IV.ÚS 609/26 ze dne 25. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Husova 48/4, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2025 č. j. 3 Tdo 941/2025-332, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. června 2025 č. j. 13 To 153/2025-299 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. března 2025 č. j. 2 T 8/2025-275, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka argumentačně napadá rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení rovněž počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 ), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti, resp. k odstranění vad podání.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Svitavách napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou jednak přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku. Trestné činnosti se stěžovatelka dopustila tím, že v místě a v čase v rozsudku specifikovaném nedala přednost protijedoucímu motocyklu, čímž způsobila dopravní nehodu, při níž motocyklista utrpěl poranění omezující jej v běžném způsobu života po dobu minimálně čtyř týdnů. Z místa nehody bez poskytnutí pomoci zraněnému ujela. Za tyto přečiny byla stěžovatelka odsouzena podle § 151 trestního zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků.
Zároveň jí byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 33 881 Kč a poškozenému motocyklistovi nemajetkovou újmu způsobenou duševními útrapami ve výši 70 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na úhradu nemajetkové újmy a s nárokem na úhradu bolestného okresní soud odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví uvedeným usnesením zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně výroku o trestu i výroku o náhradě nemajetkové újmy. Zdůraznil, že ačkoliv by za samotné nedbalostní ublížení na zdraví připadal v úvahu mírnější postih, stěžovatelka se dopustila i úmyslného přečinu neposkytnutí pomoci řidičem. Z tohoto důvodu je podle krajského soudu uložený trest zákazu řízení motorových vozidel v délce tří let zcela přiměřený, stále se přitom pohybuje při samé spodní hranici zákonné sazby. Právě pro zmíněné úmyslné opuštění místa nehody a naprostou absenci zavinění na straně poškozeného shledal krajský soud také jako adekvátní rovněž přiznanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč, která pro stěžovatelku nepředstavuje likvidační částku.
5. Dovolání podané stěžovatelkou Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Stěžovatelka opřela dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) trestního řádu. Argumentace stěžovatelky směřovala výlučně proti přiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti a proti výši poškozenému přiznané náhrady nemajetkové újmy, což ovšem není způsobilá dovolací námitka.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka především namítá, že soudy nedostatečně zohlednily okolnosti jejího případu, včetně polehčujících okolností, konkrétně prohlášení viny, dosavadní bezúhonnost stěžovatelky a její spolupráci se spolkem X. Uvedená pochybení se pak odrážejí zejména v nepřiměřenosti délky trestu zákazu činnosti uloženého stěžovatelce. Rovněž poškozenému přiznaná výše nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč je s ohledem na skutečný rozsah jím utrpěné újmy nepřiměřená.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není další superrevizní instancí v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Argumentace stěžovatelky se v podstatě omezuje na heslovitě pojaté námitky, aniž by se jakkoliv hlouběji pokoušela na odůvodnění napadených rozhodnutí reagovat.
O ukládání konkrétní výměry trestu nebo o určení konkrétní výše náhrady škody nebo újmy vždy rozhoduje primárně obecný soud. Ústavní soud by do takovýchto úvah mohl zasáhnout teprve tehdy, pokud by ukládaný trest nebo stanovená náhrada škody nebo nemajetkové újmy byly zjevně nepřiměřené. Nic takového ovšem v případě stěžovatelky zjistitelné není a stěžovatelka sama opak v ústavní stížnosti přesvědčivou argumentací nenaznačuje. Není přitom úkolem Ústavního soudu, aby za konkrétního stěžovatele domýšlel ústavněprávně relevantní argumentaci.
9. Obecné soudy přitom v nyní napadených rozhodnutích dostatečně a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých úvah se při ukládání trestu zákazu činnosti stěžovatelce řídily. Zjednodušeně řečeno zdůraznily, že stěžovatelce uložený trest je v jejím případě stále natolik mírný, že by obstál i za situace, kdyby se stěžovatelka dopustila toliko nedbalostního trestného činu spočívajícího v ublížení na zdraví. Stěžovatelka se ale kromě toho dopustila rovněž úmyslného trestného činu spočívajícího v tom, že osobě, kterou při dopravní nehodě zranila, neposkytla žádnou pomoc a z místa nehody odjela.
Pokud za této situace byl stěžovatelce obecnými soudy uložen trest zákazu činnosti v délce trvání tří roků, když zákon umožňuje ukládat tento trest v rozsahu od 1 roku až do 10 let, pak vzhledem k okolnostem případu stěžovatelky lze jen těžko argumentovat tak, že by trestní sazba obecnými soudy uloženého trestu byla zjevně nepřiměřená. Totéž platí také pro rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy poškozenému ve výši 70 000 Kč, čímž mu kompenzovaly jím popsané nepohodlí v podobě strachu z běžných činností, špatného spánku atp. V dané souvislosti obecné soudy neopomněly posoudit, zda je s ohledem na poměry stěžovatelky takto stanovená částka pro ni likvidační.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu