USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované ČIBE, a.s., identifikační číslo osoby 255 70 048, se sídlem ve Slušovicích 520, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem ve Slušovicích 520, o zaplacení částky 71 512 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 233/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 3. 4. 2024, č. j. 59 Co 9/2024-275, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 19 C 233/2022-227, Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil řízení co do částky 16 312 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 55 200 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II), rozhodl o nákladech řízení v poměru mezi jeho účastnicemi (výrok III), o nákladech státu (výrok IV) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek za řízení (výrok V).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 4. 2024, č. j. 59 Co 9/2024-275, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II až V potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady (§ 2991, § 2999 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), jež vzniklo žalované užíváním pozemku ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu (bezdůvodné obohacení vzniklé protiprávním užitím cizí hodnoty). Odvolací soud
vzal za správná soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění i jeho právní posouzení jak ohledně základu nároku, tak i jeho výše, uzavíraje, že žalobkyní požadovaná náhrada za žalobou vymezené období koresponduje hladině obvyklého nájemného v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek, jak bylo zjištěno i znaleckým posudkem.
4. Dovoláním žalovaná (dále i jen „dovolatelka“) napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k hodnocení důkazu znaleckým posudkem (který dle mínění dovolatelky považoval za jediný a nezpochybnitelný důkaz), a že oproti dosavadní judikatuře by měla být jinak posouzena otázka, „zda je z hlediska bezdůvodného obohacení užitím pozemku nutné rozlišovat různý rozsah užívání žalovaným.“ Jako rozhodovací praxí dovolacího soudu neřešené pak dovolatelka klade otázky, „je-li možné posuzovat z hlediska bezdůvodného obohacení pozemku užití pozemku jako veřejné prostranství“, „zda je při ocenění minulé hodnoty pozemku (a minulé výše obvyklého nájemného) možné vycházet z teorie nejlepšího možného využití pozemku“, a „má-li se při žalobě na bezdůvodné obohacení za více let stanovit výše nájemného za jednotlivé roky zvlášť“. Prostřednictvím kladených otázek dovolatelka znovu vyjadřuje nesouhlas s určením obvyklého nájemného na základě zpracovaného znaleckého posudku, potažmo s kvantifikací bezdůvodného obohacení (výší peněžité náhrady), spatřujíc současně v postupu soudu i jím vydaném rozhodnutí zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
9. Žalobkyní uplatněný nárok na peněžitou náhradu koresponduje bezdůvodnému obohacení, jež vzniklo žalované užíváním žalobkyní vlastněného pozemku (parc. č. 1469/1 v katastrálním území Slušovice), zastavěného stavbou ve vlastnictví žalované (budova bez čísla popisného a čísla evidenčního – objekt občanské vybavenosti), bez právního důvodu (bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího žalovanou k užívání této cizí věci), za žalobou vymezené období (1. 1. 2020 – 31. 12. 2021), tedy protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.).
10. Výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení – jak se podává již z hodnotících úvah soudu prvního stupně, takto i odvolacím soudem aprobovaných – soudy poměřovaly obvyklým nájemným (cenou, již by bylo lze dosáhnout pronájmem pozemku v daném místně a čase a za srovnatelných podmínek), při jehož zjišťování vycházely z výsledků provedeného dokazování, zahrnujícího i expertní (znalecké) dokazování (znalecký posudek vypracovaný označenou znaleckou kanceláří, doplněný o výslech jeho zpracovatele).
11. Při kvantifikaci bezdůvodného obohacení se tudíž odvolací soud napadeným rozhodnutím nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe (použitelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; k tomu srov. i kritérium obvyklé ceny dle § 2999 odst. 1 o. z.), podle níž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě (zde žalované), jež takto realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat, kdy majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, již by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy, a kdy se proto výše náhrady poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4211/2010; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod č. 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3923/19).
12. Zpochybňuje-li pak dovolatelka svými námitkami závěry odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, při jehož určení se odvolací soud opřel o výsledky provedeného znaleckého dokazování včetně odborného posouzení zjištěných skutečností znalcem, napadá tím v prvé řadě správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale skutkových zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Principiálně pak platí, že ani volba metody ocenění v rámci odborné úvahy znalce nepředstavuje otázku právní, jejíž řešení by bylo lze s úspěchem zpochybnit v dovolacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015).
13. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že při hodnocení důkazu znaleckým posudkem v přítomné věci soudy nerespektovaly judikaturou vytčená hlediska pro takové hodnocení. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020).
14. Shora uvedeným požadavkům soudy v případě hodnocení posudku zpracovaného v přítomné věci označenou znaleckou kanceláří (Znalecký a oceňovací institut s.r.o.) zřetelně dostály a i tyto závěry – srozumitelné, logické a přesvědčivé – zpřístupnily v odůvodnění svých rozhodnutí (kdy odvolací soud vypořádal i výhrady žalované uplatněné vůči znaleckému posudku v odvolání, které žalovaná coby dovolatelka z podstatné části opakuje i v nyní podaném dovolání). Není korektní výtka dovolatelky, že soudy na znalecký posudek nahlížely jako na „jediný a nezpochybnitelný důkaz“, hodnotily-li jej i v kontextu ostatních provedených důkazů (jak je ve svém posudku reflektoval i znalec, resp. znalecká kancelář), ať již jde o zjištění, v jakém (celém) rozsahu je předmětný pozemek (o výměře 636 m2) užíván žalovanou (že je celý zastavěn stavbou v jejím vlastnictví), či o vzorek nemovitostí (pozemků), z něhož znalec (znalecká kancelář) vycházel ve svých úvahách při určení obvyklé ceny (nájemného) i v rámci současně použité porovnávací metody (§ 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku), a kdy se z posudku (včetně doplňujícího výslechu jeho zpracovatele, při němž závěry posudku obhájil) podává logické a přesvědčivé vysvětlení, proč v tomto směru nebylo možno vycházet z dalších žalovanou předložených dokladů (o placení nájemného za užívání těch pozemků, jež jsou s předmětným pozemkem a způsobem jeho užívání, determinovaným jeho zastavěním trvalou stavbou včetně všech jejích součástí a příslušenství, nesrovnatelné a pro porovnání tudíž nevhodné).
Vypořádána byla i námitka žalované ohledně určení obvyklého nájemného za celé žalobou vymezené období, tj. roky 2020 a 2021 (nedoznalo-li v něm obvyklé nájemné dle učiněných zjištění a jejich odborného posouzení podstatnějších změn).
15. Ani v nyní posuzované věci pak Nejvyšší soud nenalézá důvody k překonání dosavadní ustálené rozhodovací praxe (shrnuté i v dovolatelkou odkazovaném usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1936/2017), podle níž protiprávním užitím cizí hodnoty implikujícím vznik bezdůvodného obohacení je i takový stav, kdy vlastník staveb na cizím pozemku užívá pozemek bez patřičného právního titulu, a že k obohacení vlastníka stavby dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě jsou jeho vlastnická práva ke stavbě realizována (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017). K jinému posouzení neskýtá důvod ani argumentace dovolatelky dožadující se toho, aby soud při svém rozhodování zohlednil, v jakém rozsahu vlastník svou stavbu, jež je umístěna na cizím pozemku, užívá. Vznik bezdůvodného obohacení totiž není spojen až s užíváním stavby samotné (a tedy v zásadě není podmíněn ani tím, zda, jakým způsobem a nakolik intenzívně vlastník stavbu užívá), nýbrž již s tím, že jde o stavbu situovanou bez patřičného právního titulu na cizím pozemku, kdy užívání pozemku popsaným způsobem přináší vlastníku stavby majetkový prospěch, jestliže se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností – oproti stavu, kdy by měl kupř.
uzavřenu platnou nájemní smlouvu – stalo a kdy vydáním bezdůvodného obohacení (tedy poskytnutím peněžité náhrady, je-li v těchto případech vyloučeno vydání předmětu bezdůvodného obohacení in natura) dochází k odčerpání takto neoprávněně vzniklého majetkového prospěchu. Pro úplnost je pak možno odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž lze reprodukované závěry o vzniku bezdůvodného obohacení v odůvodněných případech vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – ucelený areál (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017).
16. Dovolání není přípustné ani pro vyřešení dovolatelkou dále formulované otázky, lze-li do kvantifikace bezdůvodného obohacení promítnout i okolnost, že užívaný pozemek je veřejným prostranstvím. V posuzované věci jde o pozemek zastavěný stavbou ve vlastnictví žalované, veřejným prostranstvím není [nemá zákonem stanovené, judikaturou rozvedené atributy veřejného prostranství podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), nejenom proto, že nejde o prostor přístupný každému bez omezení; srov bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu] a na vyřešení dovolatelkou kladné otázky rozhodnutí nezávisí. [K atributům veřejného prostranství srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo jeho usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021; nebo i dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, v němž se současně připomíná i druhý znak veřejného prostranství, jímž je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží, resp. že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“.]
17. Zbylé otázky formulované v dovolání („je-li možné vycházet z teorie nejlepšího možného využití pozemku“ a „má-li se při žalobě na bezdůvodné obohacení za více let stanovit výše nájemného za jednotlivé roky zvlášť“) zjevně pak znovu míří na soudy učiněná skutková zjištění včetně odborného posouzení znalcem (hodnocení znaleckého posudku) při řešení (v zásadě skutkové) otázky výše obvyklého nájemného. Navzdory tomu, že znalec pracuje s termínem „nejlepší možné využití pozemku“, dovolatelkou kritizovaným, je z jím podaného posudku (jakož i dalších shromážděných, posudkem reflektovaných důkazů) evidentní, že zohledňuje skutečný (aktuální) stav pozemku a jeho využití (pracuje-li i s platným územním plánem, dle něhož je pozemek určen „pro občanskou vybavenost“ a je-li takto i zastavěn stavbou – objektem občanské vybavenosti, co do způsobu jejího využití). Stejně tak i otázka, za jaký časový úsek je třeba určit bezdůvodné obohacení, zde nepředstavuje otázku právního posouzení, ale jde o reakci na soudy učiněná skutková zjištění (ve vazbě na stanovení obvyklého nájemného, jež bylo určeno jednotně za roky 2020 až 2021 v situaci, kdy během uvedeného období – dle učiněných zjištění včetně odborného posouzení – hladina místně obvyklého nájemného nedoznala podstatnějších změn).
18. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani tvrzení dovolatelky o porušení ústavně zaručených práv – práva na spravedlivý proces. V řešené věci dovolatelka toliko polemizovala – nadto nedůvodně – s hodnocením důkazů (znaleckým posudkem), potažmo soudy učiněnými zjištěními a na ně navazujícím právním posouzením věci. Námitka porušení práva na spravedlivý proces nezaloží přípustnost dovolání ani v kontextu závěru Ústavního soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), podle něhož je třeba, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Dovolatelka totiž neformulovala žádnou právní otázku, která by se vztahovala k ochraně základních práv a svobod a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu. V přítomné věci žalovaná strana byla v řízení slyšena, své námitky uplatnila a s její argumentací se soudy přesvědčivě vypořádaly, ať již jde o argumentaci uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně, či v řízení odvolacím.
19. Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. zjevně naplněny nejsou. Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v té části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích III – V,
jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (uvádí-li výslovně, že rozhodnutí odvolacího soudu je napadeno v rozsahu celého výroku I, přestože žádnou dovolací argumentaci vůči této části výroku neuplatňuje), je přípustnost dovolání proti této části rozhodnutí vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. 21. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně patří náhrada hotových výdajů (za podání vyjádření k dovolání) v paušální výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). 22. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz). P o u č e n í : Proti tomu usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 12. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu