Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 58/06
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Jana Musila o ústavní stížnosti A. a M. Š., obou zastoupených JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem 580 01 Havlíčkův Brod, Žižkova 280, proti rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2005 sp. zn. 17 Co 197/2004 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1079/2005, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"). Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených rozhodnutí obecných soudů všech stupňů postupně v předmětném řízení vydaných, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelů, směřující proti Okresnímu stavebnímu bytovému družstvu Havlíčkův Brod, na určení, že stěžovatelé jsou společnými nájemci družstevního bytu v žalobě označeného.
Soud I. stupně po provedeném dokazování žalobu stěžovatelů zamítl, přitom vycházel ze zjištění, že stěžovatelé, jímž byl předmětný družstevní byt přidělen a odevzdán do užívání v roce 1974 podle předpisů v té době platných, byli, poté co v roce 1987 emigrovali, odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky mj. i k trestu propadnutí majetku. Po výstraze pro neplnění základních členských práv byli přípisem družstva žalovaného vyrozuměni o vyloučení z družstva, tato výstraha ani rozhodnutí o vyloučení z družstva jim však nebyly řádně doručeny.
Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 3. 1991 byli rehabilitováni, odsuzující trestní rozsudek byl zrušen a jejich trestní stíhání bylo zastaveno. Na základě těchto zjištění soud I. stupně a následně i soud odvolací, který se věcí z podnětu odvolání stěžovatelů zabýval, dovodily, že v daném případě - v němž stěžovatelé, stále ještě členové bytového družstva, na požadovaném určení měli ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem - jde o nárok podle zvláštního restitučního zákona, tj. zák. č. 87/1991 Sb., který však neupravoval zmírnění majetkových křivd způsobených zánikem práva osobního užívání bytu a garáže tak, že by se toto právo oprávněné osobě obnovilo, ale jen tak, že tato osoba měla právo na finanční náhradu ve smyslu ust.
§ 13 odst. 2 cit. zák. Za této situace nebylo možno postupovat podle obecných předpisů, jak to činí stěžovatelé, a již proto nemohla být jejich žaloba úspěšná. Pro případ, že by uvedený názor neobstál, vycházely obecné soudy ze závěru, že stěžovatelům zaniklo právo osobního užívání bytu a garáže ze zákona podle § 453a obč. zák., ve znění platném do 1. 4. 1991, s tím, že tito netvrdili a ani neprokázali, na základě čeho je později znovu nabyli. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, jejich právní názor, že po zrušení ust.
§ 453a obč. zák.
"účinky na jeho základě vzniklé už neplatí" nemá oporu v zákoně, ze žádného ustanovení nic takového nevyplývá. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé také dovolání, jehož přípustnost opírali o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přitom za otázku zásadního právního významu pokládali zejména otázku aplikace ustanovení § 453a obč. zák. na jejich právní poměry, když v jejich jednání scházel znak protiprávnosti a navíc, jak uvedli, nebylo zřejmé, že hodlali v cizině pobývat trvale; dále otázku, zda právo osobního užívání bytu bylo možno pokládat za majetkové právo.
Napadli správnost právního závěru, že jejich právo osobního užívání bytu a garáže zaniklo podle § 453a obč. zák., poukázali na to, že toto ustanovení odporovalo mezinárodním smlouvám, jimiž byla tehdejší ČSSR vázána, navíc bylo posléze zrušeno a je proto vyloučeno podle něj v současné době posuzovat práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Vyslovili také názor, že obecné soudy měly řízení přerušit a iniciovat řízení před Ústavním soudem k posouzení souladu tohoto zákonného ustanovení s ústavním pořádkem státu.
Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl. V podrobném odůvodnění svého usnesení - poté, co vysvětlil, že v daném případě přicházela v úvahu pouze přípustnost opírající se o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - odkázal na ustálenou soudní praxi a judikaturu, která se sjednotila mj. i na názoru, že právo osobního užívání bylo jiným majetkovým právem ve smyslu ust. § 453a obč. zák a mohlo proto podle tohoto ustanovení přejít na stát, a protože stát s přihlédnutím k povaze uvedeného práva nemohl být osobním uživatelem bytu, vedl přechod práva osobního užívání bytu na stát k zániku užívacího práva občana.
Připomněl, že k závěru o aplikovatelnosti ust. § 453a obč. zák. na právní vztahy existující v době o níž jde i v dané věci se Nejvyšší soud ČR přihlásil v usnesení sp. zn. 26 Cdo 1504/2000 ze dne 9. 10. 2002 a sp. zn. 28 Cdo 2005/2000 ze dne 18. 1. 2001, kdy závěry tam uvedené s přihlédnutím k námitce, že označené ustanovení odporovalo mezinárodním smlouvám a posléze bylo zrušeno, podpořil i právním názorem, že platnost právního úkonu je nutno posuzovat podle obecně závazných právních předpisů, jaké existovaly v době, kdy byl právní úkon učiněn, a okolnost, že později došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v § 39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2001 sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod C 266 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR). V této souvislosti poukázal dovolací soud i na další své rozhodnutí, tentokrát rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 20. 1. 2004, a poukázal i na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 344/98 , v němž Ústavní soud mj. uvedl, že koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých křivd.
Poukázal i na to, a to opět s citací příslušné judikatury, že soudní praxe se ustálila také v názoru, že k přechodu práva na stát podle § 453a obč. zák. docházelo ze zákona. Následně dovolací soud konstatoval, že odvolací soud se od ustáleného řešení uvedených otázek neodchýlil a uzavřel tak, že ve vztahu k závěru, který odvolací soud přijal s odkazem na ust. § 453a obč. zák., nelze napadené rozhodnutí pokládat za zásadně právně významné, z čehož plyne, že nemůže být pro řešení uvedené otázky dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Pro nadbytečnost se pak již nezabýval právním závěrem, že v daném případě jde o nárok upravený zvláštním zákonem, a že proto zde nelze postupovat podle obecných předpisů. Ve vztahu k námitkám dovolání proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr učiněný s odkazem na ust. § 453a obč. zák., dovolací soud připomněl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a, je-li jako v posuzovaném případě přípustnost dovolání teprve zvažována [podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.], námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání nemůže být právně relevantní. Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, v níž tito po skutkové rekapitulaci věci a jejího procesního vývoje, obdobně jako v dovolání i opravném prostředku, oponují argumentaci obecných soudů včetně závěru o tom, že k zániku práva společného užívání předmětného bytu oběma stěžovateli došlo ze zákona na základě ust. § 453a obč. zák. Poukazují na to, že v jejich jednání chyběl znak protiprávnosti, neboť jejich krok spočívající v odchodu do zahraničí pouze naplňoval jejich nezadatelné právo volného pohybu, ostatně trestní rozhodnutí, jímž byli za opuštění republiky odsouzeni, bylo také později zrušeno včetně trestu propadnutí majetku a také ust.
§ 453a obč. zák. přestalo být součástí právního řádu, a proto také není možno učinit závěr, že účinky vzniklé na jeho základě nadále platí. Úvahy obecných soudů vedoucí k uvedeným závěrům podle nich zcela pomíjí existenci právních předpisů vyšší právní síly, s nimiž je uvedené ustanovení v rozporu. Stejně jako v dovolání dávají najevo své přesvědčení o tom, že pokud již okresní soud dovodil, že je na místě pro daný případ aplikovat ust. § 453a obč. zák., měl vyhovět jejich žádosti a iniciovat řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatelé jsou také přesvědčeni o tom, že při absenci restitučních předpisů je třeba jejich případ řešit podle obecných právních předpisů. Z těchto a dalších rozvedených důvodů mají stěžovatelé za to, že v daném řízení jim nebyla poskytnuta ústavně zaručená účinná soudní ochrana vlastnického práva, resp. práva užívacího jemu na roveň postaveného a práva na spravedlivý proces proto, že obecné soudy při posuzování věci vyšly pouze z formálního výkladu zákona a nezohlednily celou konstrukci právního řádu jako celku.
Dovozují tak porušení základních práv a svobod shora označených a navrhují zrušení rozhodnutí obecných soudů v záhlaví označených. Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana (čl. 36 odst. 1 Listiny) jejich právům garantovaným čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces také neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 a další). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. Již ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95
In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1996, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů včetně judikatury Nejvyššího soudu, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§ 14 zák. č. 6/2002 Sb.).
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, šlo tak z ústavněprávního hlediska o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání a ve svém odmítavém rozhodnutí podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na svou dřívější judikaturu i judikaturu Ústavního soudu vysvětlil, proč nelze považovat řešení stěžovateli předložené otázky za otázku zásadního právního významu ve smyslu ust.
§ 237 odst. 3 o. s. ř. Na jeho vyčerpávající odůvodnění, v němž na námitky stěžovatelů reagoval, včetně vysvětlení toho, že přerušení řízení před obecnými soudy a předložení věci Ústavnímu soudu nebylo možné, lze zcela odkázat. Také argumentaci obecných soudů I. a II. stupně, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, v zásadě odpovídající dovolacím soudem v jeho rozhodnutí označené ustálené judikatuře, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud chápe výhrady stěžovatelů směřující v podstatě k samotné existenci dříve platného ust. § 453a obč.
zák., které bylo poplatné své době, nicméně i v poměru k těmto výhradám třeba odkázat stěžovatele na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu v té části, v níž se vyjádřil k okolnosti pozdějšího zrušení tohoto ustanovení, kteréžto zrušení nemohlo vést k odstranění již nastalých důsledků. Ke stěžovateli zdůrazňovanému trvání členského vztahu k družstvu pak třeba uvést, že ani tento fakt nemůže založit protiústavnost závěrů obecných soudů; i nyní platná právní úprava připouští členství v bytovém družstvu, aniž by člen byl nájemcem družstevního bytu.
Konečně pak třeba pro úplnost k tvrzením stěžovatelů, že společnou domácnost neopustili a ničím také nedali najevo, že by se zpět nehodlali vrátit, uvést, že jde o tvrzení skutková, případně o způsob hodnocení důkazů, jimiž se dovolací soud, jak to rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí objasnil v rámci řízení o dovolání, u něhož byla zvažována přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl zabývat, a tudíž v poměru k těmto námitkám - ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu - je třeba ústavní stížnost považovat i za opožděnou.
Ačkoliv ve věci stěžovatelů je žalováno na určení existence společného nájmu družstevního bytu a nikoliv na určení vlastnictví, není možno při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti ponechat stranou závěry Ústavního soudu upínající se ke vztahu "restitučních" právních předpisů a obecné právní úpravy, tak jak byly prezentovány mimo jiné i ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikovaném pod č. 477/2005 Sb., odlišná stanoviska publikována na www.judikatura.cz). Tyto závěry nemůže čtvrtý senát Ústavního soudu nerespektovat.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny v daném případě shledáno nebylo, nemohlo tudíž dojít ani k zásahu do práv zaručovaných čl. 11 Listiny, a proto byla z uvedených důvodů ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. února 2006