Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČIBE, a.s., sídlem Slušovice 520, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem, sídlem Slušovice 520, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2024 č. j. 28 Cdo 2585/2024-330, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. dubna 2024 č. j. 59 Co 9/2024-275 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. října 2023 č. j. 19 C 233/2022-227, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastnice se žalobou podanou k Okresnímu soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") domáhala po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení za užívání v žalobě specifikovaného pozemku vedlejší účastnice v k. ú. Slušovice (dále jen "pozemek"). Na pozemku se nachází budova bez č. p./č. e., občanská vybavenost, jejímž vlastníkem je stěžovatelka. Původně šlo o stavbu tribuny a sociálního zařízení u dostihového závodiště ve Slušovicích, která obsahuje další objekty a tribunové prvky. Stavbou ve vlastnictví stěžovatelky je zastavěn celý pozemek. Užívání pozemku není mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou nijak smluvně upraveno a stěžovatelka za užívání pozemku ničeho nehradí.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o částečném zastavení řízení pro částku 16 312 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 55 200 Kč s úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V). Okresní soud v řízení vycházel mj. ze znaleckého posudku zpracovaného Znaleckým a oceňovacím institutem s.r.o., podle kterého částka, která odpovídá nájemnému v období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2022, byla stanovena ve výši 55 200 Kč. Ke stanovení obvyklé výše nájemného znalecký institut použil dvě metody, a to metodu porovnávací a metodu simulovaného nájemného, přičemž jako metodu nejlepší a nejvhodnější upřednostnil metodu porovnávací. Podle této metody činila obvyklá výše nájemného v daném období 43 Kč/m2/rok.
4. Stěžovatelka se odvolala do výroků II až V rozsudku okresního soudu. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil, neboť znalecký posudek vypracovaný v řízení před okresním soudem je přesvědčivý, znalec logicky zdůvodnil své odborné závěry, náležitě se vypořádal s uplatněnými námitkami a své odborné závěry v řízení před okresním soudem obhájil.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu předestřené právní otázky byly předchozí judikaturou vyřešeny a soudy se od judikaturních závěrů neodchýlily (otázky týkající se určení výše bezdůvodného obohacení a způsobu určení jeho výše, či otázka hodnocení důkazu znaleckým posudkem). Nejvyšší soud dále neshledal důvod se od svých dřívějších závěrů odklonit (otázka, zda užívání stavby stojící na cizím pozemku je bezdůvodným obohacením). Nejvyšší soud dále konstatoval, že zjištění ohledně využití a stavu pozemku, či metody ocenění pozemku, jsou skutkovými otázkami, které nenáleží Nejvyššímu soudu přehodnocovat.
6. Stěžovatelka namítá, že ke zjištění výše obvyklého nájemného měl znalec využít administrativní ceny nemovitostí, neboť pro jiné metody nebyl dostatek srovnatelných případů. Znaleckému posudku vytýká, že nevycházel z podkladů o pronájmu pozemků městem Slušovice vedle pozemku, podle kterých výše nájemného dostihového závodiště činí 2 Kč/m2/rok. Pokud znalec uvádí, že zákon mu předepisuje mít tři srovnatelné vzorky, stěžovatelka má za to, že není možné postupovat popsaným způsobem, tedy zařadit dva ze tří vzorků z inzerce. Je patrné, že znalec nedodržel vlastní standard pro minimum srovnatelných vzorků a znalecký posudek je za hranicí přezkoumatelnosti.
7. Stěžovatelka namítá, že tribuna je veřejně přístupná a naplňuje všechny znaky veřejného prostranství podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), neboť dostihový areál ve Slušovicích víceméně slouží jako park s prakticky neomezeným přístupem veřejnosti. Stěžovatelka dále tvrdí, že přestože stát pozemek nepotřebuje, oddaluje možnost jeho odkoupení stěžovatelkou. Jednání o odkoupení probíhá neseriózně, je neustále oddalováno s výmluvou na administrativní zátěž při vyřizování žádosti stěžovatelky. Než si stát na podanou žádost stěžovatelky vzpomene, tak ji zamítne s ohledem na to, že za dobu od podání žádosti do rozhodnutí je třeba nejprve vyřešit náhradu za užívání.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
10. Po posouzení ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že stěžovatelkou podané námitky jsou totožné s námitkami, které uplatnila již v soudním řízení před obecnými soudy, přičemž v ústavní stížnosti opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy náležitě podrobně vypořádaly. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v předchozím řízení, nepopírá, že pozemek užívala bez platného právního titulu, avšak opětovně brojí proti výši stanovené náhrady, přičemž rozporuje metodu ocenění, kterou znalec použil ve znaleckém posudku. Zároveň kritizuje postup vedlejší účastnice při jednáních o prodeji pozemku, což však nemá vliv na posouzení věci, která se týká vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku v letech 2020 a 2021.
11. Výhrady stěžovatelky ke znaleckému posudku nemají ústavní relevanci, neboť volba metody, na základě níž znalec učiní odborné závěry ohledně zadaného úkolu, je věcí jeho odborné úvahy. Soud hodnotí, zda jsou závěry náležitě odůvodněny a podloženy obsahem znaleckého posudku, zda znalec hodnotil všechny skutečnosti, k nimž bylo třeba přihlédnout, zda jeho závěry obstojí v souvislosti s jinými důkazy a zda odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení [viz již nález ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. I. ÚS 483/01
(N 60/30 SbNU 107)]. V napadených rozhodnutích je přesvědčivě vysvětleno, proč soudem ustanovený znalecký institut použil pro zjištění bezdůvodného obohacení stěžovatelky porovnávací metodu (viz body 20 a 24 rozsudku okresního soudu, body 25 až 39 rozsudku krajského soudu). Svůj postup znalec náležitě objasnil již před okresním soudem a řádně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky (inflace, rozdíly mezi roky 2020 a 2021, nemožnost užití administrativní metody zjišťování ceny, dostatečný počet srovnávacích pozemků, nezahrnutí pozemků dostihové dráhy do vzorku). Současně je z napadených rozhodnutí zřejmé, že soudy zjištění ze znaleckého posudku posuzovaly ve vzájemné souvislosti s dalšími zjištěními a skutkový stav pro své rozhodnutí měly za spolehlivě zjištěný.
12. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nevzaly v potaz skutečnost, že pozemek je veřejné prostranství. Obecné soudy se námitkou stěžovatelky v řízeních zabývaly (viz bod 24 rozsudku okresního soudu, bod 22 rozsudku krajského soudu, bod 16 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž vysvětlily, v čem je argumentace stěžovatelky nesprávná (s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu i posouzením naplnění definičních znaků veřejného prostranství podle § 34 zákona o obcích). Výklad stěžovatelky je odvozen pouze z tvrzení, že v současné době je dostihový areál ve Slušovicích volně přístupný veřejnosti a pokud by vlastník veřejnosti přístup na tribunu omezil, ekonomicky by si vůbec nepomohl. Stěžovatelka žádnou ústavněprávní argumentaci nepodává.
13. Obecné soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. V postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud pochybení, neboť v napadeném usnesení srozumitelně a dostatečně vysvětlil důvody odmítnutí dovolání. Na závěru obecných soudů o stanovení výše bezdůvodného obohacení poměřené obvyklým nájemným v daném místě a čase nezjistil Ústavní soud žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu