3 Tdo 941/2025-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání obviněné L. P., dříve Z., podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 6. 2025, č. j. 13 To 153/2025-299 vydaném v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 8/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. P. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28. 3. 2025, č. j. 2 T 8/2025-275, byla obviněná L. Z., nyní P., (dále jen “obviněná” nebo “dovolatelka”) uznána vinnou jednak přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že dne 19. 7. 2024 v době kolem 23:00 hodin, jako řidička osobního automobilu tovární značky Citroen Saxo, rz: XY, majitelky J. P., narozené XY, trvale bytem XY, při jízdě po hlavní silnici I.
třídy číslo XY v katastru obce XY, okres XY, na čtyřramenné křižovatce se silnicí číslo XY a silnicí číslo XY, ve směru jízdy od obce XY směrem na obec XY, v oblasti mimo veřejné osvětlení, za tmy bez snížené viditelnosti vlivem povětrnostních podmínek, se neřídila pravidly provozu na pozemních komunikacích, kdy porušila zejména ustanovení § 4 písmeno a), § 4 písmeno b) a § 21 odstavec 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a při odbočování na předmětné křižovatce vlevo, nedala přednost protijedoucímu osvětlenému motocyklu tovární značky BMW S 1000 XR, rz: XY, majitel MTB CZ s.r.o., který řídil A.
D., narozený XY, trvale bytem XY a který s osvětleným motocyklem jel po hlavní komunikaci ve směru od XY na XY, kdy vlivem jejího jednání došlo ke střetu obou vozidel, a to tak, že motocyklista A. D. narazil levou částí motocyklu do přední levé části osobního automobilu značky Citroen Saxo a následně se svým motocyklem upadl na komunikaci, v důsledku čehož došlo k jeho lehkému zranění a byl odvezen vozidlem ZZS do nemocnice ve Svitavách, kde byl hospitalizovaný na chirurgickém oddělení do následujícího dne 20.
7. 2024, kdy dle lékařské zprávy při dopravní nehodě utrpěl zlomeninu levého kotníku, oděrku v oblasti ramenního kloubu, oděrku v oblasti zápěstí, oděrky na koleně, oděrku a hematom na kotníku, kdy předmětná poranění vedla k podstatnému omezení na jeho běžném způsobu života po dobu minimálně 4 týdnů, kdy měl nasazenou nechodící ortézu a byl odkázán na pomoc druhé osoby, nezvládl si bez pomoci provést hygienu, připravit si jídlo, nemohl řídit vozidlo, musel chodit o holích, nemohl na nohu došlápnout, jíst zvládal sám bez pomoci, užíval léky na bolest, kdy po 4 týdnech mu nechodící ortéza byla vyměněna za chodící, přičemž L.
Z. na místě dopravní nehody nezastavila, pomoc zraněnému řidiči motocyklu A. D. neposkytla a z místa dopravní nehody ujela.
2. Za to byla odsouzena podle § 151 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) roků. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 (tří) roků. Současně jí byla podle § 228 odst. 1 tr. ř.
uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 33.881 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,00 % od 15. 1. 2025 do zaplacení a poškozenému A. D. nemajetkovou újmu způsobenou duševními útrapami ve výši 70.000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byl poškozený A. D. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy spočívající v bolestném odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně tak byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené duševními útrapami.
3. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích svým usnesením ze dne 5. 6. 2025, č. j. 13 To 153/2025-299, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřila proti „výrokům o trestu a výrokům o náhradě nemajetkové újmy uvedeného odsuzujícího rozsudku“ a které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
5. Obviněná označila za zásadní argument nepřiměřenost uloženého trestu, zejména pak trestu zákazu činnosti. Soud nedostatečně zohlednil polehčující okolnosti – prohlášení viny, bezúhonnost a spolupráci se spolkem GX Security, jehož účelem je pomoc pachatelům trestné činnosti. Obviněná tedy konstatovala prostor pro snížení trestu zákazu činnosti. Dále vyjádřila nesouhlas s výší nemajetkové újmy přiznané poškozenému s odkazem na to, že jeho potíže nejsou tak velké, když nebyl nucen vyhledat psychologa. Výši nemajetkové újmy vyčíslenou soudem označila obviněná za nepřiměřeně vysokou.
6. Závěrem tedy obviněná navrhla, aby jí dovolací soud snížil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a snížil i částku, kterou jí soud prvního stupně nařídil nahradit poškozenému za nemajetkovou újmu. Případně navrhla, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek zrušil a vrátil zpět soudu 1. stupně.“
7. K podanému dovolání zaslal své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnul podstatu dovolacích námitek obviněné a konstatoval, že se s její argumentací již vypořádaly soudy prvního a druhého stupně a že se s nimi v tomto ohledu ztotožnil. K námitce vůči nepřiměřenosti trestu připomněl, že tu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů, k čemuž poukázal na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. V této části tedy dovolací argumentace žádnému dovolacímu důvodu neodpovídala. Ve vztahu k nemajetkové újmě označil význam této námitky za nejasný. Předně jí obviněná nepřiřadila žádný dovolací důvod a zároveň ji podmínila nezaplacením ze strany pojišťovny. Státní zástupce tuto námitku proto považoval za nejasné vyjádření vztahující se ke skutkovému základu, přičemž to žádnému dovolacímu důvodu taktéž neodpovídalo.
8. Ze shora uvedených důvodů tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř. III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
10. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.). ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
11. Nejvyšší soud ovšem nemohl přehlédnout, že formálně obviněná napadala výrok odsuzujícího rozsudku, tedy rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž při ryze formálním výkladu by se jednalo o dovolání nepřípustné. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněná konstatovala v rekapitulační části svého dovolání existenci zamítavého usnesení odvolacího soudu, vyložil Nejvyšší soud obsah jejího mimořádného opravného prostředku tak, že je zaměřeno právě proti tomuto rozhodnutí a ve spojení s ním pak i vůči výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Zároveň ovšem Nejvyšší soud apeluje na obhájce, jakožto advokáta, jehož povinností je řádně hájit zájmy obviněného a poskytovat mu náležité právní poradenství, aby dbal i formálních náležitostí podání směřovaných k soudu, neboť i ty jsou podstatnou náležitostí učiněných podání, zejména v řízení o mimořádných opravných prostředcích a mohou mít podstatný vliv na to, zda a v jakém rozsahu se bude soud jejich obsahem zabývat.
12. Stejně tak nemohl Nejvyšší soud ignorovat tu skutečnost, že obviněná formulovala volbu uplatněného dovolacího důvodu jako nikoliv uzavřený jednoznačný výčet, ale jako preferenci jednoho bez vyloučení ostatních, a to užitím slova „především“, které implikuje demonstrativní výčet připouštějící rozšíření, a nikoliv uzavřený okruh zvolených důvodů. Takovýto způsob ovšem není v souladu s požadavky zákona konkrétně § 265f tr. ř., neboť ten uvádí mezi náležitostmi dovolání explicitní odkaz na zákonné označení zvoleného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud je pak vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit právě shora zmíněné povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Obviněnou zvolená formulace jí proto nemůže v rozporu s tímto ustanovením umožnit generální revizi celého rozhodnutí, ale je třeba její volbu považovat za výslovnou a jednoznačnou, byť použila obrat připouštějící širší výklad, který by však odporoval účelu zákona. I v tomto směru je tedy třeba upozornit obhájce obviněné, jakožto autora tohoto podání, aby formuloval náležitosti dovolání pregnantně, neboť nelze jazykovým výkladem jím použitých frází rozšiřovat dovolací přezkum na celý katalog dovolacích důvodů.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
16. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedeného důvodu obviněná brojila především proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatovala, že soud odvolací její námitky nevyslyšel (viz shora bod 11. tohoto usnesení). Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněná však tento důvod výslovně nenamítla. Tento další zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jednalo o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující Nejvyššímu soudu dovolací přezkum vyúsťující v rozhodnutí o dovolání.
17. Na podkladě obviněnou uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněné. IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že argumentace obviněné směřovala proti rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně výroku o trestu a výroku o náhradě nemajetkové újmy. Obviněná na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který měl být správně uplatněn prostřednictvím písm. m) téhož ustanovení, uplatnila námitky směřující vůči hodnocení okolností rozhodných pro ukládání trestu, jakož i těch podstatných pro závěr o nemajetkové újmě způsobené poškozenému.
19. Předně je nutno předeslat, že dovolání podané obviněnou je zcela identické s jí podaným odvoláním (s výjimkou vyjmenování důvodů dovolání a uvedení dovolacího soudu v konečném návrhu). S jejími námitkami byl tedy již konfrontován odvolací soud, který je beze zbytku vypořádal. Již tato skutečnost zpravidla indikuje odmítavý výsledek dovolacího řízení (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu v zásadě ztotožnil, a proto poskytne jen stručné odůvodnění k jednotlivým námitkám.
20. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze stručně v obecnosti uvést, že pamatuje na situace, kdy byl uložen buď nezákonný druh trestu, anebo sice zákonný druh ovšem ve výměře vymykající se trestní sazbě stanovené pro trestný čin, za který je takový trest ukládán. Současně ovšem jeho prostřednictvím nelze napadat nepřiměřenost uloženého trestu či se domáhat trestu podle vlastních představ dovolatele. Sluší se zdůraznit, že pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být v dovolacím řízení relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
21. Obviněná však svojí argumentací brojila výlučně proti přiměřenosti trestu, čímž ovšem veškeré její výhrady zůstaly za hranicemi dovolacího přezkumu. Dovolatelka akcentovala zejména to, že před soudem prohlásila vinu, byla osobou bezúhonnou a spolupracovala se spolkem GX Security, který poskytuje pomoc pachatelům trestných činů se začleněním do běžného života a podporu v jiných obtížných situacích. Vykreslila tedy řadu polehčujících okolností, kterým přisoudila větší význam než soud prvního stupně a požadovala promítnutí do výše uloženého trestu, zejména trestu zákazu činnosti. Nejvyšší soud se ovšem ztotožnil s názorem soudu prvního stupně podpořeným soudem druhého stupně. Konkrétně lze odkázat na bod 12. a 13. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 8. – 10. odůvodnění usnesení krajského soudu. Z nich je patrno, že se obě instance všemi obviněnou zmiňovanými polehčujícími okolnostmi zabývaly a tyto našly svůj odraz ve výměře a druzích ukládaných trestů. Obviněná však zcela záměrně ponechala stranou ty okolnosti, které naopak jejímu postavení přihoršovaly, zejména tedy její záznamy v evidenční kartě řidiče a skutečnost, že se dopustila dvou trestných činů, z nich jednoho úmyslného trestného činu. Pouze na okraj se sluší důrazně připomenout, že ani využití institutu prohlášení viny nezaručuje obviněným dosažení trestů podle jejich přání. Je sice pravdou, že může být vzato v úvahu při ukládání trestu, dokonce za určitých podmínek i jako důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody [§ 58 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku], avšak zároveň na něj nelze nahlížet jako na „obchod“ se soudem, který by dával obviněnému právo na uložení trestu podle vlastních představ. Nejvyšší soud není zásadně oprávněn do výroku o trestu zasahovat s výjimkou závažných pochybení prolamujících zákonnost uloženého trestu (viz shora bod 20 tohoto usnesení), přičemž v nyní posuzovaném případě k takové situaci nedošlo a nutno konstatovat, že nebyla obviněnou ani namítána.
Lze shrnout, že dovolací argumentace obviněné svojí podstatou směřovala výlučně do otázky přiměřenosti trestu, která byla ovšem zcela dostatečně odůvodněna již v předcházející fázi řízení, a jako taková tedy nenaplnila zvolený ani žádný jiný z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř.
22. Co se pak týkalo výtek vůči uložené povinnosti k náhradě nemajetkové újmy, tyto obviněná pod žádný odpovídající důvod dovolání nesubsumovala, přičemž nutno předeslat, že ani úspěšně nemohla. Její argumentace totiž spočívala ve vyjádřeném přesvědčení, že újma způsobená poškozenému nebyla tak velká, aby ji bylo nutno saturovat částkou 70.000 kč. Opětovně tedy namítala nepřiměřenost, tentokráte náhrady za nemajetkovou újmu. Ani v tomto kontextu ovšem nebylo možno její námitky pod žádný dovolací důvod podřadit, neboť spočívaly v prosté polemice se závěry soudu prvního stupně, nadto bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění.
Jednoduše řečeno obviněná demonstrovala svůj nesouhlas s výší poškozenému přiznané peněžní satisfakce. Ani tato argumentace tedy nenaplnila žádný ze zákonem uvedených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud proto mohl toliko opětovně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně bod 21., respektive usnesení odvolacího soudu v bodě 13. odůvodnění, kde jsou důvody a úvahy, které soudy vedly k přiznání nároku v této výši, uvedeny a vysvětleny. Stranou pak Nejvyšší soud nechává do značné míry absurdnost argumentace obviněné, která považovala částku 70.000 Kč za nepřiměřenou tehdy, pokud by ji měla platit sama, respektive za přiměřenou, pokud by měla platit za ni pojišťovna.
23. Lze tedy uzavřít, že všechny dovolací námitky obviněné se zcela minuly se zákonem stanoveným katalogem dovolacích důvodů obsaženým v § 265b tr.ř..
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
24. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
25. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 11. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu