Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Františkem Štouračem, advokátem, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, proti postupu Městského soudu v Brně spočívajícímu v tom, že ve věci sp. zn. 70 Nt 3602/2024 a 3 T 173/2024 nebylo v době od 6. prosince 2024 do 3. ledna 2025 rozhodnuto "o ponechání stěžovatele ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na svobodu", za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti zásahu vymezenému v záhlaví. Domáhá se, aby Ústavní soud vyslovil, že jím bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh následující skutečnosti. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 5. 9. 2024 sp. zn. 70 Nt 3602/2024 vzal stěžovatele do vazby. Usnesení neodůvodnil, neboť po vyhlášení usnesení se osoby oprávněné podat stížnost vzdaly práva stížnosti a prohlásily, že na písemném odůvodnění netrvají [§ 136 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Tato skutečnost vyplývá z protokolu o vazebním zasedání, kde se stěžovatel i státní zástupkyně osobně vzdali práva stížnosti a nežádali písemné odůvodnění rozhodnutí. Podle sdělení městského soudu ze dne 19. 12. 2024 z vazebního zasedání nebyl pořizován zvukový záznam.
3. Stěžovatel dne 22. 11. 2024 podal žádost o propuštění z vazby. Státní zástupkyně jí nevyhověla, a proto ji dne 28. 11. 2024 postoupila městskému soudu.
4. Dále stěžovatel dne 6. 12. 2024 požádal, aby byl vydán příkaz k jeho propuštění z vazby, neboť byla překročena tříměsíční lhůta pro rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě (§ 72 odst. 1 ve spojení s § 73b odst. 6 trestního řádu). Podle stěžovatele totiž rozhodnutí o vzetí do vazby nabylo právní moci 5. 9. 2024.
5. Státní zástupkyně stěžovatele téhož dne vyrozuměla, že na něj byla podána obžaloba. Dne 9. 12. 2024 pak stěžovatele písemně informovala, že rozhodnutí o jeho vzetí do vazby nenabylo právní moci 5. 9. 2024, ale podle městského soudu až 10. 9. 2024, tedy až poté, kdy uplynula lhůta k podání stížnosti ve prospěch stěžovatele dalším oprávněným osobám (§ 142 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatel totiž neučinil prohlášení, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Tříměsíční lhůta pro periodický přezkum vazby by tak uplynula až 10. 12. 2024, ještě předtím ale byla podána obžaloba.
6. Městský soud usnesením ze dne 3. 1. 2025 č. j. 3 T 173/2024-305 rozhodl o propuštění stěžovatele na svobodu. Ani toto usnesení není odůvodněno, neboť stěžovatel i státní zástupkyně se vzdali práva stížnosti, prohlásili, že nežádají písemné odůvodnění a stěžovatel zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly stížnost jiné oprávněné osoby.
7. Stěžovatel namítá, že byl ode dne 6. 12. 2024 do 3. 1. 2025 protiprávně držen ve vazbě. Rozhodnutí o jeho vzetí do vazby podle něj nabylo právní moci již 5. 9. 2024, a tříměsíční lhůta pro periodický přezkum dalšího trvání vazby tak marně uplynula 5. 12. 2024. Stěžovatel tvrdí, že se vzdal práva podat stížnost ve svůj prospěch i za další oprávněné osoby. Tato skutečnost podle něj vyplývá i důvodů, pro které rozhodnutí o vzetí do vazby neobsahuje odůvodnění. Skutečnost, že z vazebního zasedání nebyl pořízen zvukový záznam, ani nedostatky v protokolování, mu nemohou jít k tíži, případné pochybnosti je třeba vykládat v jeho prospěch v souladu se zásadou in dubio pro reo. Již 6. 12. 2024 tak měl být vydán příkaz k jeho okamžitému propuštění z vazby. Dále stěžovatel namítá, že o jeho žádosti o propuštění z vazby ze dne 22. 11. 2024 nebylo rozhodováno bez zbytečného odkladu. Konečně stěžovatel vytýká městskému soudu, že dne 3. 1. 2025 "alibisticky" rozhodl o jeho propuštění z vazby a nevyjádřil se k zákonnosti předchozího postupu a držení stěžovatele ve vazbě.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z hlediska obsahu ústavní stížnost směřuje proti dvěma odlišným zásahům do stěžovatelových práv.
9. V části týkající se toho, že o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 22. 11. 2024 nebylo rozhodnuto bez zbytečných průtahů, je ústavní stížnost návrhem nepřípustným (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel se může ochrany svých práv domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Tento zákon mu umožňuje domáhat se náhrady újmy způsobené průtahy v řízení, které již bylo pravomocně skončeno (viz obdobně nález ze dne 6. 11. 2024 sp. zn. II. ÚS 2575/24 , body 35 až 41, jehož závěry lze vztáhnout nejen na řízení o vzetí do vazby, ale i na řízení o žádosti o propuštění z ní). Ústavní stížnost byla podána až po vyhlášení nálezu a i zásah spočívající ve tvrzených průtazích v řízení o žádosti se celý odehrál až po jeho vyhlášení (žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla podána 22. 11. 2024). Proto se závěr o povinnosti vyčerpat prostředky podle zákona č. 82/1998 Sb. uplatní též v posuzované věci.
10. Dále ústavní stížnost směřuje proti zásahu spočívajícímu v tom, že dne 6. 12. 2024 nebyl vydán příkaz k propuštění stěžovatele z vazby, v níž tak byl stěžovatel držen až do 3. 1. 2025. V minulosti Ústavní soud (kvazi)meritorně posuzoval ústavní stížnosti proti nevydání příkazu k propuštění z vazby (usnesení ze dne 4. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 2889/19 či usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 3305/23 ) a zatím v žádném rozhodnutí nedovodil, že v případech, kdy již k propuštění došlo, je třeba vyčerpat prostředky podle zákona č. 82/1998 Sb. Za těchto okolností Ústavní soud neshledal důvod vyhodnotit tuto část stížnosti jako nepřípustnou.
Tím Ústavní soud nevylučuje, že včasné nevydání příkazu k propuštění z vazby může představovat nesprávný úřední postup, za nějž se lze domáhat náhrady újmy i dle zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní stížnost v této části splňuje i další procesní předpoklady. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž mělo dojít k zásahu do jeho práv. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do činnosti soudů toliko tehdy, pokud porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Podle judikatury Ústavního soudu běží tříměsíční lhůta pro periodický přezkum vazby (§ 72 odst. 1 trestního řádu) od okamžiku, kdy předchozí soudní rozhodnutí o vazbě "nabylo právní moci vůči obviněnému" [nález ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3028/14
(N 232/75 SbNU 589), bod 18], a nikoli například od okamžiku, kdy bylo "v písemném vyhotovení se značným časovým odstupem doručeno státnímu zástupci, jež se veřejného zasedání neúčastnil" [nález ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3287/14
(N 50/76 SbNU 683), body 18 a 19]. Z ústavněprávního hlediska v posuzované věci obstojí výklad, že dokud neuplynula třídenní lhůta, v níž stížnost proti rozhodnutí o vazbě mohly ve prospěch stěžovatele podat i další oprávněné osoby (§ 142 odst. 2 trestního řádu), rozhodnutí nenabylo právní moci vůči stěžovateli. Stěžovatel mohl tomuto oddálení právní moci (a konce lhůty pro periodický přezkum vazby) zabránit prohlášením, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Počátek běhu lhůty byl tedy v jeho rukou, nikoli v rukou veřejné moci.
13. V posuzované věci je stěžovatelovo tvrzení, že takové prohlášení učinil, nepodložené. V protokolu o vazebním zasedání, u kterého byla přítomna i stěžovatelova obhájkyně, není uvedeno, že by stěžovatel takové prohlášení učinil. Skutečnost, že nebyl pořizován zvukový záznam, sama o sobě není vadou, natož ústavněprávní vadou řízení. Ani z rozhodnutí o vzetí do vazby výslovně neplyne, že by stěžovatel učinil takové prohlášení (obdobné prohlášení učinil až v souvislosti s vyhlášením rozhodnutí o propuštění z vazby, v tomto rozhodnutí se ale toto prohlášení výslovně zmiňuje).
Případné pochybnosti o tom, zda takové prohlášení stěžovatel učinil, by nebylo namístě řešit dle zásady in dubio pro reo ve prospěch stěžovatelova tvrzení. Naopak, pokud orgány činné v trestním řízení neměly postaveno na jisto, že stěžovatel prohlásil, že si nepřeje podání stížnosti ve svůj prospěch ze strany jiné oprávněné osoby, musely vycházet v zájmu ochrany práv stěžovatele z předpokladu, že takové osoby stížnost podat mohou, a musely vyčkat uplynutí třídenní lhůty pro podání takové stížnosti.
V kontextu posuzované věci tedy obstojí závěr, že k nabytí právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby (ve vztahu k obviněnému) a k počátku běhu lhůty pro periodický přezkum došlo až 10. 9. 2024.
14. Před uplynutím této lhůty byla podána obžaloba, čímž skončilo přípravné řízení, a následně bylo na městském soudu, aby o vazbě rozhodl ve lhůtě 30 dnů (§ 72 odst. 3 trestního řádu a nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24 , body 32 až 35). Během této lhůty městský soud rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby. Ústavní soud tedy shrnuje, že v době od 6. 12. 2024 do 3. 1. 2025 nebyla překročena lhůta pro periodický přezkum trvání vazby. Městský soud tedy neporušil namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele tím, že nevydal příkaz k jeho propuštění.
15. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že za těchto okolností jsou nedůvodné i výhrady stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 3. 1. 2025 o jeho propuštění z vazby (které navíc není ústavní stížností výslovně napadeno). Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že se v odůvodnění nevyjádřil k zákonnosti předchozí vazby, je třeba připomenout, že uvedené usnesení nebylo odůvodněno, neboť i stěžovatel prohlásil, že písemné odůvodnění nežádá.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti zásahu spočívajícímu v tom, že o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 22. 11. 2024 nebylo rozhodnuto bez zbytečných průtahů, jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti zásahu spočívajícímu v tom, že dne 6. 12. 2024 nebyl vydán příkaz k propuštění stěžovatele z vazby, Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Josef Fiala v. r. předseda senátu