Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Holické, zastoupené Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem, sídlem nám. 1. máje 101/2, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 84 Co 124/2023-410 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. března 2023 č. j. 23 C 195/2019-374, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Jana Holického, zastoupeného Mgr. Petrou Biemovou, advokátkou, sídlem Ciboušov 193, Klášterec nad Ohří, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: V řízení o ústavní stížnosti se pokračuje.
1. Čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 610/24 , přerušil řízení o ústavní stížnosti podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Při jejím předběžném projednání totiž dospěl k názoru odlišnému od toho, který Ústavní soud vyjádřil v nálezech ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 a ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24 , a to ve vztahu k otázce, zda se v občanském soudním řízení uplatní zákaz změn k horšímu při přezkumu výroku o nákladech řízení. V této souvislosti poukázal též na odlišný přístup Ústavního soudu v nálezu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 3192/23 , resp. na určitou nejednotnost (jeho) rozhodovací praxe. V zájmu právní jistoty proto předložil tuto otázku k vyřešení plénu Ústavního soudu.
2. Na základě předloženého návrhu přijalo plénum Ústavního soudu dne 5. 3. 2025 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, a to s právní větou, že "změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod". Pokračování řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 610/24 tak již nic nebrání.
3. Ústavní soud proto rozhodl, že se v tomto řízení pokračuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, vyjma části směřující proti výroku VII. napadeného rozsudku okresního soudu, který byl změněn výrokem I. a) napadeného usnesení krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, okresní soud i vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
8. Okresní soud ve stručném vyjádření setrval na svém rozhodnutí a odkázal na jeho písemné odůvodnění.
9. Krajský soud v zaslaném vyjádření poukázal zejména na bod 5 usnesení, v němž shrnul své závěry vycházející z obsahu spisu. Uvedl, že mezi účastníky v řízení panovala neshoda na povaze věcí náležejících podle vedlejšího účastníka do společného jmění manželů, a podle stěžovatelky naopak do podílového spoluvlastnictví. Soud neshledal v průběhu řízení v jednání vedlejšího účastníka žádné obstrukce, které by společně s dalšími okolnostmi mohly mít za následek uložení povinnosti hradit náklady řízení. K námitce nerespektování zásady zákazu změny k horšímu soud uvádí, že v konkrétním případě dospěl k závěru, že je třeba změnit nesprávné rozhodnutí okresního soudu o povinnosti hradit náklady řízení stěžovatelce, a to bez ohledu na to, že vedlejší účastník proti nákladovému výroku odvolání nepodal. Podstatná je podle soudu též skutečnost, že předmětem odvolacího řízení nebylo vypořádání zaniklého společného jmění, ale toliko náklady řízení.
10. Vedlejší účastník ve vyjádření uvádí, že jeho chování, v němž stěžovatelka spatřuje obstrukční chování, považoval za konstruktivní vyřešení věci. Podle něj mu nelze přičítat k tíži, že nakonec nenašel peněžní prostředky na vyplacení všech svých exekucí a požadovaného vypořádacího podílu (včetně společného úvěru na pořízení nemovitosti). Přestože stěžovatelka poukazuje na enormní ekonomickou zátěž po dobu vedení soudního řízení, neváhala využít možnosti podat ústavní stížnost, která je podle jeho názoru bezúčelná.
11. Vyjádření krajského soudu a vedlejšího účastníka byla zaslána stěžovatelce. Stěžovatelka v zaslané replice opět poukázala na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Tvrdí, že nevyžádaná ochrana práv vedlejšího účastníka by neměla mít přednost před jejím právem na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví; vedlejší účastník nepodal žádný opravný prostředek, svá práva nijak nehájil, a naopak to byla stěžovatelka, která opravný prostředek podala, protože jí částka 90 905 Kč přišla s ohledem na požadovaný nárok jako neúměrně nízká.
Přesto krajský soud změnil rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky, která se jako jediná odvolala do nákladů řízení. V rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu "zhoršil její procesní postavení, a to v důsledku využití jejího práva na opravný prostředek, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces, příp. práva vlastnit majetek, protože opravný prostředek nelze považovat za účinný" (viz nálezy ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23 a ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1145/24 ).
12. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, protože od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
14. K přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení Ústavní soud přistupuje zdrženlivě. Ačkoli i ta mohou mít dopad do stěžovatelovy majetkové sféry, sama o sobě zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody [viz např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120, bod 20), nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31, bod 15)]. Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (viz např. nálezy ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 , bod 15, nebo ze dne 11. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 105/23 , bod 23).
15. Polemika stěžovatelky s postupem krajského soudu, který má být v rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu (změna výroku VII. napadeného rozsudku okresního soudu), není důvodná. Napadené usnesení krajského soudu je v totiž souladu se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, podle kterého změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení v neprospěch odvolatele, neporušuje tím za současné právní úpravy jeho ústavně zaručená práva. Nelze tudíž považovat za svévolný (ve smyslu judikatury Ústavního soudu, a tedy porušující právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny) takový výklad relevantních ustanovení občanského soudního řádu, podle kterého se zákaz změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení neuplatní.
16. Vztaženo na posuzovanou věc, krajský soud byl oprávněn změnit podle něj nesprávný nákladový výrok napadeného rozsudku okresního soudu (mj. právě s odkazem na závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23), a v tomto jeho postupu nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelky. Neobstojí ani argumentace stěžovatelky nálezy sp. zn. I. ÚS 1238/23 a sp. zn. II. ÚS 1145/24 , protože plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 závěry právě těchto nálezů překonává (k tomu srov. bod 33 stanoviska).
17. Ústavní soud sice v poukazovaném stanovisku připustil, že by nerespektování zásady zákazu změny k horšímu "teoreticky" mohlo představovat porušení ústavně zaručených práv účastníků (zejména práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny) - typicky tehdy, pokud by tím soud nerespektoval kogentní normu, případně by interpretoval a aplikoval zákonné pojmy v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu (srov. např. nález ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. III. ÚS 1951/21 , bod 36). O takový případ však nyní nejde.
18. Ústavní soud se zabýval též tvrzením stěžovatelky o formalistickém postupu krajského soudu, který podle ní při rozhodování o nákladech řízení dostatečně nezohlednil obstrukce vedlejšího účastníka v průběhu řízení.
19. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, v souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení při vypořádání společného jmění manželů, resp. zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uplatňuje pravidlo, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to za předpokladu, že nejsou v daném případě naplněny důvody zvláštního zřetele hodné. Odlišný postup (tedy přiznání nákladů některému z účastníků řízení) je tedy spíše výjimkou, která má být soudem řádně odůvodněna.
Důvody hodnými zvláštního zřetele přitom mohou být např. obstrukční chování některého z účastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci, šikanózní výkon práva nebo i jiné zvláštní okolnosti, jejichž nezohlednění by v konkrétní věci vedlo ke zjevné nespravedlnosti. Soud může rovněž zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací, ale příp. i další relevantní rozhodné skutečnosti. Šikanózním jednáním není sama o sobě okolnost, že každý z manželů navrhuje přikázání majetku ve společném jmění do svého výlučného vlastnictví, či zohlednění vnosů, které byly za dobu trvání manželství učiněny (srov. nález ze dne 10.
1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2148/23 , body 1 až 21).
20. V nyní posuzované věci považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu za ústavně souladné a odpovídající zvláštní povaze řízení typu iudicii duplicis. Krajský soud vysvětlil, že nedovodil zvláštní důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení ve prospěch stěžovatelky. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom toho, že odůvodnění krajského soudu v tomto ohledu čítá jeden krátký odstavec (srov. bod 5 napadeného usnesení), v jeho postupu nespatřuje prvky formalismu či libovůle. Krajský soud zkoumal, zda jednání vedlejšího účastníka (jeho aktivita/pasivita) nebylo zatíženo nadměrnými obstrukcemi, nebo zda šlo o faktické hájení svého (vlastnického) práva.
21. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (opakovaně) poukazuje na závěry nálezu IV. ÚS 404/22
. Ústavní soud v něm však odvolacímu soudu vytýkal, že při rozhodování o nákladech řízení vycházel ze zásady procesního úspěchu ve věci toho kterého účastníka řízení, jejíž uplatnění je v řízení iudicium duplex nepřípadné (pozn.: ostatně okresní soud ve výroku VII. napadeného rozsudku vycházel z téže zásady, tj. procesního úspěchu stěžovatelky). Taková situace však v posuzované věci nenastala.
22. Ústavní soud na základě uvedeného shrnuje, že nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu částečně zamítl. Současně Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části, směřující proti výroku VII. napadeného rozsudku okresního soudu, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu