Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 568/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. března 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Z. N., advokátem, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Domažlicích ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. Zt 322/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního státního zastupitelství v Domažlicích ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. Zt 322/2003, jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Domažlice ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. ORDO-481/OOK-2003, kterým bylo ve smyslu § 160 odst. 1 tr. řádu proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 a základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zrekapituloval dosavadní průběh řízení a své tvrzení o porušení základních práv odůvodnil tím, že dle jeho přesvědčení Okresní státní zastupitelství se v podstatě jeho stížností vůbec nezabývalo a nepřihlédlo k jím uvedeným konkrétním důvodům. Je přesvědčen, že napadené usnesení je neúplné, nepřezkoumatelné a v rozporu s ust.
§ 147 odst. 1 tr. řádu a § 134 odst. 1 písm. d) a odst. 2 tr. řádu, neboť z odůvodnění nejsou patrné konkrétní rozhodovací důvody ani rozsah provedeného přezkumu a v mnoha ohledech takový přezkum nebyl vůbec učiněn. Uvedl, že si je vědom toho, že Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce usnesení o zahájení trestního stíhání. Domnívá se však, že nedostatečný a procesně vadný přezkum, vzhledem k závažnosti konkrétních stížnostních důvodů, se dotýká nejen práv zaručených mu trestním řádem, ale i práv zaručených mu Ústavou, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III.
ÚS 511/02
.
Okresní státní zastupitelství v Domažlicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podrobně popsalo dosavadní průběh řízení ve věci i dosud vzniklé a policejním orgánem řešené konflikty související s neurovnanými vztahy mezi stěžovatelem a jeho nevlastním otcem, tj. poškozeným R. K. Uvedlo, že na stěžovatele již byla podána obžaloba a hlavní líčení bylo Okresním soudem v Domažlicích nařízeno na den 28. 1. 2003, pod sp. zn. 2 T 162/2003. Vyjádřilo přesvědčení, že napadeným usnesením nedošlo k namítanému porušení základních práv stěžovatele. O vině obviněného bude rozhodovat soud a dosud se na něj hledí jako na osobu nevinnou. Policie ČR, Okresní ředitelství Domažlice, Služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovalo dosavadní průběh řízení.
Poškozený R. K., v přípise, jenž nebyl sepsán advokátem, k ústavní stížnosti mj. uvedl, že se zcela ztotožňuje s postupem Okresního státního zastupitelství v Domažlicích. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a dále uvedl, že se vzdává svého postavení vedlejšího účastníka.
Ústavní soud si dále vyžádal vyšetřovací spis Policie ČR, Okresní ředitelství Domažlice, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality, sp. zn. 481/2003, a spis Policie ČR, Obvodního oddělení Domažlice 4, čj. ORDO-207/DO-TČ-2003.
Ústavní soud především přezkoumal, zda jsou naplněny procesní podmínky k tomu, aby mohl přikročit k zhodnocení toho, zda je ve věci samé ústavní stížnost důvodná či nikoli. Shledal, že podaná ústavní stížnost nevykazuje formálních vad, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, přičemž Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou, avšak z důvodů dále vyložených za zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel svojí ústavní stížností de facto brojí proti trestnímu stíhání jako takovému, resp. jeho zahájení. K tomu Ústavní soud připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá v přípravném řízení permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má ke své obhajobě v této fázi řízení k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat i právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu např. ust.
§ 157a tr.řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.
Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3.5.1999). Doručením usnesení o zahájení trestního stíhání je realizována zásada řádného zákonného procesu zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 1 tr. řádu, podle níž nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Závěr, že takové usnesení je schopné zasáhnout sféru ústavně zakotvených základních práv či svobod, dle názoru Ústavního soudu může přicházet v úvahu jen za situace, kdy by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak nebo například pokud by zahájení trestního stíhání, respektive rozhodnutí státního zástupce o přezkumu stížnosti proti usnesení o jeho zahájení vykazovalo znaky evidentní libovůle, popř. postrádalo dostatečné odůvodnění; právě absolutní nedostatek takového odůvodnění vedl Ústavní soud ke kasaci rozhodnutí státního zástupce ve věci III.
ÚS 511/02, na kterýžto nález stěžovatel argumentačně poukazuje.
Stěžovatelův případ je však jiný, neboť stěžované usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Domažlicích (stěžovatel nesprávně uvádí "usnesení Okresního státního zastupitelství") odůvodnila sice stručně, ale v rozsahu, který v žádném případě nemůže vést ať už k závěru o jeho absolutní nepřezkoumatelnosti nebo k závěru, že by toto rozhodnutí bylo výsledkem protiústavní svévole.
V dále probíhajícím trestním řízení bude na obecných soudech, aby při šetření všech pravidel trestního procesu v řízení rozhodly. Jen tyto soudy - a nikoli soud Ústavní - jsou povolány k rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Je úkolem a povinností těchto soudů, aby při svém rozhodování nevykročily z kautel ústavnosti.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 10. března 2004
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu