33 Cdo 3965/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve
věci žalobce Ing. M. P., zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti žalovanému T. F., zastoupenému JUDr.
Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, o zaplacení
154.810,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
6 C 594/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 29. ledna 2015, č. j. 17 Co 431/2014-227, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, č. j. 17 Co
431/2014-227, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. května 2013, č.
j. 6 C 594/2009-170, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. května 2013, č. j. 6 C
594/2009-170, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní
moci rozsudku částku 154.810,- Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky od
3. 5. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB, platné pro první den
příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení, zvýšené o 7
procentních bodů, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 25.
2. 2008 uzavřeli účastníci smlouvu o dílo, v níž se žalovaný zavázal provést
pro žalobce dílo spočívající v dodání a montáži 15 kusů vnitřních dveří s
obložkami, 1 kusu vnitřních dveří bez obložky a 1 kusu obložek do domu žalobce;
dílo mělo být provedeno řádně a bez vad do 30. 9. 2008. Dveře byly namontovány
1. 10. 2008. Žalobce žalovanému zaplatil zálohu na cenu díla ve výši 154.810,-
Kč. Dne 5. 10. 2008 žalobce reklamoval (zjevné) vady díla a vyzval žalovaného k
jejich odstranění; dne 19. 10. 2008 reklamoval další vady díla. Na způsobu
odstranění vad se účastníci nedohodli; žalovaný navrhl pouhé vytmelení prasklin
ve dřevě, s čímž žalobce nesouhlasil a od smlouvy odstoupil s odkazem na § 648
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Podle závěrů
znalce bylo dílo provedeno mimořádně nekvalitně a ve značném rozsahu se jedná o
vady neodstranitelné (část dveří je prohnutá a nelze je zavírat). Zjištěný
skutkový stav věci soud poměřoval ustanoveními § 648 odst. 2, § 451 odst. 1 a §
457 obč. zák. a uzavřel, že smlouva o dílo byla žalobcem platně zrušena a
žalovaný je povinen žalobci zaplacenou zálohu vrátit.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 17 Co 431/2014-227,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Přisvědčil soudu prvního stupně, že smlouva o dílo byla platně zrušena a každý
z účastníků je tudíž povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč.
zák.). Přestože petit žaloby nevyjadřuje synalagmatické plnění, je žalobce
připraven vzájemné plnění žalovanému poskytnout; v řízení vedeném u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 383/2009 se totiž domáhá toho, aby žalovaný
z jeho domu předmět díla odstranil (tedy to, co mu na základě zrušené smlouvy o
dílo poskytl, si převzal). Jsou-li požadována vzájemná plnění, byť dvěma
samostatnými žalobami, jedná se ve skutečnosti obsahově o synallagma.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012
Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť závěr
ohledně vzájemnosti plnění, na němž je založeno napadené rozhodnutí,
nekoresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně např. s rozhodnutími
sp. zn. 32 Cdo 1998/2008, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, sp. zn. 25 Cdo 2524/98 a sp. zn. 28 Cdo 2640/2012). Je přesvědčen, že odvolací soud chybně vyložil
ustanovení § 457 obč. zák., jestliže dovodil, že vzájemné plnění ze zrušené
smlouvy je možno „rozdělit do dvou samostatných žalob“, kdy v jedné žalobě je
požadováno vrácení zálohy ceny díla a v druhé odstranění díla. Kromě toho
odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně hodnotil provedené důkazy, zejména
znalecký posudek, v němž byly popsány vady díla. Nadále prosazuje, že dílo má
pouze odstranitelné vady. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalovaným) za splnění
podmínky jeho advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým
se odvolací řízení končí, a závisí na otázce procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že v rámci „netradičního řešení“ je
možné, aby vzájemná plnění ze zrušené smlouvy (v posuzované věci vydání
zaplacené zálohy oproti vydání dveří a zárubní) byla požadována samostatnými
žalobami. Ustanovení § 457 obč. zák. zakotvuje vzájemnou vázanost práv a povinností
účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy; nárok každé ze smluvních stran na
vrácení plnění, které poskytla, je nárokem ze zákona podmíněným její povinností
vrátit to, co podle smlouvy přijala, druhé straně (jde o tzv. synallagmatický
závazek). Protože práva a povinnosti každého z účastníků neplatné nebo zrušené
smlouvy jsou vzájemně podmíněny, platí, že uplatnění a uspokojení práva jedné
strany na vrácení plnění z takové smlouvy je vázáno na uspokojení obdobného
práva druhé strany; jinak řečeno, povinnost jednoho subjektu plnit (vrátit
přijaté plnění) je vázána na tutéž povinnost subjektu druhého. Vrácení plnění z
neplatné nebo zrušené smlouvy je každá její strana oprávněna požadovat po druhé
straně jen tehdy, jestliže již sama vrátila nebo současně s uplatněním práva
vrací či nabídne vrácení všeho, co sama podle této smlouvy přijala. Žalobní
návrh sám nebo ve spojení se vzájemnou žalobou žalovaného musí umožnit soudu,
aby vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků vyjádřil ve výroku
rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
29 Odo 52/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2006, ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006). Není-li žalobní návrh takto formulován, nemůže být
žalobce v řízení úspěšný, vyjma situace, kdy bezdůvodné obohacení spočívající
ve věcném plnění nelze vydat a musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§ 458
odst. 1 obč. zák.), popř. nedojde-li ke stavu, jehož právním posouzením se
zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo
2432/99, v němž uzavřel, že kupující, jenž přijal plnění z neplatné smlouvy,
splní povinnost vydat věc i tím, že koupenou věc vydá nikoliv prodávajícímu,
ale vlastníku věci prostřednictvím příslušného státního orgánu. Lze přisvědčit dovolateli, že v posuzovaném případě soudy nerespektovaly shora
citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, jestliže žalobě, v níž je požadováno
vrácení zálohy ceny díla ze zrušené smlouvy, vyhověly přesto, že žalobní petit
nevyjadřoval vzájemně podmíněné plnění. Dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V posuzované věci je sice petit žaloby formulován tak, že vyjadřuje pouze
požadavek žalobce na vrácení částky, kterou žalovanému zálohově zaplatil na
ceně díla, avšak z obsahu žaloby (z vylíčení skutkových okolností) se podává,
že žalobce požaduje vypořádání vztahů ze zrušené smlouvy o dílo (tj. nejen že
chce, aby mu žalovaný vrátil zálohu, ale současně souhlasí s protiplněním). Jeho připravenosti vrátit to, co podle zrušené smlouvy sám obdržel, ostatně
nasvědčuje i skutečnost, že podal samostatnou (další) žalobu, v níž výslovně
požaduje, aby žalovaný od něho své plnění ze smlouvy o dílo (protiplnění)
převzal. Žaloba je úkonem učiněným podle občanského soudního řádu a jako taková
musí být posuzována. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž
vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost
záměny s jiným skutkem); právní charakteristiku (tzn. právní důvod žaloby) není
povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení
předmětu řízení po skutkové stránce. Žalobní petit – údaj o tom, čeho se
žalobce domáhá – musí být úplný, určitý a srozumitelný. Vymezení práv a jim
odpovídajících povinností v něm obsažené musí být provedeno tak přesně a
jednoznačně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být
nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Je-li mezi vylíčením rozhodujících
skutečností a žalobním petitem rozpor (je-li založen logický a věcný rozpor
mezi odůvodněním žaloby a žalobním návrhem), je žaloba podáním nesprávným ve
smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. a je na soudu, aby žalobce upozornil na
vadu žaloby a vyzval jej, aby podání bylo opraveno nebo doplněno, tzn., aby
vady žaloby odstranil (srov. např.
rozhodnutí publikované v Bulletinu
Nejvyššího soudu sešitě 3/1994 č. 10i, v Soudních rozhledech č. 12/2000 s. 364,
v Soudní judikatuře č. 211/2002 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2004). Soud prvního stupně žalobce nevedl k úpravě žalobního petitu tak, aby byl v
souladu s obsahem žaloby (tzn., aby vyjadřoval požadavek žalobce na vzájemné
vrácení plnění ze zrušené smlouvy ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák.), a
žalobě vyhověl. Protože uzavřel, že „žalovaný neprojevil přes opakovanou výzvu
žalobce zájem o demontáž a odvoz díla, takže k jeho bezdůvodnému obohacení
nedošlo a lze spíše očekávat další výdaje na straně žalobce v souvislosti s
demontáží a odvozem nekvalitně provedeného díla“, vnitřní rozpor žaloby
nikterak neřešil. Odvolací soud tento nedostatek nenapravil. Dospěl totiž k
nesprávnému závěru, že pokud jsou vzájemná plnění (žalobcem) požadována ve dvou
žalobách a povinnost je ukládána v obou případech jednomu subjektu
(žalovanému), pak se obsahově jedná o synallagmatický vztah. Řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2,
část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.) a poněvadž důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá
o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.