25 Cdo 3376/2019-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobkyně: VAMAX s. r. o., se sídlem Žamberecká 409, Vamberk, IČO 45537381,
zastoupená JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská třída
15/16, Hradec Králové, proti žalovanému: J. R., narozený XY, bytem XY,
zastoupený Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem Staré náměstí 15, Česká
Třebová, o 93.868 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou pod sp. zn. 4 C 41/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2019, č. j. 17 Co 43/2019-332, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 4. 2019, č. j. 17 Co
43/2019-332, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 3. 12. 2018, č. j. 4 C 41/2015-306, v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 76.468 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku ohledně dalších 17.400
Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku jej zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Potvrzující část svého rozhodnutí odůvodnil ve shodě s
okresním soudem tím, že žalobkyni se ani přes poskytnuté poučení nepodařilo
prokázat, že jí vznikla tvrzená škoda, tedy že jí v období od 25. 10. 2013 do
28. 3. 2014 ušel zisk z pronájmu dvou pokojů v jí provozovaném hotelu XY v XY,
které byly poškozeny v důsledku chybného počínání žalovaného při rekonstrukci
střechy sousedního domu. Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Namítá, že požadavky kladené krajským soudem na její osobu stran prokazování
vzniku a výše ušlého zisku jsou neúnosné. Není reálné, aby majetková újma
vzniklá v důsledku nemožnosti užívání některých z pokojů hotelu byla
prokazována doložením evidence odmítnutých hostů pro každý jednotlivý den,
neboť tento postup by nutně vyžadoval identifikaci všech takových zájemců
jménem, příjmením a bydlištěm, popř. telefonním kontaktem. Má za to, že zcela
přiměřené okolnostem věci bylo zjišťovat vznik a výši škody za pomoci znalce. Je přesvědčena, že specifikace ušlého zisku představuje otázku odbornou, a
odvolací soud tudíž postupoval nesprávně, odmítl-li se zabývat žalobkyní
předloženým znaleckým posudkem Ing. Koženého právě za tímto účelem, resp. dospěl-li bez náležitého odůvodnění k názoru od závěrů znalce odlišnému. Pochybení se pak dopustil rovněž tím, že znalce nepožádal o vysvětlení za
účelem odstranění případných pochybností o správnosti jeho posudku, potažmo
tím, že v řízení neprovedl jeho výslech. Navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle §
237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelka uplatněnými námitkami brojí především proti závěru odvolacího
soudu, že se jí nepodařilo prokázat vznik a konkrétní výši ušlého zisku z
pronájmu dvou poškozených pokojů v jí provozovaném hotelu. Takové výhrady ovšem
postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem,
nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Ve svém důsledku se jimi totiž
dovolatelka snaží dosáhnout toliko pro sebe příznivějšího skutkového závěru,
tedy že jí zisk v tvrzené výši 76.468 Kč prokazatelně ušel.
Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-
li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací
soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze
dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Závěr, že žalobkyni nelze přiznat
požadované plnění, pokud neprokázala vznik tvrzené škody, pak plně odpovídá
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž je v řízení o náhradu
škody povinen splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420
odst. 1 obč. zák. (s výjimkou zavinění, které se předpokládá) prokázat žalobce
(poškozený). Právě jeho tak tíží důkazní břemeno ohledně tvrzení, že při
pravidelném běhu událostí by získal určitý prospěch; neunese-li jej, nemůže být
ve sporu úspěšný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007,
sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2653/2009). Námitka, že odvolací soud nepřihlédl k závěrům znaleckého posudku vypracovaného
pro účely konkretizace ušlého zisku Ing. Koženým, resp. že se od nich bez
dostatečného odůvodnění nepřípustně odchýlil, neobstojí. Znalecký posudek je
jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), jejž soud hodnotí jako
každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., byť nemůže přezkoumávat věcnou správnost
odborných závěrů znalce. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v
posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy
obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo
třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních
důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo
583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). Odvolací soud v
projednávané věci nikterak nezpochybnil obecnou správnost znalcova výpočtu
hypotetického ušlého zisku založeného na analýze účetních a jiných dokladů
týkajících se provozní činnosti žalobkyně, v návaznosti na další v řízení
provedené důkazy (zejména přehled obsazenosti ostatních nepoškozených pokojů
hotelu v průběhu rozhodného období) však dospěl k závěru, že takto uměle
vypočtená výše škody s vysokou mírou pravděpodobnosti neodpovídá reálně ušlému
zisku, přičemž své úvahy v tomto směru řádně vysvětlil. Základem těchto
logických úvah je zjištění, že po většinu předmětného období (s výjimkou
třinácti dnů) nebyl hotel plně obsazen a absenci dvou pokojů bylo možno
nahradit využitím jiných pokojů, takže nelze ušlý zisk počítat bez dalšího jako
ztrátu za celé období vyřazení dvou pokojů z provozu.
Takovému postupu
odvolacího soudu nelze vytýkat nesprávnost či nepřiměřenost ani vybočení z mezí
citovaných východisek ustálené soudní judikatury. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nepožádal znalce o vysvětlení
případných pochybností o správnosti jeho posudku, resp. že neprovedl jeho
výslech, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní lze však podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy,
je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci splněno není. Ostatně
vzhledem k závěru odvolacího soudu o nepoužitelnosti znalcem zvolené metody by
takový postup nemohl vést k dovolatelkou sledovanému výsledku. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.