Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Milana Hulmáka a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti H. K., zastoupené advokátem JUDr. Radovanem Zubkem, sídlem Dykova 2230/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 562/2023-3882 ze dne 21. září 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 6/2022-3718 ze dne 22. března 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a společnosti Sberbank CZ, a. s., v likvidaci, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu mělo dojít tím, že soudy v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce nedodržely zákaz změny k horšímu (reformationis in peius) a navíc nesprávně posoudily výši trestným činem způsobené škody.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 45 T 6/2019, stěžovatelka byla rozsudkem krajského soudu č. j. 45 T 6/2049-3408 ze dne 19. 10. 2021 uznána vinnou ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měla dopustit ve zkratce tím, že jako jednatelka společnosti A, se společností Sberbank CZ, a. s., nyní v likvidaci (vedlejší účastnice), uzavřela smlouvu o víceúčelové lince, podle níž se výše dostupného úvěru (až do maximální výše 28 000 000 Kč) a jeho splatnost odvíjely od pohledávek společnosti A, kterými byl úvěr zajištěn, přičemž ale některé stěžovatelkou prezentované pohledávky byly fiktivní, nadto na fakturách vystavených k úhradě některých zastavených pohledávek nebylo uvedeno číslo účtu vedlejší účastnice, nýbrž jiné bankovní instituce. Tím údajně stěžovatelka způsobila vedlejší účastnici škodu 25 275 287,62 Kč, kterou soud stěžovatelce zároveň uložil nahradit.
3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 5 To 6/2022-3529 ze dne 30. 3. 2022 prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatelky zrušil a nově stěžovatelku opět uznal vinnou ze spáchání zločinu úvěrového podvodu (při zachování výše způsobené škody). Vrchní soud oproti krajskému soudu dospěl k závěru, že uvedení nesprávného čísla účtu nelze považovat za podvodné a vyvozovat z něj trestní odpovědnost stěžovatelky.
4. Nejvyšší soud usnesením č. j. 11 Tdo 642/2022-3609 ze dne 14. 12. 2022 rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud se ztotožnil s námitkou stěžovatelky, že část úvěru (ve výši 20 000 000 Kč) byla použita na splacení předešlého úvěru společnosti A u vedlejší účastnice, čerpání úvěru v této výši tak fakticky představovalo pouze prodloužení splatnosti předchozího úvěru. To nicméně podle Nejvyššího soudu neplatí o části úvěru ve výši 8 000 000 Kč, kterou společnost A využila k splacení úvěru (taktéž u vedlejší účastnice) společnosti B. Ačkoli totiž toto čerpání úvěru proběhlo bez reálného převodu finančních prostředků poskytnutých vedlejší účastnicí společnosti A, z hlediska právních důsledků tento postup odpovídal situaci, kdy by peníze byly vyplaceny a následně použity k uhrazení jiných závazků.
5. Vrchní soud následně napadeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku s tím, že svým jednáním způsobila škodu ve výši nejméně 8 000 000 Kč, za což ji odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a k trestu zákazu činnosti. Zároveň stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici škodu ve výši 5 275 287,62 Kč. K tomu vrchní soud uvedl, že společnost A čerpala úvěr ve výši 28 000 000 Kč, nesplacený zůstal do výše 25 275 287,62 Kč, splaceno tak bylo 2 724 712,38 Kč, a jelikož nebylo spolehlivě zjištěno, která část úvěru byla splacena, je namístě - ve prospěch stěžovatelky - splacenou část vnímat jako náhradu škody, jejíž způsobení je stěžovatelce dáváno za vinu.
6. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud porušil tzv. zákaz změny k horšímu (zákaz reformationis in peius), neboť původně od výše údajně způsobené škody (28 000 000 Kč) stejně jako soud prvního stupně odečetl splacenou částku 2 724 712,38 Kč, avšak poté, co mu byla věc vrácena Nejvyšším soudem, podle kterého ve vztahu k dílčí čerpané částce 20 000 000 Kč nemohla vedlejší účastnici vzniknout škoda, takto již nepostupoval, částku 2 724 712,38 Kč vzal jenom jako náhradu škody a stěžovatelku uznal vinnou s tím, že se dopustila škody ve výši 8 000 000 Kč. Tak vrchní soud postupoval, ačkoli státní zástupce odvolání v neprospěch stěžovatelky nepodal.
8. Dále stěžovatelka uvádí, že k dílčímu čerpání úvěru ve výši 8 000 000 Kč došlo po předložení seznamu pohledávek, který ani podle obžaloby žádné fiktivní pohledávky neobsahoval. Z pohledávek, které byly stěžovatelkou až do čerpání uvedeného úvěru předloženy, byly údajně fiktivní toliko pohledávky ve výši 71 259,97 Kč, zastaveny přitom byly pohledávky v objemu cca 25 milionů Kč. Z toho je podle stěžovatelky zřejmé, že tzv. fiktivní pohledávky neměly na poskytnutí úvěru vliv.
9. Stěžovatelka taktéž namítá, že na dílčí čerpání ve výši 8 000 000 Kč je potřeba nahlížet stejně jako na dílčí čerpání ve výši 20 000 000 Kč, kterým ani podle Nejvyššího soudu nemohla vzniknout škoda. Částka 8 000 000 Kč totiž byla - a to na základě domluvy s vedlejší účastnicí, která tím poskytnutí úvěru podmínila - také použita na splacení úvěru poskytnutého vedlejší účastnicí a došlo pouze ke změně dlužníka. Úvěrové prostředky nikdy neopustily majetkovou sféru vedlejší účastnice.
10. K výši škody stěžovatelka dále podotýká, že úvěr byl zajištěn zástavním právem mimo jiné i k různým nemovitostem ve vlastnictví společnosti B. Stěžovatelka opakovaně orgány činné v trestním řízení na toto zajištění upozorňovala a požadovala, aby bylo zjištěno, zda a v jaké částce byly zástavy zpeněženy, soudy se tím však dostatečně nezabývaly a Nejvyšší soud k souvisejícímu důkaznímu návrhu stěžovatelky uvedl, že nebyl dostatečně určitý. Podle stěžovatelky však tyto skutečnosti měly orgány činné v trestním řízení zjišťovat z úřední povinnosti, neboť výši plnění získaného realizací zástavy je od škody nutno odečíst a podle judikatury se dokonce odečítá nejen výtěžek dosažený zpeněžením zástavy, nýbrž cena zástavy v době uzavření zástavní smlouvy. Podle nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 ze dne 25. 11. 2003 (N 136/31 SbNU 205) a sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455) pak zřízení zástavního práva a jeho hodnota mají vliv nejen na posouzení výše způsobené škody, ale i na naplnění samotné skutkové podstaty trestného činu.
11. Stěžovatelka si opatřila usnesení o příklepu ze dne 6. 8. 2015 a 12. 11. 2015, které mají potvrzovat, že zástavy byly zpeněženy v exekučním řízení a že vedlejší účastnice z nich získala 6 389 000 Kč, což se mělo promítnout do stanovení výše škody, a tedy i právní kvalifikace trestného jednání. Jak dále stěžovatelka zjistila, později byly tyto nemovitosti prodány za cca 19 000 000 Kč. To soudy vůbec nezohlednily, přičemž ve výši způsobené škody pak nelogicky a v rozporu s judikaturou nakonec nezohlednily ani to, že úvěr byl ve výši 2 724 712,38 Kč splacen.
12. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah napadeného rozhodnutí.
13. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, přičemž s většinou námitek, které stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, se již vypořádal v napadeném rozsudku. Pokud stěžovatelka až v ústavní stížnosti předkládá usnesení o příklepu, není vrchnímu soudu zřejmé, zda, v jakém rozsahu a které pohledávky vedlejší účastnice byly případným výnosem uspokojeny. K namítanému porušení zásady zákazu reformationis in peius vrchní soud poznamenává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil předchozí prvostupňové rozhodnutí, nově stěžovatelce vytýkané jednání zredukoval, právní kvalifikaci v rámci úvěrového podvodu zmírnil, uložil jí mírnější trest a zavázal povinností k náhradě nižší škody. V žádném z výroků tak nedošlo ke změně rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky.
14. Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, neboť soudy učinily dostatečná skutková zjištění a své právní závěry řádně odůvodnily. Námitka porušení zákazu reformace in peius není důvodná, jelikož vrchní soud stěžovatelku uznal vinnou mírněji trestným zločinem, uložil jí nižší trest a zavázal ji nahradit menší škodu.
15. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci odkázalo na obsah napadených rozhodnutí, se kterými se ztotožňuje.
16. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Námitkou porušení zákazu změny k horšímu se Ústavní soud nemohl blíže zabývat, neboť ji stěžovatelka řádně neuplatnila v dovolání, a v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti je tak nepřípustná.
18. Námitka, že většina z počátku předkládaných faktur nebyla fiktivních, a tedy poskytnutí úvěru nebylo fiktivními pohledávkami ovlivněno, je polemikou na úrovni podústavního práva, přičemž soudy se touto otázkou zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly. Lze tak jen stručně shrnout, že tato argumentace pomíjí podmínky sjednané úvěrové smlouvy a okolnosti, za kterých k trestné činnosti došlo. Stěžovatelka s předkládáním fiktivních pohledávek začala prakticky ihned po vzniku smluvního vztahu a dílčí čerpání ve výši 8 000 000 Kč bylo realizováno až poté, co byly (byť jen některé) fiktivní pohledávky předloženy. Vzhledem k tomu, že předkládané pohledávky byly jedním z hlavních ukazatelů aktuálního stavu hospodaření společnosti A a možné návratnosti úvěru, fiktivní faktury (předkládané stěžovatelkou při vědomí o zhoršující se ekonomické situaci společnosti A) byly způsobilé zásadním způsobem ovlivnit rozhodnutí vedlejší účastnice umožnit čerpání úvěru, jakož i to, zda bude v úvěrovém vztahu pokračovat. Toto rozhodnutí bylo totiž činěno v každém úvěrovém období po předložení seznamu pohledávek. Sjednáváním úvěrové smlouvy ve smyslu § 211 trestního zákoníku je přitom třeba rozumět celý postup vedoucí k uzavření smlouvy o úvěru i další záležitosti související se smlouvou, jako je určování úvěrového limitu nebo sjednávání zajištění pohledávky.
19. Soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly i s námitkou, že ve vztahu k dílčímu čerpání úvěru ve výši 8 000 000 Kč nevznikla škoda, neboť tyto peníze neopustily majetkovou sféru vedlejší účastnice. Jak Nejvyšší soud vysvětlil, postup stěžovatelky (jakožto jednatelky společnosti A) měl stejné důsledky, jako kdyby vedlejší účastnice peníze nejdříve úvěrovanému předala a ten jimi posléze uhradil dluh jiného subjektu. Tuto situaci tak nelze ztotožňovat s tím, jak Nejvyšší soud posoudil dílčí čerpání ve výši 20 000 000 Kč, kterými byl uhrazen dluh stejného dlužníka (společnosti A), a tedy fakticky došlo jen k odložení splatnosti dluhu. To, že formálně vzato peněžní prostředky neopustily sféru vedlejší účastnice, vzhledem k uvedenému nemůže být samo o sobě rozhodující.
20. Nejvyšší soud reagoval i na námitku, že splacená část úvěru by se měla promítnout ve výši způsobené škody a neměla by být považována pouze za náhradu škodu. Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou uvedl, že každý případ úvěrového podvodu je potřeba posuzovat individuálně, a to včetně okolností, které jsou s to snížit způsobenou škodu. Stěžovatelka jako jednatelka společnosti A čerpala při vědomí finančních problémů společnosti rizikový úvěr, který právě pro svou rizikovost měl být zajištěn dobytnými pohledávkami. Skutečné pohledávky nicméně stěžovatelka postupně nahrazovala pohledávkami neexistujícími a současně docházelo i k útlumu činnosti společnosti, což bylo předkládáním fiktivních pohledávek v podstatě kryto. Pokud za této situace, kdy jednání stěžovatelky spočívalo v znemožnění uspokojení vedlejší účastnice ze zajištěných dobytných pohledávek, soudy shledaly, že je na místě považovat za škodu celé dílčí čerpání ve výši 8 000 000 Kč, nelze tomuto závěru nic vytknout [viz podobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2112/20 ze dne 27. 7. 2021, v němž se Ústavní soud ztotožnil s Nejvyšším soudem v tom, že "dodatečný prodej zástavy představuje toliko náhradu škody ... v žádném případě to však neznamená, že nedošlo ke spáchání trestného činu (v kvalifikované skutkové podstatě)"].
21. Tím, do jaké míry byly pohledávky vedlejší účastnice zajištěny zástavními právy k nemovitostem, se podrobně zabýval vrchní soud (viz bod 32 napadeného rozsudku), který vysvětlil, že vedlejší účastnice už na žádnou další náhradu škody nedosáhla. Na jeho závěrech nemohou nic změnit ani dodatečně předložená usnesení o příklepech, neboť z nich vůbec neplyne, že by zpeněžením nemovitostí v daném exekučním řízení byly uspokojeny právě pohledávky vedlejší účastnice ze smlouvy o víceúčelové lince. Již Nejvyšší soud upozornil, že uvedené nemovitosti byly zastaveny rovněž k dalším úvěrům společnosti B.
22. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu