28 Cdo 2645/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, proti žalované P.
P., zastoupené advokátem, o 151.093,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 798/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 18.4.2006, č. j. 37 Co 80/2004-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.4.2006, č. j. 37 Co
80/2004-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23.12.2003, č.j. 6 C
798/99-87, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20.2.2004, č.j. 6 C
798/99-97, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit
částku 151.093,- Kč s 26 % úrokem z prodlení ode dne 1.8.1998 do zaplacení.
Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že peněžitou částku, kterou je
oprávněná osoba povinna uhradit za podstatné zhodnocení vydávané stavby podle §
10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., stanoví příslušné Ministerstvo pro správu
národního majetku a jeho privatizaci (nyní Ministerstvo financí) současně se
stanovením lhůty pro její zaplacení podle § 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.
Zaujal názor, že vzhledem k absenci ustanovení institutu promlčení v
restitučním zákoně je třeba aplikovat obecný předpis, a to ustanovení § 100
odst. 1 a násl. o.z. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně s tím, že na
posouzení žalovaného nároku se užije obecná tříletá délka promlčecí doby,
přičemž její běh započne dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Dospěl k
závěru, že podle § 563 o.z. je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, co
byl o to věřitelem požádán, přičemž první objektivní možnost vykonání práva je
okamžikem, kdy mohl nejdříve o splnění požádat, tj. dnem následujícím po vzniku
právního vztahu u dluhu sjednaného na dobu neurčitou. Podle odvolacího soudu
pro počátek promlčecí doby je tak rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke
vzniku právního vztahu a nikoli až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu.
Konstatoval, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba posuzovat objektivně,
záleží na posouzení konkrétních okolností případu. Odvolací soud vyslovil, že
půjde o objektivně vzniklou situaci nastalou dnem, kdy se věřitel měl možnost
seznámit se s potřebnými podklady, přičemž odvolací soud považoval za přiměřený
časový prostor 3 měsíců následujících po uzavření dohody o vydání věci a její
registraci příslušným státním notářstvím, ve kterých mělo příslušné
ministerstvo dostatečnou možnost zadat vypracování znaleckého posudku a
následně splatnost dluhu vyvolat. Uzavřel, že pokud žalobkyně vyzvala žalovanou
dopisem ze dne 7.5.1998 k zaplacení stanovené výše podstatného zhodnocení
stavby, doručeným žalované dne 13.5.1998, učinila tak po uplynutí tříleté
promlčecí doby, neboť ta počala běžet v září 1992 a uběhla v září 1995.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasila se závěry soudů obou
stupňů, že pohledávka z titulu podstatného zhodnocení stavby vydané podle
zákona č. 403/1990 Sb. je promlčena a v této souvislosti odkazovala na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 250/97, 28 Cdo 1659/2003, 28 Cdo 465/2004,
28 Cdo 514/2004 a usnesení Ústavního soudu III. ÚS 600/99. Namítala, že
odvolací soud nesprávně posoudil počátek běhu promlčecí doby. Podle dovolatelky
výše podstatného zhodnocení objektu č.p. 99 v k.ú. B. nebyla v době uzavření
dohody o vydání věci známa. Dále tvrdila, že ze znění § 10 odst. 3 zákona č.
403/1990 Sb. vyplývá, že dohoda o vydání věci nesouvisí se vznikem povinnosti
uhradit podstatné zhodnocení, proto s ní nemůže být spojován ani počátek běhu
promlčecí lhůty pro zaplacení tohoto zhodnocení. Poukazovala na skutečnost, že
žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 7.5.1998 k jejímu zaplacení a běh
promlčecí lhůty počal dnem následujícím po doručení první výzvy k zaplacení
podstatného zhodnocení vydaného objektu. Konstatovala, že doba splnění nebyla
dohodnuta ani stanovena právním předpisem, proto ve smyslu § 563 o.z. byla
žalovaná povinna dluh splnit prvního dne poté, co byla o plnění ministerstvem
požádána. Dále tvrdila, že žaloba byla soudu doručena dne 24.9.1999, tj. v
době, kdy promlčecí lhůta ještě neuplynula. Navrhla proto zrušení rozhodnutí
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustné, popřípadě zamítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání
v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
K problematice řešené odvolacím soudem, tedy k výkladu ustanovení § 10 odst. 3,
§ 19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a § 101 o.z. existuje řada rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky. Z nich vyplývá správný dílčí závěr zaujatý
odvolacím soudem, že restituční zákon nemá vlastní ustanovení obecně
pojednávající o promlčecích dobách (o započetí jejich běhu či jejich ukončení),
proto je třeba řešit otázku započetí běhu promlčecí doby a její délky výkladem
příslušných ustanovení o.z. s přihlédnutím k právní teorii. Pro správné
posouzení otázky promlčení práva nelze vystačit pouze se stanovením délky
promlčecí doby, nýbrž je nutné správně stanovit i počátek jejího běhu. Ten
upravuje občanský zákoník zvlášť pro jednotlivá práva (a to pro každé z nich
rozdílně) výslovně vyjmenovaná v ustanovení § 102 a násl. a obecně pro všechny
další případy v ustanovení § 101. Jelikož v daném případě nejde o některé z
výslovně vyjmenovaných práv upravených v ustanovení § 102 a násl. o.z. (jde o
úhradu zhodnocení domu vydaného podle restitučního zákona (§ 10 odst. 3
restitučního zákona), je promlčecí doba tříletá a běh této obecné promlčecí
doby podle § 101 o.z. započal dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto
dnem je v daném případě den, kdy nastala splatnost zhodnocení, tj. den, kdy měl
žalovaný poprvé splnit dluh.
Podle dovolacího soudu při posouzení projednávané věci však nelze přehlédnout
okolnost, že ve výkladu tohoto posouzení došlo k posunu ve výkladové praxi
samotného Nejvyššího soudu ČR. V tomto směru nejnověji byly závěry k této
otázce zaujaty v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky ze dne
23.2.2006, ve věci sp. zn. 33 Odo 1174/2005, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn.
28 Cdo 111/2005 a ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004. Podle citovaných
rozhodnutí jde o výklad v úvahu přicházejících ustanovení § 10 odst. 3, § 19a
odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. a § 101 o.z. a § 563 o.z.
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů, jejichž úplnost a správnost není
dovolací soud oprávněn přezkoumávat, v dané věci doba splnění nebyla dohodnuta
v dohodě o vydání věci, nebyla ani stanovena právním předpisem či určena v
rozhodnutí. Obsah dohody o vydání vyzníval tak, že žalované (tehdy oprávněné
osobě) vznikne povinnost uhradit částku zhodnocení na účet ministerstva ve
lhůtě jím stanovené. Výše zhodnocení nebyla totiž v době uzavírání dohody
známa.
K výkladu § 563 o.z. je třeba (v souladu se závěry citovaných rozhodnutí
dovolacího soudu) připomenout, že podle tohoto ustanovení je dlužník povinen
splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán. Může-li
však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak – objektivně posuzováno – může
své právo i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe (R 28/84) dovozuje, že první
objektivní možnost vykonání práva je okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o
splnění požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku právního vztahu u dluhu
sjednaného na neurčitou dobu.
Na základě výše uvedeného dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího
soudu, že pro počátek promlčecí doby je tedy rozhodný den následující po dni,
kdy došlo ke vzniku právního vztahu, a nikoliv až den, kdy došlo ke splatnosti
dluhu. Odvolací soud správně vycházel ze závěrů výše uvedených rozhodnutí
dovolacího soudu s tím, že počátek běhu této lhůty je třeba posuzovat
objektivně, a to se zřetelem ke shora uvedenému výkladu § 563 o.z.
Dovolací soud považuje za vhodné připomenout, že i věřitel může vyvolat
splatnost dluhu sám – pak objektivně posuzováno – může své právo i vykonat.
Záleží pak na posouzení okolností konkrétního případu, ve kterém okamžiku se
věřitel v takové situaci ocitl. Půjde zpravidla o objektivně vzniklou situaci
nastalou dnem kdy se věřitel měl možnost seznámit s podklady potřebnými pro
úvahu o svém dalším postupu. Věřitel má v zásadě možnost návrh dlužníka
spočívající ve vyčíslené ceně (ve věcech toho druhu, která je předmětem tohoto
řízení zpravidla podle znaleckého posudku) akceptovat, nebo jej odmítnout. Pro
ten případ je jistě věřiteli zachováno právo opatřit si vlastní podklady k
náležitému zjištění výše zhodnocení, to však nejdéle v průběhu obecné tříleté
promlčecí doby. Opačný výklad, podle něhož věřitel vyčíslené (proti)nároky
dlužníka neuznává, sám si vyhrazuje možnost prověřit výši zhodnocení v blíže
neurčené lhůtě (jako v tomto případě dané „pracovním pořádkem“, tedy evidentně
s odkazem na své interní pracovní předpisy) a k uplatnění svého nároku formou
zaslání výzvy přikročí až po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty, by se
příčil zásadě rovného postavení účastníků v občanskoprávních vztazích podle
shora citovaných ustanovení. Stejně tak by vedl k újmě z hlediska právní
jistoty účastníků.
Pokud žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 7.5.1998 k zaplacení stanovené
výše podstatného zhodnocení stavby, doručeným dne 13.5.1998, uplatnila svůj
nárok po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Dovolatelce tedy nelze přisvědčit,
že pohledávka z titulu podstatného zhodnocení stavby vydané podle zákona č.
403/1990 Sb. není promlčena.
Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní
soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání
byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného
ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu