28 Cdo 2235/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce nezletilého J. N.,
zastoupeného zákonným zástupcem J. N., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavou
Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, proti žalované R.
N., zastoupené Mgr. Janem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze 4, Maroldova
1449/8, o 75.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod
sp. zn. 12 C 79/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 20 Co 431/2015-120, takto:
Dovolání se odmítá.
částku 75.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Žalobce se v projednávané při domáhal sumy odpovídající
výživnému, které mu jeho otec J. N. platil v období od ledna 2010 do března
2011 k rukám matky (tj. žalované), přestože žalobce byl po tuto dobu v péči
otce. Soud zdůraznil, že výživné pro nezletilé děti je právem na peněžité
plnění vyplývajícím ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, přičemž příslušná
dohoda či soudní rozhodnutí mohou být při změně poměrů i bez návrhu soudem
modifikovány. V případě zrušení či snížení výživného za dobu minulou se dle §
99 zákona č. 94/1963 Sb. spotřebované výživné nevrací (k dané problematice soud
vzpomenul rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2127/2007). V projednávané
věci se pak ze skutkových zjištění podává, že v rozhodném období byl otec
žalobce vázán pravomocným soudním rozhodnutím k hrazení výživného k rukám
žalované, je tedy zřejmé, že právní důvod pro poskytnutí plnění existoval. Ve
světle předestřeného proto žaloba jako opodstatněná neobstojí, pročež soud
přistoupil k jejímu zamítnutí, aniž se blíže zabýval námitkou promlčení
vznesenou ve vztahu k částce 52.500 Kč, o niž byla žaloba rozšířena na základě
návrhu ze dne 6. 2. 2015.
K odvolání obou účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze,
jenž je usnesením ze dne 25. 11. 2015, č. j. 20 Co 431/2015-120, zrušil a věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Odvolací soud zdůraznil, že dle
skutkového vylíčení uplatněného nároku jsou požadovány prostředky zaslané
jakožto výživné určené pro žalobce na účet jeho matky, které ovšem vzhledem k
setrvávání žalobce v péči otce nebyly spotřebovány osobou, pro niž byly určeny.
Žalobce se tedy domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák.
odpovídajícího prostředkům zadržovaným jeho matkou. Nárok na výživné přitom
svědčí dítěti a nikoliv druhému rodiči, jenž je toliko oprávněn příslušné
obnosy za nezletilé dítě přebírat. Bylo-li poskytnuté výživné spotřebováno, je
pak otázkou dalšího dokazování. Odvolací soud dále označil za nepřiléhavou
úvahu soudu prvního stupně hodnotící podání ze dne 6. 2. 2015, v němž žalobce
poukázal na nesprávný výpočet požadované sumy, jako rozšíření žaloby. Z obsahu
žaloby je totiž patrný nesoulad mezi požadavkem na vrácení výživného
odpovídajícího 5.000 Kč měsíčně za dobu od ledna 2010 do 25. března 2011 a v
žalobním petitu uvedenou cifrou 22.500 Kč. Tuto diskrepanci měl soud odstranit
postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř., avšak k nápravě naznačené vady žaloby došlo
právě až zmíněným podáním žalující strany. S ohledem na předestřené je třeba
mít žalobní žádání za uplatněné u soudu v plné výši požadované částky 75.000 Kč
již ke dni podání žaloby. Nedostatky v právních vývodech soudu prvního stupně,
jakož i nezbytnost doplnit dokazování si vyžádaly vrácení věci nižší instanci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, o němž má za to, že
obstojí jako přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. i důvodné dle § 241a odst. 1 o.
s. ř. Dovolatelka předně míní, že odůvodnění rozšíření žaloby o 52.500 Kč
chybou ve výpočtu je veskrze účelové. Původně žádaná částka 22.500 Kč odpovídá
soudem vyměřenému výživnému i době uvedené v žalobě, a byla rovněž uváděna v
řízení o udělení souhlasu s podáním žaloby, jež předcházelo tomuto procesu.
Mylný je též údaj o časovém úseku, během nějž se žalobce nacházel ve výhradní
péči svého otce. Dovodil-li odvolací soud, že žalobce měl v úmyslu již od
počátku řízení požadovat částku 75.000 Kč, aniž by přitom přihlédl k tvrzení
protistrany, založil tak neoprávněnou výhodu žalobce a připravil žalovanou o
možnost obrany námitkou promlčení. Za doposud neřešenou má dovolatelka otázku
„autoritativní úpravy výše žalované částky, úpravy žalobního petitu nikoli z
podání žalobce“, jež se projevila v postupu odvolacího soudu, který takto v
podstatě vstoupil do řízení na straně žalobce a přisvojil si práva náležící
toliko účastníku. Žalovaná dále vytýká odvolací instanci, že do projednávané
věci nepromítla závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
2127/2007 či sp. zn. 30 Cdo 4696/2008. Krajský soud zejména náležitě
nereflektoval, že v souladu s reglementací obsaženou v zákoně č. 94/1963 Sb. se
spotřebované výživné na nezletilé děti nevrací a úpravy vyživovací povinnosti
lze dosíci toliko změnou rozhodnutí o výchově a výživě, nikoli žalobou na
vydání bezdůvodného obohacení. Z odkazované judikatury se rovněž podává, že ač
je nezletilý fakticky v péči druhého rodiče, jenž nadále platí výživné, není
automaticky založeno právo na vrácení plnění, neboť je-li hrazeno na základě
vykonatelného rozhodnutí soudu, existuje zde právní důvod. Nedržel-li se
odvolací soud předestřených tezí, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Své podání dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření podpořil náhled odvolacího soudu a navrhl zamítnutí
dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1
o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
Podané dovolání ovšem otázku ve smyslu citovaného ustanovení neskýtá. Vytýká-li
dovolatelka odvolacímu soudu, že se nepřidržel závěrů akcentovaných v
odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, přehlíží zásadní distinkce nyní
řešeného sporu a kauz, jimiž se v nich dovolací soud zaobíral. Ani v jednom z
uváděných judikátů se totiž Nejvyšší soud nevyslovoval k situaci, v níž se
nezletilé dítě domáhá vydání výživného, jež bylo na základě pravomocného
soudního rozhodnutí hrazeno jedním z jeho rodičů k rukám druhého z nich, po
platbu obdrževším rodiči. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2008,
sp. zn. 30 Cdo 2127/2007, se vrácení výživného po matce domáhal o dítě osobně
pečující otec, zatímco v soudní při rozebírané v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4696/2008, se otec domáhal vydání zaplaceného
výživného po synovi, neb měl za to, že byť mu jeho úhrada byla pravomocně
uložena soudem, v důsledku změny okolností pozbyl povinnosti je platit. Závěry
vyslovené ve zmíněných rozhodnutích přitom nikterak nekolidují s tezí, kterou
zde jako stěžejní předestřel odvolací soud a dle níž je právo na výživné a
priori právem dítěte, nehledě na to, že na pozici platebního místa, na něž jsou
úhrady zasílány, figuruje jeden z rodičů. Daná myšlenka je současně ve shodě s
odbornou literaturou i judikaturou akcentovaným osobním charakterem výživného
(srov. Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném
partnerství. Komentář. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 403, či například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2824/2010).
Okolnost, že ze strany otce žalobce se jednalo o řádné plnění soudem stanovené
povinnosti převádět spornou sumu na účet žalované, tak nic nemění na tom, že
předmětné prostředky měly doputovat k žalobci, jemuž nelze upřít právo, aby se
jich domáhal soudní cestou. Na rozdíl od vzpomínaných kauz se zde v podstatě
nejedná o vrácení výživného, ale o zajištění, aby se ho dostalo osobě, jejíž
životní náklady má pokrývat. Sluší se podotknout, že výše citované pravidlo,
dle nějž se při zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu spotřebované
plnění nevrací (zakotvené v § 99 zákona č. 94/1963 Sb.), v souladu s dikcí
zmíněné normy necílí na vztah mezi rodičem, k jehož rukám byly peníze
adresovány, a dítětem, pro něž byly určeny. Zjišťování, zda a v jaké míře došlo
na straně žalované k neoprávněnému zadržení předmětných prostředků, nesmí arci
opomíjet případnou transformaci obdržené sumy na hodnoty destinované pro
žalobce, ovšem zmíněný aspekt se doposud nestal předmětem soudního zkoumání.
Nepřiléhavou se jeví též kritika aplikace procesního práva odvolacím soudem
založená na poněkud mylné interpretaci jeho kroků. Hovoří-li dovolatelka o
autoritativním rozhodnutí stran žalované částky, přehlíží, že krajský soud
toliko konstatoval vadu podání spočívající v nesouladu žalobního petitu s
vylíčením rozhodných skutečností v žalobě, jež sice nebyla soudem prvního
stupně odstraněna postupem dle § 43 o. s. ř., leč k jejímuž dodatečnému zhojení
došlo prostřednictvím dalšího podání žalující strany. Korektnost tohoto postupu
(v obecné rovině nepochybně souladného s požadavky relevantní judikatury
Nejvyššího soudu – srov. přiměřeně například rozsudek ze dne 27. 4. 2016, sp.
zn. 33 Cdo 3965/2015, či usnesení ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2495/2015)
ovšem dovolatelka přesvědčivě nezpochybňuje, přičemž skutečnost, že vada je
soudem i účastníkem značnou dobu přehlížena, bez dalšího neznamená její
nápravu. Věcné opodstatnění žalobního žádání je pak předmětem sporu samého, a
proto by se skutkově nepodložené navýšení žádané sumy mělo promítnout do míry
úspěchu žalující strany, není však namístě k němu přihlížet již při
odstraňování nedostatků podání. Dbá-li přitom soud, aby řízení proběhlo v
souladu s příslušnými zákonnými normami, je pojmově vyloučeno, aby v tom byla
spatřována neoprávněná preference kterékoli ze stran sporu, třebaže určitý krok
soudu může fakticky více prospívat jednomu z účastníků, neboť respektování
zákonné úpravy soudního řízení je elementárním předpokladem korektního a
férového procesu jako celku.
Z předestřeného je patrné, že dovolatelce se nepodařilo předestřít otázky, pro
něž by na podané dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné, pročež
Nejvyššímu soudu nezbylo než je dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s.
ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu