28 Cdo 5808/2017-239
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce D&D Corporation SE, IČO 29313520, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2,
zastoupeného Mgr. Milanem Jandusem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova
791/41, proti žalovanému RAŠINO plus s.r.o., IČO 46980750, se sídlem v Brně,
Jihlavská 656/2, zastoupenému Mgr. Antonínem Zralým, advokátem se sídlem v
Brně, Ponávka 185/2, o zaplacení 585 730 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 42/2013, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2017, č. j. 70 Co
252/2016-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 10 960 Kč k rukám advokáta Mgr. Milana Janduse do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaný napadl dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek
odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
16. 6. 2015, č. j. 32 C 42/2013-162, ve výrocích I. a V., jimiž bylo žalovanému
uloženo zaplatit žalobci částku 585 730 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení
a současně České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku
2 549 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále změnil výrok
IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před okresním soudem 120 460 Kč (výrok II. rozsudku
odvolacího soudu); a současně jej zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení
ve výši 21 920 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení
řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací
přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není
přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal
důvody k jejímu jinému právnímu posouzení. Dovolatel předestřel otázku pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu. Měl za to, že se
odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Odkazoval přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005,
sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo
181/2009, dle nichž se vlastník stavby zřízené na cizím pozemku bezdůvodně
obohacuje na úkor vlastníka pozemku stavbou bezprostředně nezastavěného pouze
tehdy, je-li pro užívání stavby nezbytný. Dovozoval, že není-li nezastavěný
pozemek přiléhající ke stavbě pro její užívání nezbytný, je obohaceným ten, kdo
vykonává práva detentora, např. tím, že pozemek oplotí, či jinak ho učiní pro
vlastníka nedostupným nebo ho fakticky užívá. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že argumentace dovolatele o absenci jeho
pasivní věcné legitimace je vystavěna na řešení otázek skutkových, nikoliv
právních. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné nebo je
zamítl.
Otázce vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby zbudované na cizím
pozemku se Nejvyšší soud věnoval již v řadě svých rozhodnutí, přičemž dospěl k
závěru, že povinnosti vlastníka pozemku strpět takové užívání předmětu jeho
vlastnictví koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout mu za to
náhradu. Neplní-li však tento svou povinnost, obohacuje se ve smyslu § 451
odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013
(režim žalobcem požadovaného bezdůvodného obohacení vzniklého v době od 24. 4. 2012 do 25. 1. 2013 se vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, řídí ustanoveními
občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013) na úkor vlastníka pozemku, neboť
se jeho majetek nezmenšuje, ač by se tak v opačném případě nepochybně dělo. K
obohacení vlastníka stavby tak dochází již ze samotného titulu vlastnického
práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat (k tomu
srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3348/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo
672/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo
2255/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo
1405/2005). Povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí
stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické
právo realizuje, tedy zda jsou stavby pronajaty či užívány jím osobně (viz
závěry uvedené v již shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo
1405/2005, a sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005). Není podstatné ani to, zda užívání
stavby přináší zisk, případně komu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002). Uvedené závěry pak lze vztáhnout i na
spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným
pozemkem funkční celek – ucelený areál (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014). O funkční souvislost pozemků se
stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční
celek, jde přitom dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též v případě
přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními
pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areál
jako funkční celek). K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění, že dovolatel byl
v rozhodném období vlastníkem budov č. p. 656 a č. p.
703 umístěných na
pozemcích žalobce, v nichž byl provozován autosalon a autoservis, s nimiž
tvořily funkční celek (ucelený areál) i další žalobcem vlastněné pozemky
sloužící k vystavování vozidel či parkování zákazníků, dovodil, že dovolatel je
pasivně věcně legitimován nejen k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého
užíváním pozemků dotčenými budovami bezprostředně zastavěných, nýbrž i k vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním (lhostejno, zda fakticky realizovaným
vlastníkem stavby či jinými osobami) pozemků tvořících se zastavěnými pozemky
jeden funkční celek, nijak se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil,
přičemž dovolatelem předestřenou právní otázku zjevně není důvodu oproti
stávající judikatuře posuzovat jinak. Pro závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace dovolatele přitom nesvědčí ani
jím odkazovaná judikatura. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, a ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, či jeho
usnesení ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014, totiž závěrům odvolacího
soudu zcela korespondují. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, a ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 181/2009, jakož i
rozsudek téhož soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, pak na
posuzovaný případ nedopadají, neboť vychází z odlišných specifických skutkových
okolností případu (plyne z nich, že svěřením silnice do správy městské části
nelze na městskou část přenést pasivní věcnou legitimaci ve sporu za situace,
kdy je pasivní legitimace založena na vlastnictví pozemní komunikace), přesto z
nich však vyplývá, že pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého užíváním cizího pozemku, zastavěného stavbou, se odvíjí od
vlastnictví stavby. Zcela nepřípadný je současně odkaz na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1765/2001, které se zabývá otázkou
pasivní věcné legitimace ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím státního orgánu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Polemika dovolatele se závěry odvolacího soudu o faktickém způsobu užívání
pozemků parc. č. 1260/16, 1260/18 a 1260/19 v k. ú. Bohunice a jejich funkční
souvislosti se stavbami č. p. 656 a č. p. 703 v jeho vlastnictví, představuje
kritiku skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů
(viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3513/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1949/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1842/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo
4282/2013). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) přitom nelze v
režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Vady
skutkových zjištění totiž dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové
tak přípustnost dovolání založit nemohou (na ni lze usuzovat toliko
prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a tedy i ve
výrocích o náhradě nákladů řízení, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům
žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním
náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá
tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k
dotčenému výroku založena přípustnost dovolání. Z uvedených důvodů podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, který podal v dovolacím řízení vyjádření,
patří odměna advokáta ve výši 10 660 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8
odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže
vyhlášky) ve výši 10 960 Kč. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.