U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně:
obec Staré Město, IČO: 005 76 051, se sídlem ve Starém Městě 66, zastoupené
JUDr. Evou Olšovou, advokátkou se sídlem v Krnově, Mýtní 2186/20, proti
žalovanému městu Bruntál, IČO: 002 95 892, se sídlem v Bruntále, Nádražní
994/20, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 8 C 29/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2014, č. j. 8 Co 735/2013-155,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek
Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. března 2013, č. j. 8 C 29/2012-78, tak,
že žalobkyně je vlastníkem parcely č. 3633/2, o výměře 61.168 m2, v
katastrálním území B. – M., vzniklé oddělením z parcely č. 3633 dle označeného
geometrického plánu coby nedílné součásti rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnosti odůvodnil odkazem na „ustanovení § 241a odst. 1 občanského
soudního řádu“, ohlašující jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na ně usuzoval „z důvodu
neúplnosti skutkových zjištění“, namítaje současně, že odvolací soud se
dostatečně nezabýval otázkou nabytí vlastnického práva vydržením a že řízení
zatížil vadou, jež má za následek nesprávné právní posouzení věci.
Podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) není-li stanoveno
jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí
dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §
237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které
z tam uvedených hledisek považuje za splněné [K vymezení přípustnosti dovolání
srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu; z rozhodovací
praxe Ústavního soudu pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014,
sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn.
IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS
695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14
či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14,
dostupná na webových stránkách Ústavního soudu].
Příslušná pasáž dovolání (článek II) ve světle výše uvedeného zjevně není
způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, odkazuje-li dovolatel na
„ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.“ (vztahující se k důvodu dovolání), aniž by
v dovolání uvedl, které z hledisek přípustnosti dovolání (jež jsou uvedeny v
ustanovení § 237 o. s. ř.) pokládá za splněné. Požadavkům na vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatel nedostál ani v jiných
částech dovolání (posouzeném potud z obsahového hlediska).
K uplatněným důvodům dovolání, jež dovolatel shrnuje pod nesprávné právní
posouzení věci dovolacím soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), sluší se pak uvést,
že pod tento jediný způsobilý dovolací důvod (v režimu občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013) nelze podřadit dovolatelem uplatněné námitky
vůči správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, stejně tak
jako námitky o tom, že řízení je zatíženo vadou mající za následek nesprávné
rozhodnutí věci; nejenom ke zmatečnostem, ale i k jiným vadám řízení přihlíží
dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl již podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v
dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
V reakci na kritiku rozhodnutí odvolacího soudu a jeho postupu v řízení sluší
se přece jenom uvést, že odvolací soud – jak plyne i z odůvodnění jeho
rozhodnutí – při svém rozhodování o věci neopomněl ani žalovaným předestřenou
otázkou nabytí vlastnického práva vydržením, tedy posouzení, zda byl žalovaný
oprávněným držitelem věci (zda byl v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, a
to se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Otázku dobré víry je pak v
dovolacím řízení možno přezkoumat toliko v případě zjevné nepřiměřenosti úvah
odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1068).
Závěry odvolacího soudu nekolidují ani s dovolatelem předestřeným rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014 (jímž
Nejvyšší soud k dovolání žalobce dříve vydaný rozsudek odvolacího soudu zrušil)
a v poměru k nyní řešené problematice (přechod majetku z vlastnictví státu do
obecního vlastnictví) je zjevně nepřípustný i odkaz dovolatele na nález
Ústavního soudu ze dne 22. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a kdy náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k
dovolání, v situaci, kdy dovolání nebylo
možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze považovat za účelně vynaložené
náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu