28 Cdo 4503/2017-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Urban
Developers and Investors, s.r.o., IČ 270 91 333, se sídlem v Praze 5,
Archeologická 2256/1, zastoupené Mgr. Milanem Jandusem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Vodičkova 791/41, proti žalované RAŠINO plus s.r.o., IČ 469 80 750, se
sídlem v Brně, Jihlavská 656/2, zastoupené Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se
sídlem v Brně, Ponávka 185/2, o 1.086.443 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 245 C 23/2013, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2016, č. j. 18 Co
363/2015-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
částku 12.960 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Janduse do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků
(výrok V.) i státu (výroky III. a IV.). Ve většině tak vyhověl žalobkyni
požadující po žalované vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků
ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu. Shledav, že dotčené pozemky tvoří
ucelený funkční celek, přitakal mínění žalobkyně, dle něhož se žalovaná jakožto
majitelka staveb zřízených na některých z nich bezdůvodně obohacuje, nesvědčí-
li jí k jejich užívání žádný právní titul. Na řečeném ničeho nezmění ani,
byly-li budovy na pozemcích žalovanou pronajaty třetí osobě, neboť povinným k
vydání obdrženého prospěchu je právě vlastník staveb. Výši profitu pak,
odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, stanovil na základě znaleckého posudku
jako v místě a čase obvyklé nájemné. V obnosu přesahujícím hodnotu obvyklého
nájemného stanovenou znalcem žalobu zamítl, avšak v převažující části žádání
žalobkyně vyhověl. K odvolání obou účastnic přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně,
jenž je rozsudkem ze dne 20. 6. 2016, č. j 18 Co 363/2015-172, v odvoláním
napadeném výroku I. potvrdil, ve výrocích III., IV. a V. změnil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Skutkový stav popsaný
v napadeném rozsudku považoval za soudem prvního stupně náležitě zjištěný,
jakož i případně právně posouzený, pročež odkázal na jeho hodnocení věci v
odůvodnění zpochybňovaného rozhodnutí. Žalovaná realizovala užívací oprávnění
skrze přenechání pozemků k dispozici třetí osobě, a proto se na úkor žalobkyně
– jejich majitelky – bezdůvodně obohatila. Ztotožňuje se s náhledem městského
soudu, napadený rozsudek ve věci samé potvrdil. Proti zmíněnému rozhodnutí brojí dovoláním žalovaná, majíc je za přípustné ve
smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu při
posuzování otázky pasivní věcné legitimace od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Konkrétně namítá, že nezastavěné dílčí pozemky, jež dle
názorů nalézacích soudů tvoří s ostatními funkční celek, ve skutečnosti nejsou
k užívání staveb nezbytné, pročež ve vztahu k nim měl být za pasivně věcně
legitimovaný pokládán subjekt je fakticky užívající a nikoliv vlastník budov,
tj. žalovaná. Upozorňuje na nutnost rozlišování mezi jednotlivými skutkovými
podstatami bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu a plněním z
neplatného právního úkonu, jež nebylo ze strany soudů nižších stupňů
respektováno. S ohledem na řečené proto navrhuje zrušení rozsudku krajského
soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutími soudů nižších stupňů,
jež považuje za konformní s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žalovanou uplatňovaný mimořádný opravný prostředek navrhla odmítnout pro
nepřípustnost, eventuálně zamítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání ovšem přípustné není. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi konstantně přiklání k závěru, dle
něhož, je-li pozemek zastavěn stavbou ve vlastnictví subjektu odlišného od
majitele pozemku a je užíván bez právního důvodu, koresponduje povinnosti
vlastníka pozemku strpět takové chování závazek majitele stavby poskytnout za
ně náhradu. Neučiní-li tak, získává na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné
obohacení, poněvadž nemusel vynakládat prostředky a jeho majetkový stav se
nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. zejména
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či
jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016). K naznačenému obohacení vlastníka stavby na
úkor majitele pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva
zakládajícího jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na
fakt, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, či již
shora citovaný rozsudek sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Vyslovené konkluze lze pak
vztáhnout i na spoluužívané stavbou nepokryté pozemky, jež s ní bezprostředně
souvisí, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, i jeho usnesení
ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28
Cdo 3946/2015). Rozporuje-li dovolatelka závěry soudů nižších stupňů o funkční souvislosti
konkrétních pozemků s pozemky zastavěnými budovami, akcentujíc přitom absenci
jejich nezbytnosti pro užívání staveb, nesou se její argumenty v rovině kritiky
skutkových zjištění přijatých městským soudem a následně převzatých soudem
krajským, jež ovšem v dovolacím řízení zpochybnit nelze (viz kupř. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení
téhož soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016).
Jelikož Nejvyššímu
soudu jakožto instanci toliko přezkumné v otázkách právních a nikoliv nalézací
nepřísluší skutkové závěry soudů nižších stupňů jakkoliv revidovat (srovnej
mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1544/2017), nemohou uvedené námitky přípustnost tohoto mimořádného opravného
prostředku založit. Dovolání lze podat výhradně z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.), jehož způsobilým uplatněním není zpochybňování právních
závěrů, vychází-li z jiného faktického stavu, než o jaký se při rozhodování
opíral odvolací soud (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nezbývá než dodat, že ani dovolatelkou zmiňovaným rozhodnutím se úsudek
odvolacího soudu nepříčí, považuje-li za pasivně věcně legitimovanou k vydání
bezdůvodného obohacení za užívání všech pozemků (byť danými budovami
bezprostředně nezastavěných) tvořících funkční celek žalovanou jakožto
majitelku staveb, což se jeví být zcela v souladu s konstantními závěry
judikatury (viz dovolatelkou poukazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009,
a rozsudek téhož soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009). V
dalších žalovanou citovaných rozhodnutích pak dovolací soud řešil skutkově
odlišné kauzy (srov. jeho rozsudek ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo
2029/2003), resp. právní otázky v situacích, v nichž bezdůvodné obohacení
vznikalo primárně uchopením pozemku v detenci, zejména jeho oplocením. Rovněž
se v nich ale nezabýval pro projednávanou věc rozhodným aspektem funkční
souvislosti dotčených pozemků (viz odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99). Shledal-li pak žalovanou ve sporu pasivně
věcně legitimovanou, nelze uvažovat ani o rozporu s usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1765/2001. Irelevantními v aktuálně projednávaném případě se dále jeví dovolatelčiny
námitky prosazující nutnost rozlišování mezi skutkovými podstatami bezdůvodného
obohacení získaného plněním bez právního důvodu a plněním z neplatné smlouvy,
poněvadž v nynějším řízení oba soudy posuzovaly skutkový stav, v rámci něhož
nebylo zjištěno žádné (ani neplatné) smluvní ujednání mezi účastníky řízení,
korektně jako plnění bez právního důvodu. Z právě vylíčeného je tedy zřejmé, že se odvolací soud svým rozhodnutím od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž žalovaná vedle
zpochybňování skutkových závěrů nalézacích soudů nepředložila dovolacímu soudu
jinou otázku naplňující kriteria § 237 o. s. ř., pročež mu nezbylo než její
podání v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnout. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí
sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12.660
Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobkyně
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.960 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.