33 Odo 846/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobců a/ A. T. a b/ Ing. V. T., obou zastoupených advokátkou, proti
žalovanému Ing. P. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 410.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C
311/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
7. listopadu 2005, č. j. 28 Co 371/2005-49, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2005, č. j. 28 Co
371/2005-49, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. března 2005, č.
j. 25 C 311/2004-25, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. března 2005, č. j. 25 C
311/2004-25, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 410.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2% od
27.1.2004 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.
listopadu 2005, č. j. 28 Co 371/2005-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění, jež převzal od soudu prvního stupně, že žalobkyně na základě ústní
dohody účastníků poukázala dne 11. 4. 1996 ze svého účtu v bance na účet
žalovaného částku 410.000,- Kč ze společného jmění svého a žalobce. Žalovaný se
zavázal půjčenou částku žalobcům vrátit nejdříve po uplynutí pěti let po
uzavření smlouvy a to tak, že jim vrátí nemovitosti, které od nich předtím
koupil, nebo jim vrátí půjčenou částku 410.000,- Kč. Po uplynutí této doby
žalovaný žalobcům nevrátil nemovitosti a ani neuhradil dluh v penězích, ač jej
žalobci vyzvali, aby jim dluh vrátil dne 26. 1. 2004. Soudy neuvěřily tvrzení
žalovaného, že si částku 410.000,- Kč od žalobců nepůjčil, ale přijal ji na
základě dohody o vypořádání rodinného jmění. Odvolací soud na základě takto
zjištěného skutkového stavu věci (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil,
že účastníci uzavřeli v souladu s § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“) smlouvu o půjčce, z níž
žalovanému vznikl závazek vrátit žalobcům za půjčené peníze nemovitosti nebo
uhradit dluh v penězích. Zjevně tak nepřisvědčil argumentaci žalovaného, že
ujednání účastníků nemohlo být smlouvou o půjčce, nýbrž smlouvou kupní, která
byla pro nedostatek písemné formy neplatná, a že plnění na základě takové
neplatné smlouvy představuje bezdůvodné obohacení. Námitku promlčení práva na
vydání bezdůvodného obohacení vznesenou žalovaným nezvažoval, neboť žalovanou
částku posoudil jako plnění ze smlouvy platně uzavřené. Námitku žalovaného, že
je promlčeno i právo na plnění ze smlouvy o půjčce, neshledal opodstatněnou.
Konstatoval, že si účastníci nesjednali splatnost půjčky; ujednání, že půjčka
bude vrácena nejdříve pět let od poskytnutí půjčky, znamenalo jen to, že
věřitelé nemohou požádat dlužníka o plnění dříve než po uplynutí pěti let od
poskytnutí půjčky. Jelikož se dluh stal splatným na požádání žalobců dne 27. 1.
2004 (§ 563 obč. zák.), není nárok z půjčky promlčen.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítl nesprávnost závěru, že si žalovanou částku od
žalobců půjčil se závazkem ji vrátit. I nadále tvrdí, že tuto částku od žalobců
přijal na základě dohody o vypořádání rodinného majetku bez jakéhokoli závazku.
Odvolacímu soudu vytkl nesprávnost právního závěru, že účastníci uzavřeli
platně smlouvu o půjčce, neboť dohoda, že dlužník místo půjčených peněz vrátí
věřiteli nemovitost, je smlouvou kupní. Jelikož smlouva o převodu nemovitosti
musí mít písemnou formu, pak případná ústní dohoda účastníků byla neplatným
právním úkonem a plnění na základě ní poskytnuté by představovalo bezdůvodné
obohacení. Připomněl, že v řízení vznesl námitku promlčení práva na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení. Je přesvědčen, že promlčeno je i právo na
plnění z tvrzené smlouvy o půjčce. Z uvedených důvodů navrhl rozsudky soudů
obou stupňů zrušit.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej
článek II bod 3. a 2. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci, se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních, ať již v
rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je
tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího
důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém
rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je
dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený
dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě
případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ
132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28.
2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem
obsahově konkretizován. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel ve svém dovolání označil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k řečenému je z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. bez významu výtka žalovaného mířící proti skutkovému
zjištění, že mu žalobci půjčili 410.000,- Kč, které se zavázal vrátit, a
námitka, že plnění přijal na základě dohody se žalobkyní o vzájemném vyrovnání
rodinného majetku, neboť jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o. s. ř., který není způsobilý založit v této věci přípustnost dovolání.
Žalovaný nastolil k dovolacímu přezkumu otázku platnosti smlouvy o půjčce
uzavřené účastníky a otázku promlčení práva na plnění ze smlouvy o půjčce. Na
rozdíl od první vytýčené otázky shledal dovolací soud pro řešení druhé z nich
napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným, neboť odvolací soud
závěr, že právo na plnění ze smlouvy o půjčce se nepromlčelo, učinil v rozporu
s hmotným právem.
Odvolací soud právní závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o půjčce v souladu s
§ 657 obč. zák., dovodil z následujícího skutkového zjištění, jež nelze v
případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit
a dovolací soud je povinen z něho vyjít. Žalobkyně na základě ústní dohody
účastníků poukázala dne 11. 4. 1996 ze svého účtu v bance na účet žalovaného
částku 410.000,- Kč ze společného jmění svého a žalobce. Žalovaný se zavázal
půjčenou částku žalobcům vrátit nejdříve po uplynutí pěti let po uzavření
smlouvy, resp. bylo ujednáno, že jim vrátí nemovitosti, které od nich předtím
koupil, nebo jim vrátí půjčenou částku 410.000,- Kč. Po uplynutí sjednané doby
žalovaný přes výzvu žalobců nevrátil nemovitosti a ani neuhradil dluh v
penězích. Námitce žalovaného uplatněné v rámci způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze přisvědčit potud, že ujednání stran,
podle něhož se dlužník zaváže namísto půjčených peněz plnit věřiteli formou
„vrácení“ nemovitosti, není smlouvou o půjčce podle § 657 obč. zák., ale
smlouvou kupní podle § 588 a násl. obč. zák., která musí být pod sankcí
absolutní neplatnosti uzavřena v písemné formě (§ 40 odst. 1 a § 46 odst. 1
obč. zák.). Pro smlouvu o půjčce je totiž charakterické, že věřitel přenechává
dlužníkovi určité množství věcí druhově určených a dlužník se zavazuje vrátit
mu věci stejného druhu. V případě půjčky je tedy pojmově vyloučen závazek
dlužníka vrátit věřiteli věc individuálně určenou. Žalovaný však přehlíží, že
součástí skutkového stavu, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci,
je též zjištění, že se žalovaný zavázal ke splnění dluhu alternativně též
formou peněžní. Takové ujednání je v souladu s § 657 obč. zák. a odpovídá
pojetí smlouvy o půjčce. Právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce
uzavřená účastníky je platným právním úkonem, tudíž obstojí, pokud jde o tu
část, jíž se žalovaný zavázal vrátit dluh žalobcům v penězích. Ujednání
účastníků, podle něhož jednou z alternativ plnění bylo vrácení nemovitostí,
způsobuje částečnou neplatnost smlouvy ve smyslu § 41 obč. zák., neboť důvod
neplatnosti se vztahuje na část právního úkonu, jež je oddělitelná od ostatního
jeho obsahu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 5. 1999, sp. zn.
22 Cdo 471/1999, publikované v časopise Právní rozhledy č. 8/99, ze dne 26. 9.
1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikované v tomtéž časopise č. 6/98, nebo ze
dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, publikované v časopise Soudní rozhledy
č. 6/98). Jelikož právní závěr odvolacího soudu, že žalobci s žalovaným
uzavřeli smlouvu o půjčce platně (neplatností je postižena pouze její část), je
v souladu s hmotným právem, lze učinit závěr, že tato dovolací námitka nemohla
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Jinak tomu je s námitkou, jíž žalovaný v rámci dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost právního závěru odvolacího
soudu, že právo žalobců na plnění ze smlouvy o půjčce je promlčeno.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice
správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v
době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k
námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo
přiznat.
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je
promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Cílem právní úpravy institutu promlčení v občanskoprávních vztazích je pobízet
oprávněný subjekt (věřitele) pod určitou sankcí k tomu, aby vykonal svá práva
včas, tj. v přiměřených - promlčecích - dobách u soudu a tak, aby donekonečna
(a tedy neúnosně) nemohl oddalovat požadavek splnění od povinného subjektu
(dlužníka). Smyslem institutu promlčení je čelit vzniku a existenci
dlouhotrvajících práv a povinností provázených často i jejich určitou
nejistotou, nejasností a pochybností. Má-li možnost promlčení nároku plnit
pobídkovou funkci vůči věřiteli, pak zároveň přispívá k tomu, aby dlužník nebyl
po časově neomezenou dobu vystaven ze strany věřitele hrozbě podání úspěšné
žaloby.
V posuzované věci odvolací soud dovodil (i když jeho právní závěry jsou
formulovány kuse a poněkud nepřiléhavě), že promlčecí doba práva žalobců na
vrácení plnění z půjčky, jejíž splatnost nebyla účastníky sjednána, začala
běžet ode dne následujícího po té, co byl žalovaný podle § 563 obč. zák. vyzván
žalobci k plnění, tj. od 27. 1. 2004.
Právo na plnění ze smlouvy o půjčce se promlčuje v obecné tříleté promlčecí
době podle § 101 obč. zák. Začátek běhu promlčecí doby je přitom spojován s
okamžikem, „kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“. Obecně přitom platí, že právo
může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě
žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata;
tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost
poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle §
101 obč. zák. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem
nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je
pak povinen splnit ve smyslu § 563 obč. zák. dluh prvního dne poté, kdy byl
věřitelem o plnění požádán. Již v dřívější právní literatuře (srovnej Švestka,
J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis
Praha, 1967, a Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Panorama 1987, str. 319 a.
n. ) byl zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li
požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo
i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je
tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto
případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí
doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na
neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního
vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy
došlo ke vzniku tohoto právního vztahu a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti
dluhu (srovnej citované znění Občanského zákoníku str. 322 a rozhodnutí
bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 28/84). Nejvyšší soud ČR na názor vyjádřený v rozhodnutí
zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84 navázal v řadě svých
rozhodnutích (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo
665/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1610/23, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo
566/2004, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 111/2005, ze dne 22. 11. 2006, sp.
zn. 28 Cdo 2645/2006, jakož rozsudek ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo
1174/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud
usnesením ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 334/06, odmítl) a jde o jeho
ustálenou rozhodovací praxi. Přijetí názoru odvolacího soudu o vázanosti
počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku
právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo
nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem
institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Jestliže odvolací soud při
posouzení otázky promlčení práva na plnění ze smlouvy o půjčce nevázal počátek
běhu tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. na okamžik, kdy dluh
žalovanému vznikl, nýbrž kdy se dluh stal na požádání splatným, je jeho právní
posouzení věci v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou.
Z uvedeného vyplývá, že žalovanému se podařilo prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost rozsudku
odvolacího soudu. Dovolací soud jej proto zrušil. Jelikož důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil ve stejném rozsahu i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
V dalším průběhu řízení bude soud prvního stupně (příp. soud odvolací) vázán
právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. července 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu