28 Cdo 1544/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce nezl. T. Z.,
zastoupeného zákonnou zástupkyní O. Z., obou J. n. Ú., právně zastoupeného
JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická
78, proti žalovanému Z. Z. , J. n. Ú., o 107.730 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 145/2013, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2016, č. j. 11 Co 69/2016-196,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částky (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státu
(výroky II. a III.). Nevyhověl tak žádání žalobce, jenž usiloval o vydání
107.730 Kč, které žalovaný (otec žalobce) pracující ve Spolkové republice
Německo a mající zde status daňového rezidenta získal pobíráním tzv.
„Kindergeld“ po dobu dvou let od května či června 2011. Soud prvního stupně
konstatoval, že, využil-li by rodič obdržené dávky určené pro dítě k uspokojení
vlastních potřeb, dostalo by se mu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“). Leč v řízení bylo zjištěno, že žalovaný vůči žalobci, jenž
byl po rozvodu Z. a O. Z. svěřen do péče matky, řádně plní svou vyživovací
povinnost, přičemž mu přispívá (a to i v žalobou dotčeném období) i dalšími
způsoby kupř. ve formě úhrad životního pojištění, lyžařského kurzu, koupě dárků
apod. Nalézací soud proto uzavřel, že se žalovanému podařilo prokázat
vynaložení získaných prostředků ve prospěch žalobce, pročež žalobu jako
nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl v intencích § 150 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), nepřiznávaje ji žádné ze stran, přičemž důvody zvláštního zřetele
hodné spatřoval v morálních aspektech projednávané věci a ve skutečnosti, že
platba nákladů by se mohla negativně projevit v poměrech nezletilého.
K odvolání žalobce i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v
Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 30. 9. 2016, č. j. 11 Co 69/2016-196, ve
výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil tak, že žalobce
povinoval nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok
II.), a rovněž jej zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, zdůraznil
charakter tzv. „Kindergeld“ – rodinné dávky systému sociálního zabezpečení
Spolkové republiky Německo vyplácené dle příslušných právních předpisů Evropské
unie také migrujícím pracovníkům (daňovým rezidentům) z ostatních členských
států, již nelze stavět zcela na roveň přídavku na dítě poskytovanému v rámci
systému dávek státní sociální podpory v České republice. S ohledem na vylíčené
uzavřel, že žalobou ve sporném řízení se žalobce nemůže domáhat plošné dávky,
jejíž vyplácení je vázáno na osobu žalovaného. Neshledal, že by za zjištěných
skutkových okolností byla naplněna některá ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení ve smyslu občanského zákoníku. Upozornil zároveň, že žalovaný od
okamžiku, kdy bylo soudem rozhodnuto o právech a povinnostech rodičů k
nezletilému (duben 2013), pozastavil výplatu dávek ke svým rukám a poskytl
veškerou součinnost k tomu, aby byly nadále vpláceny matce žalobce. Konečně
připomněl, že se soudy v předcházejícím řízení, rozhodujíce o schválení
právního úkonu podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovanému,
správně nezabývaly (a to ani předběžně) charakterem či snad důvodností
samotného nároku, jehož přezkum je předmětem až následného sporného řízení.
Neztotožnil se ovšem již s náhledem okresního soudu stran aplikace § 150 o. s.
ř., pročež změnil jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně; jinak je jako věcně správné potvrdil.
Uvedený rozsudek napadl žalobce dovoláním, považuje jej za rozporný s dosavadní
rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i spočívající na otázce, jež doposud
nebyla v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena. Coby dovolací důvod ohlašuje
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel se
ohrazuje proti názoru nalézacích soudů o absenci bezdůvodného obohacení na
straně žalovaného, neboť je přesvědčen, že žalovaný inkasované prostředky
nevynaložil v jeho prospěch, čímž se bezdůvodně obohatil, neboť jako rodič
nemající nezletilého v péči obdržel finance určené právě na úhradu výloh
dítěte. Poukazuje na předcházející řízení o schválení právního úkonu
opatrovnickým soudem, jenž nyní uplatňovaný nárok již předběžně zhodnotil jako
důvodný, a současně se podivuje nad odlišnými závěry soudů v nynějším řízení.
Dále nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Závěrem proto navrhuje
zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení
věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem žádnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení neskýtá.
Podstatným aspektem aktuálně projednávané pře se ukázala být povaha tzv.
„Kindergeld“, tedy dávky poskytované povětšinou (jako tomu bylo i v nynějším
případě) formou daňového zvýhodnění osobám, jejichž příjmy podléhají zdanění
podle německého zákona o dani z příjmu (Einkommensteuergesetz) dle v něm
zakotvených pravidel (srov. § 62 a násl. citovaného zákona regulující způsob
vyplácení dotčených příspěvků a vymezující kritéria pro oprávněné osoby). Ač
nelze s jistotou tvrdit, že by „Kindergeld“ bylo možné považovat za institut
totožný s českými přídavky na dítě ve smyslu zákona č. 117/1995 Sb., o státní
sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, je nepochybné, že cílem
líčeného instrumentu je i v intencích německého právního řádu pokrytí potřeb
dítěte (srov. § 1612b německého občanského zákoníku – Bürgerliches Gesetzbuch).
Čili předmětné peníze jsou určeny k použití ve prospěch nezletilého potomka
oprávněné osoby. O bezdůvodném obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák.
rodiče tyto dávky pobírajícího by tak bylo snad lze uvažovat jedině v případě,
prokázalo-li by se, že takto získané finanční prostředky využil toliko pro
sebe, či se jiným nakládáním s nimi zpronevěřil účelu popsaného příspěvku (k
tomu viz obdobně mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp.
zn. 28 Cdo 2235/2016). Taková situace ovšem dle skutkových závěrů nalézacích
soudů v nyní souzeném sporu zjevně nenastala. Soudy nižších stupňů vyšly při
rozhodování ze zjištění, že peníze inkasované žalovaným jako tzv. „Kindergeld“
byly prokazatelně použity ve prospěch jeho nezletilého syna, pročež nepřitakaly
mínění žalobce, že se žalovanému na jeho úkor dostalo bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 451 a násl. obč. zák. Proti uvedenému závěru brojí dovolatel námitkami
spočívajícími převážně v kritice řečených skutkových zjištění, jež ovšem
nemohou být předmětem revize dovolacím soudem, jemuž jakožto instanci toliko
přezkumné v otázkách právních a nikoliv nalézací nepřísluší skutková zjištění
soudů nižších stupňů jakkoliv korigovat (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 325/2015, či ze dne 25. 9. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 1803/2014). Naznačená argumentace tudíž není s to přípustnost
dovolání založit. Nesouhlasila-li pak matka žalobce se způsobem, jímž bylo se
zmíněnými prostředky nakládáno druhým z rodičů (jak lze vytušit z dalších v
dovolání uplatněných námitek), měla možnost proti němu brojit využitím
příslušných právních nástrojů k tomu určených – zejména srov. § 49 zákona č.
94/1963 Sb., o rodině, ve znění platném a účinném v období, v němž došlo k
vynaložení předmětných financí a za něž je vydání údajného bezdůvodného
obohacení požadováno.
Namítá-li dále dovolatel, že nyní posuzovaný nárok byl předmětem již
předchozího řízení o schválení právního úkonu nezletilého, přičemž mu bylo
soudy dáno za pravdu, pomíjí zcela, že ve zmiňovaném řízení opatrovnické soudy
nehodnotily opodstatněnost samotné žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, ani
v tomto směru nepřijaly žádné právní závěry, nýbrž toliko zkoumaly, je-li v
zájmu nezletilého návrh na zahájení řízení podat, aniž by se ovšem podrobněji
věnovaly důvodnosti takové žaloby (srovnej blíže rozsudek Okresního soudu v
Klatovech ze dne 29. 11. 2013, č. j. 11 P 137/2013-178, i jej potvrzující
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2014, č. j. 14 Co 90/2014-199).
Je proto zjevné, že ani argumenty orientované nastíněným směrem nemohou být
pokládány za způsobilé přivodit přípustnost, potažmo důvodnost podaného
mimořádného opravného prostředku.
Nesouhlas dovolatele s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení pak spočívá
především v dezinterpretaci rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by byl podložen
relevantními argumenty ozřejmujícími přípustnost dovolání ve vztahu k
nákladovým výrokům. Dovolatel v tomto ohledu ani nenaznačuje otázku, při jejímž
řešení by se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, ani nepoukazuje na judikaturu či v ní přijaté závěry, jimž by
se jeho rozhodnutí mělo příčit, stejně tak nepředkládá otázku, jež by doposud v
judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena, je hodnocena rozdílně, či zasluhuje
odlišného (od doposud zastávaného) posouzení (srov. § 237 o. s. ř.). Nedostává
tak své povinnosti vymezit, v čem spatřuje přípustnost dovolání, a proto nelze
jeho podání ani v této části projednat, neboť zde absentují jeho obligatorní
náležitosti – viz § 241a odst. 2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo
jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, či ze dne
14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i další rozhodnutí v něm
odkazovaná).
Vzhledem ke shora vylíčenému je tedy patrné, že žalobce nenastolil žádnou
otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř. a jeho podání zčásti trpí vadami,
pročež Nejvyšší soud jeho dovolání v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu