Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. července 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, AK Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4 - Modřany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2008 č. j. 28 Co 560/2008-98 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 10. 2008 č. j. 25 C 300/2008-87 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle článku 90 Ústavy, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principy zakotvené v článku 2 odst. 2 a článku 4 Listiny, článek 1 Ústavy, právo na spravedlivý proces zaručené článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo zaručené článkem 28 Listiny a článkem 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, článek 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, právo vyjádřit se k projednávané věci zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny, práva chránící majetek dle článku 11 Listiny a konečně ochrana legitimního očekávání jako součást majetkových práv garantovaných článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2005 č. j. 28 Co 371/2005-49 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2005 č. j. 25 C 31/2004-25, jímž bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo, aby žalobcům zaplatil částku 410.000 Kč z titulu smlouvy o půjčce, neboť stěžovatel žalobcům půjčenou částku nevrátil poté, co ho k úhradě vyzvali. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2008 č. j.
33 Odo 846/2006-77 zrušil oba shora uvedené rozsudky, neboť dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou byl promlčen. S ohledem na vyjádřený právní názor vzali žalobci svou žalobu zpět, a proto Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 2. 10. 2008 č. j. 25 C 300/2008-87 ve výroku I. řízení zastavil a ve výroku II. nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, a to na základě aplikace ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění uvedl, že žalobci měli nárok na vrácení půjčky, kterému se stěžovatel ubránil pomocí námitky promlčení, přičemž žalobci mu to, co jim mezitím plnil na základě vykonatelného rozhodnutí soudu, vrátili; přiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli by vůči žalobcům bylo nespravedlivé, neboť stěžovatel by tak byl za porušení svého závazku oproti nim zvýhodněn.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2008 č. j. 28 Co 560/2008-98 ve výroku I. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a ve výroku II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud shledal vznesení námitky promlčení, byť na její uplatnění měl stěžovatel právo, za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalobkyně je stěžovatelova sestra a žalobce jeho švagr a stěžovatel nepopřel, že žalovanou částku od žalobců obdržel.
Stěžovatel má za to, že jej obecné soudy potrestaly za to, že si "dovolil" vznést námitku promlčení a být úspěšný u Nejvyššího soudu. Při stanovení náhrady nákladů řízení měly obecné soudy aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., protože žaloba nebyla vzata zpět pro chování stěžovatele, nýbrž proto, aby se žalobci vyhnuli neúspěchu ve sporu. Stěžovatel již od samého počátku sporu uplatňoval námitku promlčení, v důsledku čehož měli žalobci možnost korigovat svůj názor na vyhlídky na úspěch ve sporu; pokud tak neučinili, je evidentní, že jim finanční následky neúspěchu byly lhostejné; přitom ani existence příbuzenského vztahu nebránila žalobkyni podat proti stěžovateli již několik bezúspěšných žalob.
Stěžovatel je názoru, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 150 o. s. ř., ba dokonce uplatněné důvody pro jeho užití extrémně vybočují z jeho účelu, neboť vznesení námitky promlčení rozhodně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy naopak nehodnotily majetkové poměry účastníků řízení v situaci, kdy žalobci jsou nadprůměrně majetní a placením nákladů řízení by tak nebyli nijak výrazněji postiženi.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Problematika nákladů řízení zpravidla není podrobována ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Ustanovení § 150 o.s.ř. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci oproštěné o další podstatné okolnosti případu nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení.
Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak toliko náleží posuzovat, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení o.
s. ř. opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V projednávané věci obecné soudy poukázaly na dobré mravy, jež lze charakterizovat jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. usnesení II. ÚS 249/97, Sb. n. u., sv. 10, s. 383), přičemž zákaz jednání contra bonos mores má na našem území dlouhou tradici (blíže srov. nález IV. ÚS 1735/07 , dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Respektování dobrých mravů náleží ke klíčovým zásadám českého právního řádu tím, že významnou měrou přispívá k prosazování spravedlnosti v právních vztazích, neboť brání tomu, aby právní normy působily zcela autonomně bez vazby na společností všeobecně ctěné hodnoty uplatňované v osobních vztazích mezi jednotlivci. Pojem dobrých mravů pak nelze vykládat pouze jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou (haec aexuitas suggerit..."), což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (srov. nález I.
ÚS 643/04 , Sb. n. u., sv. 38, s. 367). Hodnocení výkonu práva jako rozporného s dobrými mravy se odvíjí od okolností konkrétního případu, a proto může nabývat různých podob, přičemž uplatnění námitky promlčení za určitých okolností případu, např. v právních vztazích vzniklých mezi příbuznými, je jednou z nich (srov. nález II. 309/95, Sb. n. u., sv. 7, s. 45 a nález I. ÚS 643/04 ).
V projednávané věci nelze obecným soudům vytknout žádné pochybení při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť náležitě popsaly okolnosti případu, které je vedly k stěžovanému postupu, přičemž jimi takto podané odůvodnění je zcela přiléhavé a naplňuje povinnost soudu nalézat spravedlnost v právních vztazích. Stěžovatelovy námitky svědčí o ztrátě soudnosti a tristní úrovni citu pro korektní uspořádání vztahů mezi osobami pokrevně a citově spjatými, mezi nimiž se z povahy věci takový přístup předpokládá a očekává. Argumentuje-li stěžovatel tím, že s ohledem na rozsah majetku by přiznáním náhrady nákladů řízení nepocítili žalobci žádnou újmu, nelze než podotknout, že ani částečná satisfakce v podobě aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. nemůže reparovat újmu morální, kterou žalobci utrpěli tím, že stěžovatel svým jednáním, a to nejen před obecnými soudy, ale i námitkami vznesenými v ústavní stížnosti, porušil důvěru žalobců v korektnost jejich blízkého příbuzného.
Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyl stěžovatel dotčen na žádném z jemu ústavně zaručených práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dme 27. července 2009
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu