skutkové závěry. Podstatná skutková zjištění soudů jsou podle něj v zásadním nesouladu s obsahem provedeného dokazování. Zejména dovolatel rozporoval výši zjištěné škody poukazem na to, že oba nižší soudy vycházely jen z neprověřených tvrzení poškozeného T. D. st., která jsou vnitřně rozporná a nemají oporu v objektivních důkazech. Zatímco poškozený tvrdil, že v trezoru měl celkem 1 277 500 Kč, u obviněných J. B. a P. K. byla po jejich zadržení zajištěna finanční hotovost v celkové výši 330 000 Kč, přičemž pokud jde o částku 200 000 Kč, která byla nalezena u něj, šlo o peníze, které získal z půjček od K. Č. a D. Z., které jmenovaní dosvědčili a doložili bankovními výpisy. Postrádá logiku, aby se obvinění po spáchání trestného činu v průběhu několika hodin části uloupené hotovosti zbavili, pokud si jinou část ponechali. Soudy přesto dospěly k závěru, že peníze u dovolatele nalezené jsou výnosem z trestné činnosti.

20. Další námitky obviněného P. K. směřovaly proti vyhodnocení telekomunikačních údajů o provozu mobilních telefonů obou dovolatelů. Připomněl, že v době činu nebyl jeho mobilní telefon vůbec lokalizován v oblasti XY a skutečnost, že byla identifikována časová shoda zapínání a vypínání jeho mobilního telefonu a mobilního telefonu obviněného J. B., nemá žádnou vypovídající hodnotu, protože z ní nelze bez dalšího usuzovat na to, že oba byli ve stejný čas na stejném místě. Rovněž skutečnost, že v místě činu byla zachycena telekomunikačními uzly vestavěná SIM karta v jím užívaném motorovém vozidle tov. zn. Škoda Superb s aplikací Škoda Connect, kterou se vozidlo připojovalo k internetu skrze blízké komunikační buňky, podle něj neprokazuje jeho osobní účast na činu. Opakovaně vysvětlil, že toto vozidlo zapůjčil předmětného dne osobě sobě blízké, kterou nechce jmenovat.

21. K alternativě opomenutých důkazů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný P. K. uvedl, že odvolací soud jej v řízení o odvolání nevyslechl, ačkoli o to první den veřejného zasedání, tj. 12. 12. 2024, výslovně požádal a v předchozím hlavním líčení učinil pouze prohlášení k věci. Tímto postupem mu odvolací soud upřel právo vyjádřit se k obžalobě a reagovat na provedené důkazy, což je základem fair procesu. Současně dovolatel poukázal na opomenutí dalších důkazů, které navrhl v hlavním líčení a které mohly mít pro rozhodnutí o jeho vině zásadní význam. Shodně jako obviněný J. B. zdůraznil, že nebyl vyslechnut svědek R. P., jehož otisky prstů byly nalezeny na bankovkách zajištěných v automobilu užívaném dovolatelem, které mají pocházet z trezoru poškozeného, a kterého poškozený při podání vysvětlení dne 6. 1. 2022 podle fotografie označil za jednoho z pachatelů. Soudy obou stupňů zarytě mlčí o tom, proč tento výslech orgány činné v trestním řízení nerealizovaly. Stejně tak nebyli vyslechnuti jako svědci J. a R. Š., u kterých si poškozený opakovaně půjčoval vozidla, za která platil vždy v hotovosti. Jmenovaní měli poznatky o dobré finanční situaci poškozeného a znali volný přístup do garáže jeho rodinného domu, tudíž i oni mohou být podezřelými z participace na naplánované loupeži. Soudy ani zde nijak nevysvětlily, proč návrhy obhajoby na doplnění dokazování nerealizovaly. Stejně tak je tomu u návrhů obhajoby na svědecké výslechy kolegů poškozeného T. D. st., kteří s ním v době příjezdu pachatelů na místo činu komunikovali on-line prostřednictvím aplikace Microsoft Teams a mohli proto poskytnout informace o počtu a chování pachatelů. S vysvětlením, že jde o důkaz nadbytečný, protože příjezd pachatelů a doba jejich setrvání v domě poškozených je objasněna jinými důkazy, se nelze spokojit jako s dostatečným odůvodněním. Obviněný P. K. má za to, že jako svědek měl být vyslechnut i blíže neidentifikovatelný tajný zdroj informací, na jejichž základě policejní orgán podle úředního záznamu ve spise získal podezření o tom, že pachateli činu jsou právě obvinění.

22. Naplnění třetí z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. týkající se procesně nepoužitelných důkazů obviněný P. K. spatřoval v tom, že soudy postavily výrok o jeho vině na výsledku poznávacího řízení provedeného agnoskací dovolatele v jiné trestní věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 7, kdy poškození T. D. st. a G. D. poprvé spatřili jeho osobu a spoluobviněného J. B. přímo v soudní síni dne 10. 5. 2022, tedy ještě před zahájením trestního stíhání dovolatele v této trestní věci, ke kterému došlo dne 2. 6. 2022. Tento postup označuje za procesně vadný, neboť nahradil řádnou rekognici, které by se mohl účastnit obhájce obviněného, a vedl k nepřípustnému ovlivnění svědků. Dovolatel zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 3579/17, který srovnává agnoskaci a rekognici z pohledu kvality těchto důkazních prostředků, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2852/14, ve kterém Ústavní soud konstatuje, že za každých okolností je potřeba striktně dbát předepsaných procesních pravidel a nelze vycházet jen z momentálního přesvědčení orgánů činných v trestním řízení.

23. Procesně nepoužitelnými důkazy jsou podle dovolatele také záznamy provozních a lokalizačních údajů týkající se mobilních telefonů obviněných a SIM karty v dovolatelem užívaném vozidle, protože byly shromážděny a uschovány v rozporu s právem Evropské unie. K tomu odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 54 Co 89/2025 ze dne 22. 4 2025, který vychází z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023, z něhož jasně vyplývá, že Česká republika implementovala nesprávně Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací do svého právního řádu.

24. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný P. K. namítl porušení zásady beneficium cohaesionis. Pokud odvolací soud zprostil obžaloby R. Č. pro nedostatek důkazů, měl stejně postupovat i vůči zbylým obviněným, protože důkazní situace o jejich účasti na činu byla stejná, ba dokonce slabší, jde-li o výsledek poznávacího řízení, protože poškozený T. D. st. podle svých slov bezpečně poznal jen R. Č. a u ostatních si tak jist nebyl. Obviněného P. K. identifikoval v podstatě jen podle tvaru postavy, a to přes fakt, že jmenovaný ve vazbě výrazně ubyl na váze.

25. S odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný P. K. dále namítl absenci znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 173 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku, tj. organizované skupiny a značné škody. Organizovanou skupinou se rozumí sdružení nejméně tří osob a zproštěním R. Č. obžaloby zůstaly obviněné jen dvě osoby. Rovněž nebylo najisto postaveno, že škoda dosáhla 1 000 000 Kč, což je hranice značné škody podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, protože soudy rezignovaly na prověření tvrzení poškozeného T. D. st. o tom, že v trezoru bylo uložené více něž jeden milion korun v hotovosti.

26. Pod stejným dovolacím důvodem obviněný P. K. brojil také proti nezákonnému zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Zopakoval, že soudy nevzaly ve svém rozhodnutí v úvahu, že v minulosti vykonával trest ve věznici s ostrahou a choval se tam vzorně, takže byl po 17,5 měsících podmíněně propuštěn. Tyto okolnosti měly být zohledněny a měly vést k jeho zařazení do mírnějšího typu věznice, aby byl trest uložen co do své přísnosti v souladu se svým účelem.

27. Závěrem obviněný P. K. konstatoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena závažnými procesními i hmotněprávními vadami, které vedly k nesprávným závěrům o jeho vině i trestu a současně porušily jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze a rozhodl tak, že jej sám podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby, případně věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ani tento obviněný nedal souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

28. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřil k dovolání obviněných P. K. a J. B. V úvodu rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a připomněl, že oba obvinění své mimořádné opravné prostředky opřeli převážně o námitky skutkové povahy, jejichž prostřednictvím se snaží dosáhnout revize skutkových zjištění a nového hodnocení důkazů. Připomněl k tomu, že dovolání podle § 265b tr. ř. je určeno k nápravě jen závažných vad hmotněprávních a vymezených vad procesních, nikoli k opětovnému přezkumu skutkového stavu a hodnocení důkazů. K tomu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 686/2002, 5 Tdo 22/2007) i Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).

29. K dovolání obviněného P. K. státní zástupce uvedl, že námitky směřující proti neprovedení jeho výslechu v odvolacím řízení nelze akceptovat, protože jeho právo vyjádřit se k věci bylo zachováno a podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. má soud povinnost zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí a provést důkazy, které považuje za potřebné, přičemž není vázán všemi důkazními návrhy stran. V posuzované věci obviněný v hlavním líčení konaném dne 18. 4. 2024 po řádném poučení podle § 33 odst. 1 tr. ř. výslovně prohlásil, že „vypovídat chce a bude“, a stručně, avšak věcně popsal svou verzi skutku tak, že na místě činu nebyl a jeho vozidlo, jehož SIM karta byla zachycena telekomunikačními uzly v oblasti místa činu, předmětného dne užívala osoba jemu blízká, které vozidlo předal v XY kolem 9.00 hodiny, aby ho použila ke stěhování. Současně uvedl, že její jméno prozradit nechce, aby ji nepřivodil komplikace v rámci trestního řízení. Zprvu byl také ochoten odpovídat na dotazy předsedy senátu, ovšem později se rozhodl jinak. Neochota obviněného na dotazy soudu odpovídat nečiní z jeho, byť obsahově stručné výpovědi pouhé prohlášení, kterým je podle trestního řádu míněno vyjádření ke konkrétní procesní otázce. Za tohoto stavu bylo ve smyslu respektované judikatury na úvaze odvolacího soudu, zda návrhu na opakovaný výslech obviněného vyhoví (srov. rozhodnutí pub. pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 25/2021, 3 Tdo 196/2022, 7 Tdo 509/2017 či 4 Tdo 610/2013).

30. K námitce dalších údajně opomenutých důkazů v řízení před soudem prvního stupně státní zástupce konstatoval, že obhájce obviněného P. K. u hlavního líčení učinil tři důkazní návrhy, všechny se týkaly listin, přičemž dvěma z nich bylo vyhověno a pokud jde o úřední záznam o podání vysvětlení poškozeným, jehož přečtení se také domáhal, k provedení tohoto důkazu nebyl dán souhlas státního zástupce, protože k otázce v něm řešené byl posléze proveden důkaz přímo svědeckou výpovědí T. D. st. Na závěr dokazování v hlavním líčení bylo konstatováno předsedou senátu, že další návrhy na doplnění dokazování nejsou.

31. Pokud obviněný P. K. brojil proti nedostatečnému odůvodnění návrhu obhajoby slyšet jako svědky osoby hovořící s poškozeným v okamžiku příjezdu pachatelů na místo činu přes aplikaci Teams, státní zástupce poukazuje na bod 29 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, z něhož je patrné, že odvolací soud další dokazování směrem k objasnění příjezdu, setrvání a odjezdu obviněných z místa činu považoval za nadbytečný, protože tyto skutečnosti má za prokázané jinými důkazy, zejména výpovědí poškozeného a polohovými údaji použitého vozidla tov. zn. Škoda Superb s aplikací Škoda Connect. Takový postup odpovídá judikatuře Ústavního soudu – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, pub. pod č. 254/2009 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Za tohoto stavu věci neexistoval žádný důkazní návrh, jehož zamítnutím by byla naplněna třetí varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. K námitkám procesní nepoužitelnosti některých důkazů, státní zástupce připomněl, že tzv. agnoskace provedená s poškozeným T. D. st. u hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 7 při projednávání přepadení, které dovolatelé provedli obdobným způsobem pět měsíců před posuzovaným skutkem jinému poškozenému, je dílčím poznávacím úkonem nízkého důkazního významu, který nebyl pro uznání viny obviněného P. K. podstatný a soudy k němu nepřihlédly (bod 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se týká obviněného J. B. a bod 35 obviněného R. Č., kterého následně odvolací soud obžaloby zprostil, protože výrok o vině opřený jen o poznávací schopnost poškozeného vzbuzuje důvodné pochybnosti). Závěry o vině obviněného P. K. soudy opřely o ucelený řetězec dalších nepřímých důkazů objektivního charakteru, jejichž logická provázanost bezpečně vylučuje jiný závěr.

33. Námitky proti použití telekomunikačních a lokalizačních údajů, které byly shromážděny plošně, což je v rozporu s judikaturou Soudního dvora evropské unie, státní zástupce odmítl s poukazem na to, že snaha dovodit z unijního práva nepřípustnost důkazů v českém trestním řízení nemá oporu ani v unijním ani českém právu. K tomu odkázal na konkrétní judikaturu Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, ze které lze dovodit, že za současného unijního práva v zásadě přísluší pouze vnitrostátnímu právu, aby stanovilo pravidla hodnocení informací a důkazů získaných na základě plošného a nerozlišujícího uchovávání těchto údajů v trestním řízení, které unijní právo má za nepřípustné, přičemž je potřeba mít na zřeteli, aby nebyl znemožněn nebo nadměrně ztížen výkon práv přiznaných unijním právem. Stání zástupce vyzdvihl, že telekomunikační a lokalizační údaje byly v této trestní věci vyžádány v souladu s trestním řádem, nejedná se o důkazy vymykající se znalosti soudu, byly provedeny k důkazu kontradiktorním způsobem, neboť obvinění a jejich obhájci se k nim mohli účinně vyjádřit, a nejde o důkazy rozhodující, nýbrž o důkazy doplňující řadu dalších důkazů svědčících ve svém uceleném řetězci o vině dovolatelů. Podle státního zástupce tak byla respektována pravidla vyplývající s judikatury Soudního dvora Evropské unie, jak má být v trestním řízení vedeném podle práva jednotlivých států nakládáno s důkazy, které byly získány v rozporu s požadavky práva unijního, a jejich využití je přípustné. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023, publ. pod. č. 14/2025 Sb. rozh. civ., o který se dovolatel opírá, řeší civilněprávní odpovědnost státu v případě porušení práva Evropské unie jeho legislativní (ne)činností a nikoli otázku přípustnosti důkazů získaných opatřením plošně uchovávaných lokalizačních údajů v trestním řízení. Současně státní zástupce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 45/17, pub. pod č. 76/2019 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, kterým Ústavní soud jasně vyslovil, že princip data retention (plošný, nevýběrový sběr významného množství dat o každé uskutečněné elektronické komunikaci) je ústavně konformní a českou právní úpravu netřeba měnit. Přestože v odůvodnění svého plenárního nálezu Ústavní soud připustil rozpor mezi Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací a vnitrostátní úpravou, z hlediska ústavnosti zamítl návrh ke zrušení dotčených ustanovení zákona o elektronických komunikacích a zákona o policii.

34. Státní zástupce uzavřel, že údaje z plošného sběru dat v dovolatelově věci nebyly procesně nepřípustným důkazem ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a i v této části pokládá jeho dovolání za zjevně neopodstatněné.

35. Pokud jde o výhrady obviněného P. K. proti některým skutkovým závěrům, které podřadil první alternativě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce úvodem rozsáhle připomněl judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k pojmu tzv. zjevného rozporu a nutnosti jeho konkretizace ze strany dovolatele a ke zkoumání dodržování procení zásady in dubio pro reo v dovolacím řízení. V návaznosti na to konstatoval, že dovolání obviněného P. K. v části týkající se výše škody a původu peněz zajištěných ve vozidle užívaném dovolateli dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Navíc se soudy se s obhajobou dovolatele i v tomto směru řádně vypořádaly. Tvrzení dovolatele, že část u něj zajištěných hotovostních finančních prostředků měla pocházet z půjček, důvodně neshledaly věrohodným a správně poukázaly na skutečnosti, pro které nevznikají pochybnosti o tom, že se jednalo o výnos z posuzované trestné činnosti.

36. K námitkám, které obviněný P. K. uplatnil pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce konstatoval, že jsou zjevně neopodstatněné. K porušení zásady beneficium cohaesionis nedošlo, protože zproštění obviněného R. Č. vyplývalo z odlišné důkazní situace a nelze jej mechanicky aplikovat na postavení ostatních obviněných. Pokud jde o námitky proti právní kvalifikaci skutku jako loupeže spáchané členy organizované skupiny a se způsobením značné škody, státní zástupce připomněl, že skutková zjištění soudu prvního stupně o naplnění těchto kvalifikačních znaků jasně vypovídají. Odvolací soud skutkové závěry soudu prvního stupně potvrdil jako správné a úplné pro rozhodnutí ve věci.

37. Výhrady obviněného P. K. směřující proti zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou podle státního zástupce sice odpovídají druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 11 Tdo 1186/2023 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 143/2025), ale opět jde o námitky zjevně nedůvodné, protože pro zařazení dovolatele do daného typu věznice je rozhodující doba trestu uloženého, nikoli trestu dosud vykonaného.

38. K dovolání obviněného J. B. státní zástupce uvedl, že i tento dovolatel zakládá svou argumentaci především na skutkových námitkách, jimiž se snaží prosadit vlastní verzi událostí. Jeho argumentace je založena nikoli na poukazu na zjevné rozpory ve skutkových zjištěních a provedených důkazech, nýbrž na tom, že nepřímé důkazy proti němu netvoří ucelený řetězec, jak tvrdí soudy obou stupňů. Takové námitky však neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 22/2007 a sp. zn. 7 Tdo 157/2011).

39. K výtkám směřujícím proti neprovedení důkazních návrhů státní zástupce zdůraznil, že dokazování proběhlo v potřebném rozsahu a soudy přezkoumatelně odůvodnily, proč další návrhy považovaly za nadbytečné; nešlo tak o tzv. opomenuté důkazy.

40. Pokud obviněný J. B. zpochybňoval procesní použitelnost telekomunikačních údajů či jiných zajištěných věcí, státní zástupce odkázal na podrobnou argumentaci ve svém vyjádření k odvolání obviněného P. K. a znovu stručně konstatoval, že tyto důkazy byly opatřeny zákonným způsobem a jejich použití je v trestním řízení přípustné. Samotná polemika o plošném uchovávání údajů mobilními operátory nepůsobí nepoužitelnost důkazů v konkrétní trestní věci.

41. Námitky obviněného směřující proti právní kvalifikaci skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku označil státní zástupce opět za nedůvodné. Podle skutkových zjištění byly znaky této skutkové podstaty naplněny. Bylo prokázáno násilné jednání vůči poškozenému, součinnost více osob dosahující intenzity „organizované skupiny“ a způsobení značné škody na cizím majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1143/2009).

42. K části dovolání, kde obviněný brojí proti výměře trestu a proti zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou, státní zástupce připomněl rozhodnutí pub. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, a další judikaturní rozhodnutí, ze kterých lze dovodit, že uplatnění diskrece při ukládání trestu v zákonných mezích nelze

považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení a v posuzované věci nenastaly výjimečné podmínky odpovídající nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 492/2017. Soudy zohlednily okolnosti podle § 39 a násl. tr. zákoníku a trest je přiměřený jak povaze činu, tak osobě pachatele. Rozhodnutí o zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou je také v souladu s § 56 tr. zákoníku.

43. Na základě těchto úvah státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

44. Vyjádření státního zástupce bylo oběma obviněným doručeno prostřednictvím obhájců. Obviněný J. B. ve stanovené lhůtě nereagoval, obviněný P. K. až po jejím marném uplynutí zaslal Nejvyššímu soudu podání označené jako „replika dovolatele na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 16. 6. 2025, 1 NZO 433/2025-39“, v němž nad rámec již uplatněných výhrad v jeho dovolání uvedl jen to, že jeho předchozí vyjádření v hlavním líčení mělo pouze charakter stručného monologu bez prostoru pro kladení doplňujících otázek obhajobou.

IV. Důvodnost dovolání

45. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek jednotlivých obviněných ve vztahu k jimi označeným dovolacím důvodům a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se oba domáhají. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání již na tomto místě připomíná, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

46. Porovnáním obou dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dovolací argumentace obviněných je téměř doslovným opakováním námitek, které vznesli v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud proto požaduje za účelné připomenout, že jestliže obviněný v dovolání opakuje jen námitky uplatněné již v hlavním líčení a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). Dále je namístě poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ve kterém se Ústavní soud ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

47. Ve stručnosti lze připomenout, že oba obvinění s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. primárně polemizují s hodnocením důkazní situace soudy nižších stupňů, aniž by přitom poukázaly na konkrétní extrémní rozpory mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a konkrétními důkazy, ze kterých soudy vycházely. Mají na rozdíl od soudů za to, že důkazy, o které se soudy opírají, netvoří ucelený řetězec v takové kvalitě, aby o jejich vině nevznikly stejné pochybnosti jako tomu bylo v případě odvolacím soudem zproštěného R. Č., a oproti soudům neakceptují výpověď poškozeného T. D. st. co do její věrohodnosti v otázce popisu a poznání pachatelů, jejich počtu a výše způsobené škody. Současně oba obvinění namítají, že soudy bezdůvodně nevyhověly jejich návrhu na výslech svědka R. P. a dalších konkrétních ale i blíže neustanovených svědků. Obvinění také shodně rozporují procesní použitelnost některých důkazů a namítají důkazy opomenuté. Obviněný P. K. samostatně brojil i proti tomu, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu a nevyslechl ho v odvolacím řízení.

48. Za relevantně uplatněné lze vzhledem k výše popsaným obecným východiskům označit jen námitky obviněných vůči procesní použitelnosti údajů o telekomunikačním provozu, respektive lokalizaci mobilních telefonů obviněných a vozidla tov. zn. Škoda Superb s aplikací Škoda Connect a zabudovanou SIM kartou (čip vložený do auta, který je unikátním identifikátorem pro mobilního operátora), protože s touto problematikou se soudy nižších stupňů úplně nevypořádaly, a poprvé vznesená výhrada obviněného P.

K. proti tomu, že nebyl v odvolacím řízení vyslechnut. Ostatní námitky se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. při aplikaci výše uvedených východisek očividně míjí. O zjevný rozpor podle jeho první alternativy jde totiž jen tehdy, pokud by konkrétní skutková zjištění, z nichž soudy vycházely, byla v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Například, pokud by soudy učinily skutkový závěr, který by byl v přímém protikladu k jednoznačnému obsahu všech provedených důkazů, nebo pokud by skutková zjištění byla zcela bez opory v důkazech a nebyla by odůvodnitelná žádným logicky přijatelným způsobem jejich hodnocení.

Obviněný přitom musí konkrétně označit, které důkazy byly provedeny, jaký byl jejich obsah, a v čem konkrétně spočívá jejich nesoulad s učiněnými skutkovými závěry. Nestačí pouhé tvrzení, že důkazy byly hodnoceny nesprávně, že některý ze svědků je nevěrohodný nebo že jiný způsob hodnocení důkazů by vedl k příznivějšímu závěru pro obviněného. Dovolání by muselo obsahovat přesvědčivou argumentaci, že rozhodující skutková zjištění soudů (nikoli tedy ta, která nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu) jsou natolik vybočující z rámce logického a racionálního hodnocení důkazů, že představují porušení práva na spravedlivý proces.

O opomenuté důkazy ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se také jedná pouze v případě, kdy nebyly bezdůvodně provedeny důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

49. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily (viz body 20 až 32 pečlivého a přesvědčivého odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 28 a 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který závěry soudu prvního stupně přezkoumal a shledal je správnými, přičemž se vyrovnal s odvolacími námitkami ohledně údajných rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně).

To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu. Argumentace, kterou obvinění opakují z předchozích fází trestního řízení, je v zásadě redukována na tvrzení o „přetrvávajících pochybností“. Jak již bylo řečeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje pouhá proklamace, že nějaký důkaz nevypovídá o vině, byť doplněná o odkaz na zásadu in dubio pro reo.

50. Zcela nad rámec Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že soudy obou stupňů závěr o vině J. B. a P. K. postavily na tom, že ve vozidle tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. XY, ve kterém byli oba obvinění společně policií zadrženi jen pár hodin po spáchání činu a které bylo následně zapečetěno a odstaveno, byly po opatření soudního příkazu k jeho prohlídce nalezeny dva balíčky stočených dvoutisícových bankovek, každý o hodnotě 100 000 Kč, svázané žlutými a modrými gumičkami, což přesně odpovídá popisu bankovek, které měl poškozený T.

D. st. uloženy v trezoru, odkud mu byli pachateli loupeže odcizeny. Také zde byla nalezena černošedá softshellová bunda, kterou poškozený T. D. st. označil jako bundu jednoho z pachatelů (viz protokol o fotorekognici na č. l. 234 až 237 tr. spisu), černé taktické rukavice (speciální rukavice navržené pro ochranu rukou, které používají i policisté), replika krátké střelné zbraně, policejní pouta atd. (viz čl. 297–383 tr. spisu). U zcela nemajetného a zadluženého obviněného J. B. byla při jeho zadržení 26.

11. 2021 zajištěna finanční hotovost ve výši 130 000 Kč, jejíž původ nebyl schopen přesvědčivě vysvětlit. Při domovní prohlídce u obviněného P. K. provedené dne 27. 11. 2021 byl mimo dalších zájmových věcí nalezen i modrý magnetický maják typově odpovídající tomu, který byl podle popisu poškozeného T. D. ml. umístěn na střeše vozidla vydávaného pachateli za vozidlo policejní. Tímto vozidlem byl automobil tov. zn. Škoda Superb reg. zn. XY, který užíval v rozhodnou dobu obviněný P. K. (byl v inkriminované době zachycen poblíž rodinného domu poškozených kamerovým systémem a také zde byl lokalizován podle údajů o telekomunikačním provozu zařízení v něm integrovaného (SIM karty pro aplikací Škoda Connect).

Na střeše tohoto vozidla byly při jeho ohledání nalezeny kruhové stopy odpovídající umístění magnetického majáku. Vyjma toho bylo z opatřených telekomunikačních záznamů k pohybu vozidla a mobilního telefonu obviněného P. K. zjištěno, že předmětného dne v časně dopoledních hodinách se obviněný P. K. pohyboval s výše identifikovaným vozidlem v místě bydliště spoluobviněného J. B., že oba si postupně vypnuli své mobilní telefony, aby je znovu aktivovali až po spáchání skutku v přibližně stejném čase a na stejném místě.

Konečně poškozený T. D. st. si všiml tetování na krku jednoho z pachatelů a obviněný J. B. je na krku tetován. V neposlední řadě nelze opomenout ani velmi obdobný modus operandi loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterou obvinění J. B. a P. K. spáchali dne 16. 6. 2021 a při níž se rovněž vydávali za příslušníky Policie ČR, a využili výše zmíněný automobil Škoda Superb, reg. zn. XY (viz vyhodnocení výpisu telekomunikačního provozu č. l. 579 až 590 tr. spisu), za kterou byli odsouzeni Obvodním soudem pro Prahu 7 ze dne 12.

9. 2022, sp. zn. 3 T 12/2022, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 9 To 402/2022 (viz č. l. 916 a násl. tr. spisu). Výše zmíněné důkazy samy o sobě jistě o vině obviněných nesvědčí, neboť každý z nich lze vyložit různými způsoby.

V jejich souhrnu jde však i podle

Nejvyššího soudu o ucelený řetěz důkazů bezpečně prokazující, že dvěma ze čtyř pachatelů posuzovaného skutku jsou právě obvinění P. K. a J. B.

51. Z uvedeného pohledu nelze ani přisvědčit námitkám obou obviněných, že soudy nižších stupňů bezdůvodně neprovedly důkaz výslechem svědků R. P. a námitkám obviněného P. K. na absentující výslech blíže neupřesněných sousedů manželů D., J. a R. Š. nebo osob, se kterými poškozený v době, kdy pachatelé dorazili na místo činu, byl v kontaktu prostřednictvím komunikační mobilní aplikace Microsoft Teams, protože všechny zmíněné návrhy na doplnění dokazování jsou z pohledu objasnění rozhodných skutkových zjištění nepodstatné a obvinění jimi chtějí pouze potvrdit svou verzi, že pachateli byli osoby od nich odlišné, která ale byla s dostatečnou mírou jistoty provedeným dokazováním vyvrácena.

Navíc, jak přiléhavě upozornil státní zástupce, v hlavním líčení obvinění na dotaz předsedy senátu soudu prvního stupně ohledně návrhů na doplnění dokazování poté, co soud prvního stupně rozsah dokazování shledal dostatečným, vlastní návrhy na doplnění dokazování nevznesli a dokazování bylo prohlášeno s konkludentním souhlasem obhajoby za ukončené (viz protokol zachycující průběh hlavního líčení dne na č. l. 1217 tr. spisu). Předmětné důkazní návrhy obviněný P. K. uplatnil znovu až ve veřejném zasedání konaném o odvolání.

Odvolací soud, před kterým je doplnění nebo opakování důkazů podle § 263 odst. 6 tr. ř. omezeno na důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, všechny návrhy obhajoby zamítl pro jejich nadbytečnost (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 1325 tr. spisu). V jednací síni své rozhodnutí podrobněji nevysvětlil, ovšem z odůvodnění jeho rozsudku je jasně patrné, že nepokládal doplnění dokazování za potřebné, protože soud prvního stupně zjistil skutečnosti rozhodné pro prokázání viny obviněných J. B.

a P. K. v potřebném rozsahu a s praktickou jistotou skutkového stavu věci (srov. body 28 a 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

52. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že k tomu, co je opomenutým důkazem, se vyjádřil Ústavní soud v celé řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, I. ÚS 733/01 a další) a pojem vyložil ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, které zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi

důvody: 1) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2) navrhovaný důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. 3) nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ,ověřeno nebo vyvráceno. V předmětné věci nebylo potřeba v odvolacím řízení předvolávat jako svědka doposud nevyslechnutého R.

P., jakkoli lze ze spisového materiálu vyčíst indicie svědčící pro podezření, že i on mohl být jedním z pachatelů, a není zřejmé, jaké kroky orgány činné v trestním řízení k prověření této možnosti učinily, nebo majitele autopůjčovny J. Š. a R. Š., o kterých se poškozený T. D. st. domníval, že mohli poskytnout informace pachatelům loupeže o tom, že se v jeho domě nachází větší množství finanční hotovosti, případně zatím neidentifikovaných osob, se kterými poškozený T. D. st. byl v době, kdy pachatelé dorazili na místo činu, v kontaktu prostřednictvím komunikační mobilní aplikace Microsoft Teams, nebo neurčených osob, které mohly registrovat nestandardní pohyb osob v domě poškozených, protože bydlí v jeho okolí, jejichž výslechy obhajoba navrhovala se zcela obecnou argumentací, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci (viz protokol o veřejném zasedání na č. l.

1303 tr. spisu), protože výslechy těchto osob nebyly pro rozhodnutí o odvolání obviněných J. B. a P. K. potřebné. Skutkový stav věci ohledně těchto obviněných byl zjištěn soudem prvního stupně bez důvodných pochybností a podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. má soud povinnost provést důkazy, které považuje za potřebné, aby zjistil skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. K osobám R. P. a Š. je současně namístě připomenout, že trestní řízení stojí na zásadě obžalovací zakotvené v § 2 odst. 8 tr. ř.

a soud nemůže sám zahájit trestní stíhání podezřelých osob. Tím, kdo je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, je státní zástupce (viz § 2 odst. 2 tr. ř.).

53. Výše uvedenou argumentaci lze částečně vztáhnout i k námitce nevyhovění návrhu obhajoby na dodatečný výslech obviněného P. K. v odvolacím řízení, kterou jmenovaný obviněný uplatnil poprvé až v rámci dovolání a kterou uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze, ovšem je zjevně nedůvodná. Tento návrh bez jakéhokoli bližšího vysvětlení, proč chce obviněný znovu vypovídat a nepostačuje mu využít zákonem dané možnosti vyjádřit se k věci podle § 260 odst. 5 tr.

ř., zazněl ze strany obhájkyně u veřejného zasedání dne 12. 12. 2024 (viz protokol na č. l. 1305 tr. spisu) a odvolací soud ho shodně jako ty ostatní, který nevyhověl, zamítl. S odvolatelem lze souhlasit v tom, že odvolací soud v tomto případě rezignoval na řádné odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí, ovšem jeho pochybení není podstatnou vadou řízení, která by měla za následek porušení práva obviněného na obhajobu a která by mohla mít vliv na zákonnost a správnost dovoláním napadeného rozhodnutí.

Z pohledu zachování fair procesu je rozhodující zjištění, že obviněnému nebylo upřeno právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly obžalobou kladeny za vinu, a uvést okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě. Naopak bylo plně respektováno. Obviněný byl dvakrát vyslýchán v přípravném řízení a dvakrát u hlavního líčení. V prvních třech případech z iniciativy orgánů činných v trestním řízení (vždy využil svého práva k věci nevypovídat) a ve třetím případě v hlavním líčení konaném dne 18.

4. 2024 z vlastní iniciativy, kterou projevil poté, co byl důkazní stav ustálen. K tomuto procesnímu úkonu lze pro stručnost odkázat na vyjádření státního zástupce, který odpovídajícím způsobem zrekapituloval a vysvětlil, proč nepochybně šlo o výslech a nikoli jen o vyjádření ve smyslu § 206a tr. ř. Z protokolu, který zachycuje průběh hlavního líčení, je založen na č. l. 1216 a proti jehož znění nebyly ze strany obhajoby vzneseny žádné námitky, jasně vyplývá, že obviněný P. K. po řádném poučení podle § 33 odst. 1 tr.

ř. v přítomnosti svého obhájce výslovně prohlásil, že vypovídat chce a bude. Načež stručně ale věcně přednesl svou popírací obhajobu a vysvětlil, že své vozidlo zaznamenané v inkriminované době na místě činu předmětný den v 9.00 hodin odvezl kamarádovi, jehož jméno soudu nesdělí kvůli obavě z trestního stíhání této osoby, do XY, a popsal, jak se posléze vozidlo dostalo opět do jeho držení a jak s ním dále nakládal. Zprvu byl také ochoten odpovídat na dotazy předsedy senátu, ovšem později se rozhodl jinak.

Rozsah své výpovědi omezil z vlastního rozhodnutí, nikoli zákrokem soudu. Neochota obviněného odpovídat na dotazy soudu nečiní z jeho, byť obsahově stručné výpovědi pouhé prohlášení, kterým je podle trestního řádu míněno vyjádření ke konkrétní procesní otázce. Za tohoto stavu bylo ve smyslu respektované judikatury na úvaze odvolacího soudu, zda návrhu na opakovaný výslech obviněného vyhoví (srov. rozhodnutí pub. pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.

11 Tdo 25/2021, 3 Tdo 196/2022, 7 Tdo 509/2017 či 4 Tdo 610/2013) a předmětná dovolací námitka obviněného P. K. je zjevně nedůvodná. Pro úplnost je namístě dodat, že v odvolacím řízení měl obviněný P. K. stejně jako ostatní spoluobvinění reálnou možnost se k věci

vyjádřit: mohl přednést závěrečné návrhy, připomínky k provedeným důkazům a činit tak osobně i prostřednictvím svých obhájců.

54. Jak bylo výše uvedeno, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě odpovídá také oběma obviněnými uplatněná výhrada vůči použitelnosti údajů o telekomunikačním provozu, kterou obvinění s odkazem na českou i evropskou judikaturu brojili proti tomu, že předmětná data byla shromažďována v rozporu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. 7. 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (dále jen „Směrnice“), takže byť nerozporují, že byla získána policejními orgány na příkaz soudu při splnění podmínek § 88a tr. ř., nelze je v trestním řízení použít. I tato námitka je ale zjevně neopodstatněná.

55. Snaha obviněných dovodit nepřípustnost důkazu, který byl získán v trestním řízení vedeném pro úmyslný trestný čin charakterizovaný v § 88a odst. 1 tr. ř. na základě příkazu soudu z dat o elektronické komunikaci, která byla v rozporu s předmětnou Směrnicí poskytovateli služeb elektronických komunikací sbírána plošně a nerozlišujícím způsobem, a s jehož obsahem se obvinění mohli úplně a řádně seznámit a účinně se k němu vyjádřit, nemá oporu v českém ani unijním právu a nelze ji opřít ani o žádné konkrétní rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SDEU“), který ve spolupráci se soudy členských států dbá na jednotné provádění a výklad unijního práva. SDEU respektuje, že pro posuzování přípustnosti důkazu v trestním řízení je rozhodující vnitrostátní úprava.

56. Předně je ve shodě se státním zástupcem potřeba poukázat na rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 2. 3. 2021 ve věci C-746/18 (věc „H. K. v. Prokuratuur“), ve kterém SDEU řešil předběžnou otázku na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, se kterou se na něj obrátil Nejvyšší soud Estonska a která se týkala právě výkladu čl. 15 odst. 1 předmětné Směrnice, který zakotvuje možnost, aby členské státy přijaly opatření k zachycování elektronických dat, která jsou nezbytná mimo jiné i pro prosazování trestního práva (v souvislosti s námitkou obviněné vznesenou proti tomu, aby její odsouzení bylo založeno na údajích o elektronické komunikaci, které vyšetřovatel na příkaz státního zastupitelství získal od poskytovatele telekomunikačních služeb, který tyto provozních a lokalizačních údaje o telefonním styku schraňoval podle tamního zákona o elektronických komunikacích plošně a nerozlišujícím způsobem po dobu jednoho roku).

SDEU v bodech 30 až 35 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že plošné a nerozlišující shromažďování údajů je v rozporu se Směrnicí a judikaturou SDEU, ovšem v bodu 41 jasně odmítl posoudit z hlediska unijního práva, zda důkaz opatřený v souladu s vnitrostátní úpravou z takto v rozporu s unijním právem shromážděných dat (získaných na základě soudního příkazu od provozovatele telekomunikačních služeb) je přípustný v trestním řízení. SDEU zdůraznil, že v zásadě přísluší pouze vnitrostátnímu právu, aby stanovilo pravidla přípustnosti a hodnocení důkazů v trestním řízení, protože při neexistenci unijní právní úpravy v této oblasti je přípustnost důkazů v trestním řízení otázkou vnitrostátní procesní autonomie členských států a samotný unijně právní rozpor plošné retenční úpravy ještě automaticky nevede k vyloučení důkazu.

V navazující části odůvodnění pak SDEU konstatoval, že takto získané informace budou zásadně nepřípustným důkazem zjevně pouze tehdy, pokud půjde o důkaz vymykající se znalosti soudu, který je rozhodný pro učinění skutkového závěru a právního posouzení skutku a obviněnému nebylo umožněno se k němu účinně vyjádřit (tj. došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení v důsledku „převahy“ žalující strany nad obhajobou). S odkazem na řadu dalších svých rozhodnutí SDEU uvedl, že je na vnitrostátním právu, aby stanovilo podmínky, za nichž poskytovatelé služeb elektronické komunikace musí poskytnout orgánům činným v trestním řízení přístup k údajům, které mají k dispozici.

Současně ale připomněl, že za účelem splnění požadavku proporcionality musí vnitrostátní právní úprava, dát jasná a přesná pravidla pro rozsah a použití těchto dat a chránit je před rizikem jejich zneužití.

57. V trestní věci dovolatelů byla předmětná data o telekomunikačním provozu získána na základě příkazu soudu vydaného v souladu s přísně stanovenými podmínkami danými v § 88a tr. ř (viz č. l. 285 tr. spisu). Ústavnost uvedeného ustanovení trestního řádu (stejně jako příslušných ustanovení zákona o elektronických komunikacích a zákona o policii) posuzoval Ústavní soud se znalostí příslušné Směrnice zavazující členské státy k tomu, aby bránily plošnému nevýběrovému sběru a uchovávání dat elektronické komunikace bez souhlasu účastníků, ve svém nálezu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 45/17, pub. Pod č. 76/2019 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, a to právě z pohledu proporcionality zásahu do práva na soukromí a možností státu přijmout opatření nezbytná pro ochranu jeho bezpečnosti a pro prosazování trestního práva. Z tam uvedené argumentace je namístě vyzdvihnout, že principiálně nelze zavrhovat data renetion (plošný nevýběrový sběr významného množství dat), protože v podmínkách informační společnosti, ve které jednotlivec zpravidla běžně využívá služeb elektronické komunikace a dobrovolně přijímá, že se o něm ukládají kvanta dat, by bylo nemoudré tolerovat stav, v němž by poskytovatelé služeb údaji uživatelů disponovali a státní aparát by je v případě potřeby bezpečnosti státu nebo jiných odůvodněných případech nemohl využít.

58. Připomenout je potřeba také nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 1677/13, který byl pub. pod. č. 195/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. V něm Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu (shodně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 11 Tdo 92/2024, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že ani nesplnění podmínek stanovených trestním řádem pro opatření a provedení konkrétního důkazu vždy nevede k neplatnosti či neúčinnosti takového důkazu.

59. V předmětné trestní věci byli obvinění stíháni pro zvlášť závažný zločin, důkaz získaný na soudní příkaz z dat shromážděných provozovateli telekomunikačních služeb je jen jedním z řady dalších nepřímých důkazů, které až ve svém souhrnu prokazují vinu obviněných, a oba obvinění i jejich obhájci měli možnost se s obsahem tohoto důkazu, tedy s předmětnými záznamy o telekomunikačním styku, seznámit a vyjádřit se k němu, čehož také plně využili jak u hlavního líčení tak v odvoláních, ve kterých argumentovali nejen procesní nepoužitelností předmětných telekomunikačních údajů, ale i jejich obsahem.

60. Nejvyšší soud k této problematice ještě zdůrazňuje, že primárním cílem Směrnice je ochrana fyzických osob a jejich soukromí v souvislosti se zpracováním údajů o jejich osobní elektronické komunikaci nebo o umístění jejich mobilních telefonů. V této trestní věci ale byly pro zjištění skutkového stavu významné především informace plynoucí z lokalizačních záznamů telematické jednotky vozidla, ke kterému se obvinění svými mobilními telefony vůbec nepřipojili.

61. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023, pub. pod č. 14/2025 Sb. rozh. civ. a Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 54 Co 89/2025, která obvinění v dovoláních akcentují, neřeší otázku procesní přípustnosti důkazu získaného na základě plošného sběru dat o elektronické komunikaci, které realizovali poskytovatelé telekomunikačních služeb, v trestním řízení. Zaměřují se výlučně na otázku vzniku a náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobci tím, že Česká republika nesprávně implementovala příslušnou Směrnici.

62. Obviněný P. K. pod druhou alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také namítal, že soudy nižších stupňů opřely své závěry o jeho vině o tzv. agnoskaci z jiné trestní věci (u hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 7 při projednávání přepadení, které dovolatelé spáchali obdobným způsobem pět měsíců před posuzovaným skutkem), a že neprovedly řádnou rekognici. Tato námitka ale není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, neboť soudy při svých závěrech o vině dovolatele vycházely z řetězce jiných nepřímých, avšak logicky provázaných důkazů a k tomuto procesnímu úkonu soudy nepřihlédly (bod 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně setýká obviněného J. B. a bod 35 obviněného R. Č.). Za tohoto stavu věci nemůže jít o relevantně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě, protože namítané procesně nepoužitelné důkazy se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, která jsou určující pro závěr o vině dovolatele.

63. Zjevně nedůvodnými a zčásti opět neodpovídajícími žádnému z dovolacích důvodů jsou námitky, které obvinění uplatnili s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a které směřovaly vůči hmotněprávnímu posouzení skutku, porušení zásady beneficium cohaesionis, výměře nepodmíněného trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.

64. U námitek obviněných vůči naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku (čin spáchaný členy organizované skupiny a způsobení značné škody) totiž obvinění fakticky vycházeli z jiného skutkového stavu, než který byl soudy zjištěn. Z popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že oba obvinění čin spáchali společně s dvěma dalšími muži, přičemž evidentně všichni jednali podle předchozího plánu, koordinovaně a měli rozdělené úkoly, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení činu a znesnadnění jeho odhalení. Soud prvního stupně podrobně vysvětlil, jak trestněprávní teorie nahlíží na tzv. organizovanou skupinu (viz body 43 a 44 odůvodnění jeho rozsudku) a vylíčil, jakým způsobem spolupachatelé v projednávané věci naplnili znaky společenství osob v podobě organizované skupiny. Obvinění své námitky o neexistenci organizované skupiny opírají o skutečnost, že spoluobviněný R. Č. byl odvolacím soudem obžaloby zproštěn a společenství zbylých osob už neneslo rysy charakteristické pro organizovanou skupiny. Společenství pachatelů v podobě organizované skupiny nebylo vázáno na osobu spoluobviněného R. Č., ale na participaci čtyř pachatelů, kterou poškození popsali jako koordinovanou operaci, přičemž zproštěním obviněného R. Č. nedošlo ke změně počtu pachatelů, kteří se inkriminovaného jednání dopustili, pouze se změnil počet těch identifikovaných (s mírou praktické jistoty to jsou právě J. B. a P. K. – blíže ke skutkovým závěrům o tom, že obvinění jednali v rámci organizované skupiny srov. bod 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil). Z popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku lze dále spolehlivě vyčíst, že obvinění společným jednáním způsobili rodině D. celkovou škodu 1 625 220 Kč, tedy z pohledu § 138 odst. 1 tr. zákoníku značnou škodou. Pochybnosti obviněných o správnosti takto vyčíslené výše škody jsou otázkou skutkovou a nikoli otázkou hmotněprávního posouzení, jak už bylo konstatováno výše, a soud prvního stupně se s ní vypořádal v odst. 22 a 23 odůvodnění svého rozsudku.

65. Relevantní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není ani shodná námitka obviněných beneficiem cohaesionis, protože spoluobviněný R. Č. byl odvolacím soudem zproštěn obhajoby s ohledem na to, že jej usvědčoval pouze jeden izolovaně stojící důkaz, a to výsledek ne zcela korektně provedené rekognice, zatímco o vině dovolatelů vypovídá významný řetězec jiných důkazů, které ve svém souhrnu prokázaly jejich součinnost na inkriminovaném jednání s mírou praktické jistoty.

66. Nejvyšší soud nemohl přistoupit k přezkumu napadeného rozhodnutí ani z titulu dovolacích výhrad obviněných proti přísnosti uloženého souhrnného trestu odnětí svobody a proti zvolenému typu věznice se zvýšenou ostrahou pro jeho výkon. Námitky směřující proti výměře uloženého trestu odnětí svobody neodpovídají žádnému z důvodů taxativně stanovených v § 265b odst. 1tr. ř. Uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení a nepřiměřenost trestu tak nemůže zásadně naplňovat obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

zákoníku. A podle dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je určen k nápravě vad nezákonně uložených trestů, je dovolání přípustné jen proti takovému druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo který byl uložen ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou za trestný čin, kterým byl dovolatel uznán vinným. V této trestní věci byli oba obvinění shodně potrestáni trestem odnětí svobody v trvání 8 let, což odpovídá cca polovině trestní sazby nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných činů, a to § 173 odst. 2 tr.

zákoníku. Soud prvního stupně své úvahy o druhu a výměře trestu stručně ale přesvědčivě odůvodnil. Mimo jiné i tím, že obvinění se dopustili dvou zvlášť závažných trestných činů loupeže, z nichž jeden měl vážné následky nejen na majetku poškozených, nýbrž zásadně zasáhl psychiku poškozené G. D., která musela vyhledat odbornou pomoc, že v souběhu s loupežemi spáchali obvinění i další trestné činy, že byli v minulosti opakovaně soudně trestáni a že u nich absentují jakékoli polehčující okolnosti. Pro výkon tohoto trestu u obou obviněných soud prvního stupně zvolil věznici se zvýšenou ostrahou, protože oba byli uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem a byl jim uložen souhrnný trest

odnětí svobody ve výměře, která standardně tomuto typu věznice odpovídá. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že z hlediska dikce § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je vždy rozhodná doba trestu uloženého a nikoli trestu dosud nevykonaného. Skutečnost, že obviněný P. K. malou část souhrnného trestu už vykonal ve věznici s ostrahou a byl odtud dobře hodnocen, mohla být nanejvýš důvodem pro postup podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Aplikace tohoto moderačního ustanovení se ale nelze v dovolacím řízení zásadně domáhat, pokud byl pachatel umístěn do věznice, která v typově podobných případech zpravidla pro výkon trestu přísluší podle rozlišujících podmínek v § 56 odst. 2 písm. a) nebo b) tr.

zákoníku. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 4 Tz 88/2011, na který obviněný P. K. ve svém dovolání poukázal s cílem podpořit svou argumentaci, je pro projednávanou věc zcela nepřiléhavý. Reagoval totiž právě na případ, kdy soud zařadil obviněného do věznice podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přestože nebyly naplněny podmínky tohoto ustanovení, a správně měl postupovat podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku (blíže srov. strana 6 citovaného rozhodnutí). Je vhodné připomenout i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.

3. 2025, sp. zn.

7 Tdo 143/2025, podle kterého soud nejprve zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro zařazení pachatele do věznice se zvýšenou ostrahou a není-li tomu tak, zařadí pachatele do věznice s ostrahou, neshledá-li důvod k odchylnému postupu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Nad rámec uvedeného lze pro úplnost připomenout § 57 tr. zákoníku, který umožňuje přeřazení odsouzeného do jiného typu věznice během výkonu trestu odnětí svobody, jestliže chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k jeho nápravě.

67. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který přímo uplatnil pouze obviněný P. K., ale teoreticky připadal v úvahu i u obviněného J. B., Nejvyšší soud s poukazem na výše uvedené konstatuje, že nemohl být v žádné z jeho alternativ naplněn, protože k zamítnutí odvolání obou obviněných došlo po řádně provedeném věcném přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přičemž v předcházejícím řízení nebyl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

68. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných J. B. a P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně