Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 579/02
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené JUDr. K. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2002, čj. 26 Cdo 24/2001-136, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, čj. 55 Co 332/2000-120 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2000, čj. 16 C 67/98-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 8. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 6. 2002, čj. 26 Cdo 24/2001-136, kterým bylo podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř., jako nedůvodné zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2000, čj. 55 Co 332/2000-120. V dovolání stěžovatelka odvolacímu soudu mj. vytkla chybnou interpretaci § 703 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a § 115 obč.zák., jakož i to, že nesprávně hodnotil všechny provedené důkazy. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2000, čj. 16 C 67/98-87, byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalovanému (bývalému manželovi) M. S. zrušení práva společného nájmu bytu s tím, že byt bude nadále užívat jako nájemce sama. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil i uvedené rozsudky soudu prvého a druhého stupně.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů došlo k vážnému zásahu do jejích lidských práv a svobod. Popsala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a vyjádřila přesvědčení, že jejich rozsudky byla připravena o nájemní právo k předmětnému bytu a to způsobem, vzbuzujícím pochybnosti o spravedlivém procesu, objektivitě soudů a dodržování zákonnosti. Interpretace zákona soudci a soudy ohledně práva společného užívání bytu, resp. práva společného nájmu bytu manželi, je pokaždé jiná a tudíž vzbuzuje vážné pochybnosti o správném a objektivním výkladu hmotněprávních předpisů. Nejvyšší soud ČR v rámci právního hodnocení případu nevyšel ze všech skutečností rozhodných pro správné a objektivní posouzení věci. To se týká zejména posouzení otázky, zda daný byt je bytem podnikovým či tuto svoji povahu pozbyl, jakož i posouzení, zda byla vedena společná domácnost s manželem.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud jde o právní argumentaci dovolacího soudu, odkazuje na písemné vyhotovení svého stížností napadeného rozsudku. Právní názor zde uvedený odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ČR, která je příkladmo v napadeném rozsudku uvedena. Závěrem uvedl, že netrvá na ústním projednání věci.
Po posouzení obsahu napadených rozsudků, jakož i obsahu shromážděných podkladů pro rozhodnutí, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či takové interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci, která by prima facie nasvědčovala zásahu do jejích ústavních práv. Ústavní stížnost neobsahuje zřetelně formulované a odlišitelné stížnostní body s patřičnou ústavněprávní argumentací. V tomto směru Ústavní soud uvádí, že strohé a nezdůvodněné tvrzení, že např. dotčeným rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno to či ono ústavně zaručené základní právo (svoboda), označené jen odvoláním na článek Listiny, pro přijetí ústavní stížnosti a její meritorní projednání nestačí, stejně jako je zcela nerozhodná pouhá (zpravidla opakovaná) polemika se závěry či názory obecných soudů vyjádřenými v odůvodnění jejich rozhodnutí.
Z faktu, že právní názory soudů různých instančních stupňů ve věci stěžovatelky se liší, nelze dovodit jakýkoliv zásah do jejích ústavních práv; naopak stávající systém opravných prostředků v občanském soudním řízení s touto skutečností počítá. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen opakovanou polemikou stěžovatelky se závěry či názory obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do roviny ústavněprávní.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu