28 Cdo 816/2018-365
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně CHODOV REALITY a.s., IČO: 270 75 257, se sídlem v Praze 6, Hokešovo
náměstí 26, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO: 000 64 581, se
sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským,
advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 4.026.725 Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 249/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2017, č. j.
25 Co 164/2017-318, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2017, č. j. 25 Co
164/2017-318, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. listopadu 2016,
č. j. 18 C 249/2010-259, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1
k dalšímu řízení.
za dobu od 1. 9. 2010 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 29. 6. 2017, č. j. 25 Co 164/2017-318, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že „žaloba je co do základu po právu“ (tedy s tím, že o
výši nároku, stejně tak jako o nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně v
konečném rozhodnutí).
Předmětem řízení je žalobkyní uplatněný nárok na náhradu za bezdůvodné
obohacení, jehož se mělo dostat žalovanému užíváním pozemků p. č., p. č., a p.
č. v k. ú. Ch. (dále jen „předmětné pozemky“) bez právního důvodu a kdy
bezdůvodné obohacení tkví v tom, že se na předmětných pozemcích nachází zemní
val, zbudovaný v devadesátých letech minulého století, jehož vlastníkem má být
žalovaný. Nárokována v tomto řízení je náhrada za období od 1. 1. 2009 do 31.
8. 2010.
Dovoláním napadené rozhodnutí je přitom v pořadí již třetím rozhodnutím
odvolacího soudu o věci samé, vydaným poté, kdy rozsudky Městského soudu v
Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 25 Co 417/2012-76, a Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 28. 3. 2012, č. j. 18 C 249/2010-44, jimiž bylo žalobě rovněž
vyhověno, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2014, č. j. 28
Cdo 2140/2013-131, a kdy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 1.
2016, č. j. 18 C 249/2010-207, jímž byla později žaloba zamítnuta, Městský soud
v Praze zrušil usnesením ze dne 1. 9. 2016, č. j. 25 Co 164/2016-240.
I nyní přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, že
žalobkyně je vlastnicí předmětným pozemků (vlastnické právo k nim nabyla
darováním od oprávněné osoby, jíž byly pozemky vydány v restituci na základě
rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2002) a že na pozemcích se nachází zemní
val, zbudovaný na počátku devadesátých let minulého století coby účelová
skládka pro uskladnění přebytečného stavebního materiálu (výkopové zeminy,
stavební suti a dalších stavebních odpadů) při tehdy probíhající výstavbě v
související lokalitě; jde o val, jenž neplní žádnou další, tedy ani
protihlukovou funkci. Vycházeje z toho, že zemní val na sporných pozemcích byl
navršen na základě rozhodnutí o umístění stavby, jakož i z průběhu jeho
výstavby, jež zahrnovala „skrývku ornice, přeložku panelové komunikace,
demolici oplocení stávajících provizorních objektů, provizorní oplocení a
podobně“, a dále i z toho, že výsledek této stavební činnosti byl následně
zkolaudován rozhodnutím příslušného stavebního úřadu a poté v účetnictví
žalovaného veden jako investiční položka, odvolací soud aproboval závěr soudu
prvního stupně, že nejde o pouhou terénní úpravu předmětných pozemků, nýbrž že
sporný zemní val představuje stavbu i ve smyslu občanského práva a je
samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu (§ 118 odst. 1, § 119 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč.
zák.“), jejímž vlastníkem je žalovaný. O součást pozemku pak podle odvolacího
soudu nejde i proto, že daný zemní val je „vymezitelným kusem vnějšího světa a
lze jej oddělit od pozemku, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku ve smyslu
fyzickém, technickém či funkčním“, a nejedná se toliko o úpravu pozemku
vrstvením různých materiálů. Takové uspořádání – pokračuje odvolací soud – je
účelné i z hlediska vymezení práv a povinností mezi vlastníkem zemního valu a
vlastníkem pozemku, kdy bylo by těžko akceptovatelné, aby podle veřejného práva
byl zemní val kolaudovanou stavbou, na níž stavebník vynaložil značené hodnoty,
zatímco v rovině práva soukromého mělo by jít toliko o součást pozemku.
Přihlížeje k tomu, že zemní val neplní protihlukovou funkci a neslouží ani
jinému veřejnému zájmu, kdy jeho jediným účelem bylo pouze deponování stavební
sutě a odtěžené zeminy, odvolací soud aproboval i ten závěr soudu prvního
stupně, že lokalita zasažená zemním valem není veřejným prostranstvím [ve
smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) a § 14b zákona č.
131/2000 Sb., o hlavním městě Praze].
Tedy i rozhodnutí odvolacího soudu vychází z posouzení, že užíváním pozemků ve
vlastnictví žalobkyně, zastavěných zemním valem žalovaného coby stavbou ve
vlastnictví žalovaného, se žalovanému dostává na úkor žalobkyně bezdůvodného
obohacení – majetkového prospěchu vzniklého plněním bez právního důvodu, které
je žalovaný povinen žalobkyni vydat ve formě peněžité náhrady (srov. § 451
odst. 1 a 2, § 456 věty první, § 458 odst. 1 obč. zák.). Uplatnění práva na
vydání takto získaného bezdůvodného obohacení, navzdory žalovaným vznášeným
námitkám o spekulativních důvodech nabytí vlastnického práva k takto zatíženým
pozemkům, ani odvolací soud nepovažoval za odporující dobrým mravům (ve smyslu
§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Naproti tomu k jiným závěrům odvolací soud dospěl v případě určení výše
bezdůvodného obohacení, vytýkaje soudu prvního stupně, že u těch pozemků, jež
jsou zemním valem zastavěny jen zčásti (p. č., a p. č.), započetl při výpočtu
náhrady jejich plnou výměru, a že také nezpřístupnil důvody, na jejichž základě
náhradu stanovil v maximální výši nájemného (85 Kč za m2) dle aplikovaného
cenového výměru Ministerstva financí, tedy případně nikoliv v úrovni nižší, jež
by korespondovala hladině obvyklého nájemného, které však soud prvního stupně
nezjistil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“)
dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací
soud se při řešení relevantních otázek napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jako nesprávné
dovolatel kritizuje ty závěry odvolacího soudu, že zemní val je samostatnou
věcí v občanskoprávním smyslu, nikoliv jen zpracováním pozemku, jeho terénní
úpravou. Odvolacímu soudu vytýká, že správně nevyhodnotil relevantní kritéria,
jež pro posouzení této otázky připomněl i dovolací soud, odkazuje přitom
zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2691/2013, a (v dané věci dříve vydaný) rozsudek ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 28
Cdo 2140/2013. Namítá, že při posouzení této otázky odvolací soud, v rozporu s
citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, přiznal větší váhu spíše samotnému
stavebnímu provedení stavby zemního valu než tomu, z čeho je jeho těleso
tvořeno, přestože v řízení bylo prokázáno, že převažujícím materiálem v zemním
valu je zemina. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o určitosti hranice
mezi pozemky a stavbou valu, jakož i o jeho oddělitelnosti od pozemků, kdy tyto
závěry považuje za nepodložené a neodůvodněné. Současně poukazuje i na to, že
pozemek byl vydán právnímu předchůdci žalobkyně podle zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, z čehož
následně dovozuje (s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ posledně
citovaného zákona), že pokud by pozemky byly zastavěny stavbou, nemohlo by k
jejich vydání dojít. Odvolacímu soudu dále vytýká, že neprovedl jím navržený
znalecký posudek (k prokázání toho, že zemní val není stavbou, z čeho je
převážně složen a zda je vymezitelný oproti původnímu pozemku) s odůvodněním,
že se jedná o nepřípustnou novotu, ačkoliv se mu od soudu prvního stupně
nedostalo poučení podle § 118a o. s. ř., že neunáší břemeno tvrzení a břemeno
důkazní. Dále dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud v totožných věcech
(za jiná časová období) již dříve pravomocně rozhodl, že zemní val je toliko
zpracováním pozemku a jako takový je proto jeho součástí, a vyslovil i závěr,
že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je v obdobných případech v
rozporu s dobrými mravy; pakliže v nyní projednávané věci odvolací soud dospěl
k opačným závěrům, nedostál své povinnosti tento odlišný závěr řádně odůvodnit.
Dovolatel přitom zdůrazňuje, že žalobkyně získala pozemky toliko za tím účelem,
aby po něm mohla požadovat peněžitou náhradu z titulu bezdůvodného obohacení;
takovýto přístup dovolatel označuje za ryze spekulativní a nemravný. Navrhl,
aby rozsudky obou soudů nižších stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání proti němu
podané za nedůvodné, navrhujíc, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a bodem 2. čl. II, přechodná ustanovení,
části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné
pro tento dovolací přezkum (bylo-li řízení v projednávané věci zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014).
Dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní
náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (zda zbudovaný zemní val je stavbou ve smyslu občanského práva,
z nějž odvolací soud usoudil na závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně
žalovaného), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., není-li dále stanoveno
jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z
porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich
práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
V posuzované věci žalobkyně uplatňuje právo na vydání bezdůvodného obohacení,
jež jí mělo vzniknout přede dnem 1. 1. 2014, tj. před nabytím účinnosti zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), a již proto se práva a jim
korespondující povinnosti, o něž jde v tomto řízení, řídí dosavadními právním
předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění do 31. 12.
2013 (obč. zák.).
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat.
Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný
plněním z nepoctivých zdrojů.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku
právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může
spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho
konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové
hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení
aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by
se tak za běžných okolností stalo.
O plnění bez právního důvodu jde i v případě, kdy je cizí pozemek užíván
subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného
titulu; prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění
realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž
nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (srov. mimo jiné
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005,
dostupný na www.nsoud.cz). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo
1405/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2746/2013) v případě umístění stavby na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká
na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení vlastníku dotčené stavby, a to
již ze samotného titulu vlastnického práva a bez ohledu na to, jakým způsobem
své vlastnické právo ke stavbě realizuje.
Rozhodnutí odvolacího soudu (o tom, že žalobkyně má nárok na vydání
bezdůvodného obohacení, tedy že základ tohoto nároku je v celém rozsahu
opodstatněný) předpokládá závěr, že zemní val vybudovaný na pozemcích
žalobkyně, je samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, která vlastnicky
přináleží žalovanému.
Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha
připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty (§ 118 odst. 1 obč. zák.);
předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory
(srov. § 118 odst. 2 obč. zák.). Věci jsou movité nebo nemovité (§ 119 odst. 1
obč. zák.); nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem
(§ 119 odst. 2 obč. zák.). Součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy
náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§ 120 odst. 1
obč. zák.); stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná (a v dané věci tak
učinil již rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013), že pro
kvalifikaci stavby jako nemovitosti je vyžadováno, aby byla spojena se zemí
pevným základem (§ 119 odst. 1 obč. zák.). Současně občanský zákoník stanovil,
že stavba není součástí pozemku (§ 120 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené
rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998,
sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998; nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98,
publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998) pak při vymezení obecného pojmu
stavby ve smyslu občanského práva, jakožto samostatného předmětu
občanskoprávních vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich
účelu [srov. v rozhodném období účinné znění § 2 odst. 3, 5, 5, § 103 a násl.
zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon)]. Stavební předpisy totiž chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy
jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy
ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je
pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy
jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem
občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a není tedy součástí jiné
věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1414/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002,
uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008, jenž je – spolu s dalšími rozhodnutími
Nejvyššího soudu vydanými po 1. 1. 2001 – dostupný i na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Tedy platí, že výklad pojmů obsažených v
občanskoprávních předpisech nelze podřizovat výkladu totožných pojmů v jiných
právních odvětvích, zejména v odvětvích práva veřejného, např. stavebního (k
tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn.
28 Cdo 3457/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28
Cdo 1974/2010).
V problematických případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být
samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem
věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba
jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu
provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu
pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným
hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové
vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Otázka, zda
výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva (tedy zda
naplňuje skutkovou podstatu dle § 119 odst. 2 občanského zákoníku) je přitom
otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010); její vyřešení je však do značné míry
závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Otázku, zda
určitý výsledek stavební činnosti je součástí pozemku nebo samostatnou věcí,
tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení tak v
hraničních případech zůstává na úvaze soudu (srovnej např. již výše označený
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003,
publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549, dále
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo
2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007). Nejvyššímu soudu
pak přísluší přezkoumat možné hraniční případy toliko z toho hlediska, zda v
nalézacím řízení byla vzata do úvahy relevantní kritéria (znaky) a zda nejde o
úvahy zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7.
2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
Pro posouzení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou v občanskoprávním
smyslu, je tedy v zásadě nevýznamný samotný průběh výstavby či její regulace
jednotlivými správními akty vydávanými ve stavebním řízení, stejně jako způsob
jeho následné správy či účetní evidence (k tomu aktuálně srovnej např. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1627/2018, jež
bylo vydáno ve skutkově a právně identické věci jiného účastníka a jímž
Nejvyšší soud aproboval závěr soudů nižších stupňů, že sporný zemní val – z
pohledu relevantních znaků, vzpomenutých i citovanou judikaturou – samostatnou
věcí v občanskoprávním smyslu není).
V rozporu s tím pak odvolací soud v této věci (v níž je předmětem tentýž
výsledek stavební činnosti – zemní val) znovu argumentuje zejména územním a
stavebním řízením, konkrétně obsahem rozhodnutí v něm vydaných, jakož i
průběhem realizované stavební činnosti (skutečnostmi, jež týkaly se procesu
budování zemního valu, nikoliv výsledku této stavební činnosti, kterým –
posuzováno z pohledu odvětví soukromého práva – mohla být i venkovní úprava
coby součást pozemku), namísto toho, aby danou otázku posoudil co do naplnění
relevantních znaků, jež jsou typické pro pojem stavba ve smyslu občanskoprávním
a jak byly zformulovány i shora předestřenou soudní praxí, tedy zejména se
zřetelem na materiální podstatu výsledku realizované lidské stavební činnosti,
její vymezitelnost vůči okolnímu pozemku, vyznačující se zpravidla i
kompaktností materiálu a samostatnou hospodářskou funkcí odlišující se od
účelového určení pozemku.
K některým z relevantních znaků přitom sám odvolací soud uzavírá, že ty
naplněny nejsou (viz závěr o tom, že zbudovaný zemní val neplní svébytnou
funkci odlišující se od účelového určení pozemku a že šlo toliko o někdejší
deponii přebytečné zeminy a zbytného /neuspořádaného a nespojeného/ stavebního
materiálu v rámci tehdy probíhající komplexní bytové výstavby), zatímco
posouzení jiných znaků zůstává neúplné či nesprávné, a to včetně zmiňované
„vymezitelnosti vůči okolnímu pozemku“, kdy odvolací soud v tomto směru
nezpřístupnil úvahu, jež jej vedla k závěru o naplnění tohoto znaku; ten v
zásadě přepokládá určitelnost – relativně ostré – hranice mezi stavbou a
pozemkem (přičemž u nemovitých věcí nelze hovořit o oddělitelnosti, neb jsou
naopak pojmově spjaty se zemí, ale právě o vymezitelnosti vůči okolnímu
pozemku; k tomu z odborné literatury srov. Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv:
Občanský zákoník – Velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha. Leges, 2014,
s. 262 a násl.). Dlužno říci, že závěr o naplnění posledně uvedeného znaku
nepodává se ani z odvolacím soudem učiněných skutkových zjištění, jsou-li
čerpána z odvolacím soudem uváděných důkazních prostředků, zejména pak ze
„závěrečné zprávy“ společnosti Ochrana podzemních vod, s.r.o., o průzkumu
znečištění valu navezeného na předmětných pozemcích (z níž se nadto potvrzuje
zjištění, že val je tvořen materiálem nikoliv kompaktním, nýbrž zejména
navážkovou zeminou a dalším odpadním stavebním materiálem a je takto řazen mezi
skládky). Konečně, odvolacím soudem okrajově zmiňovaná okolnost o výši nákladů
vynaložených na „kolaudovanou stavbu“ zemního valu rozhodným kritériem pro
posouzení, zda jsou naplněny znaky stavby jako samostatné věci v
občanskoprávním smyslu, rovněž není (nákladná může být i rozsáhlá terénní
úprava jako součást pozemku a rozsah stavebních prací, daný i velikostí plochy,
na níž byly provedeny, a s tím související výše nákladů, nic nevypovídá o
konstrukci, která se na pozemku nachází; k tomu přiměřeně srov. např. i
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017).
Opětovná argumentace rozhodnutími ze stavebního řízení (že jde o kolaudovanou
stavbu) – jak již výše uvedeno – pro dané posouzení relevantní také není.
Z kazuistiky sluší v dané souvislosti připomenout, že ani venkovní úpravy
zpravidla nebývají samostatnými věcmi v občanskoprávním smyslu a jde tedy o
součást pozemku ve smyslu § 120 obč. zák. (k tomu srov. např. již rozsudek
Nejvyššího soudu ČR z 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 1992), a že samostatnou věcí
v občanskoprávním smyslu nemusí být kupř. ani hráz rybníka, kdy pro posouzení,
zda jde o součást pozemku či o věc samostatnou, je významný i způsob jejího
stavebního provedení, tj. zda jde převážně o hráz vzniklou navršením zeminy,
která plynule přechází v pozemek pod ní ležící, nebo zda převažují stavební
materiály (beton apod.), které tvoří samostatnou stavbu na pozemku, a zda lze
určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz, tedy lze-li vymezit a oddělit
vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002).
Ačkoliv pro posouzení otázky, zda je zemní val na pozemcích žalobkyně
samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu či nikoliv, není v zásadě
významné, že k obnovení vlastnictví předchůdce žalobkyně došlo podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tedy z
rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby (§ 9 odst. 4 zákona
o půdě), sluší se připomenout, že vydání zastavěného pozemku zákon nepřipouští
(viz § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě).
Již z takto uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není,
aniž bylo by pak potřebné obsáhle reagovat na další námitky dovolatele, jež se
vesměs upínají k postupu soudu v odvolacím řízení a předvídatelnosti jeho
rozhodnutí a které v takovém případě své naléhavosti a závažnosti – z hlediska
výsledku dovolacího řízení – pozbývají. K realizaci procesních práv, jejichž
dotčení dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, je tak či tak otevřen prostor v
dalším řízení, v němž – objektivně posuzováno – ze strany účastníků dosud
nebyly v potřebném rozsahu vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti a označeny
důkazy k jejich prokázání (jde-li o výše vzpomenutá hlediska, jež jsou
relevantní pro posouzení, zda zemní val zbudovaný na předmětných pozemcích je
stavbou v občanskoprávním smyslu), aniž by se účastníkům v tomto směru dostalo
od soudu konkrétního a návodného poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
(k tomu srov. i § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř., prolamující zásadu
koncentrace řízení v případě absence zmiňovaného poučení, jakož i výjimku z
principu neúplné apelace uvedenou v § 205 písm. d/ o. s. ř.).
Posouzení skutečností rozhodných pro naplnění znaku, zda výsledek realizované
stavební činnosti je vymezitelný vůči okolním pozemkům (ve shora uvedeném
smyslu), stejně tak jako objasnění jeho konstrukce (včetně posouzení
kompaktnosti materiálu) zajisté nelze zakládat toliko na laické úvaze, nýbrž je
k němu třeba odborných znalostí a proto je namístě i zvážení postupu dle § 127
o. s. ř. (ustanovení znalce či vyžádání odborného vyjádření u orgánu veřejné
moci); za podmínek stanovených § 127a o. s. ř. byl by použitelný i znalecký
posudek předložený účastníkem řízení.
Za dané situace – není-li ani nyní správně zodpovězena otázka povahy zemního
valu – bylo by předčasné v dovolacím řízení vyslovovat se k dalším otázkám, jež
se od řešení této otázky odvíjejí, včetně té, zda jsou předmětné pozemky,
dotčené zemním valem, veřejným prostranstvím a zda lze počínání žalobkyně při
uplatňování práva (jež je dosud kvalifikováno jako právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním pozemku zastavěného stavbou) – i se
zřetelem na další okolnosti tohoto případu, zejm. jde-li o okolnosti nabytí –
kvalifikovat jako výkon práva, jenž odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč.
zák.).
Protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu správný není a nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu