Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Kalvody, advokáta a obchodní společnosti DIAG HUMAN SE, sídlem Landstrasse 33, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupených JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, o vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci, takto: Soudce Jan Filip a soudce Jan Musil nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 614/18
.
V doplnění své ústavní stížnosti ze dne 21. 2. 2018 stěžovatelé vznesli námitku podjatosti soudů prof. JUDr. Jana Filipa, CSc. a prof. JUDr. Jana Musila, CSc. Uvedení soudci rozhodovali o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 3547/12 , přičemž o ní podle stěžovatelů rozhodli odmítavým usnesením, aniž v řízení provedli jakýkoli důkaz, tedy v prvé řadě předmětným procesním spisem. Důvodem podjatosti pak má být v návaznosti na to skutečnost, že stěžovatelé považovali takový postup za nepřípustný, a proto podali předsedovi Ústavního soudu podnět ke kárnému postihu jmenovaných soudců. Tento podnět byl předsedou Ústavního soudu odmítnut přípisem pod sp. zn. SPR ÚS 859/13.
Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
Soudce Jan Filip ve svém vyjádření zdůraznil, že k dané věci, jež je předmětem řízení, stejně jako ke stěžovatelům a jejich právní zástupkyni, jakož i jiným účastníkům tohoto řízení nemá žádný osobní vztah, a proto se necítí být podjatý. Současně uvedl, že obsah podnětu stěžovatelů ke kárnému řízení mu dosud nebyl znám. Obdobně se vyjádřil i soudce Jan Musil, jenž zdůraznil, že podnětem ke kárnému řízení nebyl nijak osobně dotčen a nepociťuje ke stěžovatelům žádnou averzi; taktéž on se proto necítí být podjatý.
Z výše uvedeného je zřejmé, že s výjimkou předmětného podnětu ke kárnému řízení ani stěžovatelé v doplnění své ústavní stížnosti neuvádějí žádné skutečnosti, jež by mohly vést k úsudku, že jmenovaní soudci jsou pro poměr k věci nebo k účastníkům řízení podjatí.
Spatřují-li stěžovatelé důvod podjatosti soudců v tom, že vůči nim podali v minulosti podnět ke kárnému řízení, postačí nad rámec skutečností uvedených v přípisu předsedy Ústavního soudu sp. zn. SPR ÚS 859/13 připomenout, že měl-li by být - obecně vzato - podjatý každý soudce Ústavního soudu, na nějž by byl daným stěžovatelem podán podnět ke kárnému řízení, mohli by být v konečném důsledku buď všichni soudci Ústavního soudu podjatí, nebo by mohla naopak nastat obdobně absurdní situace, kdy by si tímto způsobem postupným vylučováním jednotlivých soudců takový stěžovatel "nakonfiguroval" z jeho pohledu nejvhodnější trojici soudců.
Bez nutnosti podrobnějšího odůvodnění je tedy zřejmé, že takový přístup by byl ve zjevném rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Samotná skutečnost, že proti uvedeným soudcům směřovali stěžovatelé v minulosti svůj (neúspěšný) podnět ke kárnému postihu, proto nemůže zakládat jejich podjatost v dané věci. Jelikož stěžovatelé žádný jiný relevantní důvod podjatosti jimi odmítaných soudců neuvádějí, rozhodl třetí senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 ). Problematikou práva tzv. jiných osob na nahlédnutí do spisu ve smyslu § 65 odst. 1 věty třetí tr. řádu se Ústavní soud zabýval velice podrobně ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 1956/13 a ze dne 21. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 3526/16 , pročež na tomto místě považuje za nezbytné připomenout jejich stěžejní závěry.
Za prvé, osoba, která byla vedena orgány činnými v trestním řízení jako podezřelá a její trestní věc byla následně odložena, je tzv. jinou osobou ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu, a to za podmínky, že v průběhu daného trestního řízení došlo k zásahům do jejích základních práv či svobod a dotčená osoba hodlá uplatňovat ve vztahu k těmto zásahům své právo v předepsaném právním řízení (např. řízení na náhradu škody či nemajetkové újmy, podání podnětu k zahájení kárného řízení, podání trestního oznámení atd.).
To ostatně potvrzuje i komentářová literatura, (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 707), která považuje takovou osobu za tzv. jinou osobu. Odkazované dílo dále na stejném místě uvádí, že právo tzv. jiné osoby je omezeno jednak souhlasem příslušného orgánu činného v trestním řízení, jednak tím, že nahlížení do spisu musí být omezeno pouze na takový rozsah spisového materiálu, který je nutný k uplatnění práva této osoby. Za druhé, toto právo je vázáno na splnění podmínek ustanovení § 65 odst. 1 trestního řádu, tj. nejde o právo nepodmíněné.
Příslušný orgán činný v trestním řízení je totiž ze závažných důvodů, jimiž může být např. ochrana utajovaných informací, bezpečnost svědků, ochrana dosažení účelu trestního řízení atd., oprávněn nahlédnutí do spisu odmítnout. Dotčená osoba tak k nahlédnutí musí mít souhlas příslušného orgánu činného v trestním řízení (jímž je policejní orgán, státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu), k čemuž musí vymezit konkrétní přezkoumatelný a oprávněný cíl, který nahlédnutím sleduje, tj. vymezit, jaké své konkrétní právo hodlá uplatnit a proč je pro ni potřebné nahlédnout do spisu.
Za třetí, je-li takovou osobou podána řádně odůvodněná žádost o nahlédnutí do spisu, je příslušný orgán činný v trestním řízení povinen ji přezkoumat a v případě, že má za to, že nad právem takové osoby do spisu nahlédnout převažuje právo jiné osoby či veřejný zájem, je povinen odepření nahlédnutí do spisu přezkoumatelným způsobem odůvodnit.
Neshledá-li takový důvod odepření, je povinen nahlédnutí do spisu umožnit. Za čtvrté, udělením nesouhlasu s nahlédnutím takové dotčené osoby do spisu není založena překážka věci rozsouzené, neboť nic takové osobě nebrání, aby si podala žádost opakovaně, přičemž není vázána původně uváděnými důvody. Z uvedených závěrů lze pro potřeby projednávané věci extrahovat několik dílčích požadavků. Předně je to požadavek, aby v průběhu trestního řízení došlo k zásahům do základních práv či svobod jiné osoby a tato hodlala uplatňovat ve vztahu k těmto zásahům své právo v předepsaném právním řízení.
Vedle toho zde vystupuje další, neméně významný požadavek, podmiňující právo jiné osoby nahlédnout do spisu, totiž, že tato ve své žádosti musí kvalifikovaným způsobem vymezit, v čem spočívá ona potřeba nahlédnutí do spisu k uplatnění svých práv (srov. § 65 odst. 1 větu třetí tr. řádu in fine). Je to totiž primárně policejní orgán, případně státní zástupce, jimž přísluší posoudit naplnění shora označeného kritéria, jako nezbytné podmínky zpřístupnění jinak neveřejného trestního spisu. Teprve poté je "na tahu" příslušný orgán činný v trestním řízení, který buď požadované nahlédnutí do spisu v potřebném rozsahu umožní, nebo je odepře a sdělí přezkoumatelný důvod pro odepření (srov. nález sp. zn. IV.
ÚS 3526/16 ). V projednávané věci stěžovatelé tvrdí, že nahlédnutí do spisu pro ně bylo potřebné pro uplatnění jejich práv, konkrétně práva bránit se proti nezákonným a nesprávným rozhodnutím a podkladům k nim, jež vedly k zásahu do základních práv a svobod, dále práva na spravedlivý proces, práva stěžovatele J. K. na ochranu osobnosti a na svobodnou volbu povolání a práva stěžovatelky obchodní společnost DIAG HUMAN SE, na ochranu majetku. Ústavní soud je toho názoru, že již v tomto bodě se věc stěžovatelů odlišuje od věcí, jimiž se zabýval ve svých nálezech sp. zn. III.
ÚS 1956/13 a
II. ÚS 3526/16
. V prvé z uvedených věcí totiž Ústavní soud řešil situaci, kdy v přípravném řízení byla provedena domovní prohlídka a v souvislosti se zajištěním naplnění jejího účelu byl stěžovatel vyzván k vydání dvou mobilních telefonů, neboť panovala důvodná obava, že by těchto mohl stěžovatel užít ke zmaření účelu domovní prohlídky. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti brojil proti zákonnosti domovní prohlídky a domáhal se nahlédnutí do spisu. Ve druhé z uvedených věcí se pak Ústavní soud zabýval velice specifickou situací, kdy se nahlédnutí do spisu domáhali rodiče zesnulého dítěte, okolnosti jehož úmrtí byly prověřovány policejním orgánem.
Ústavní soud v tomto případě shledal na straně rodičů zájem na nahlédnutí do spisu, a to z důvodu ochrany jejich rodičovských práv, a to dokonce i v situaci, kdy tito ve své žádosti o nahlédnutí do spisu výslovně neuvedli, které ze svých rodičovských práv hodlají uplatnit. V projednávané věci je však situace odlišná, neboť stěžovatelé jako prvotní právo, od něhož odvíjejí své oprávnění nahlédnout do spisu (právo bránit se proti nezákonným či nesprávným rozhodnutím, která měla za následek zásah do jejich základních práv a svobod), odvozují od existence nezákonného či nesprávného rozhodnutí, které vedlo k zásahu do základních práv či svobod.
Aby však takový požadavek stěžovatelů bylo možno považovat za důvodný, bylo by nejprve třeba identifikovat ono základní právo nebo svobodu, do něhož bylo v daném trestním řízení zasaženo a jehož ochranu stěžovatelé hodlají uplatnit v předepsaném řízení. To však stěžovatelé, jak je zřejmé z odůvodnění přípisu policejního orgánu a z vyrozumění státního zástupce, dostatečně kvalifikovaným způsobem neučinili. Co se týče tvrzení o zásazích do základních práv stěžovatele J. K., pak je Ústavní soud přesvědčen, že tato tvrzení nejsou dostatečně přesvědčivě podložena a policejní orgán a posléze i státní zástupce nijak nepochybili, pokud žádosti stěžovatele o nahlédnutí do spisu nevyhověli.
Stěžovatel tvrdí zásah do svých shora označených základních práv z důvodu nezákonného trestního stíhání, avšak Ústavní soud takovou výhradu nepovažuje za opodstatněnou (jak podrobně rozvede níže v pasáži věnující se otázce práva na spravedlivý proces). Na tomto místě lze toliko odkázat na podrobnou argumentaci státního zástupce k této výhradě, kterou Ústavní soud rekapituloval již v narativní části tohoto usnesení, a proti níž stěžovatel dalších protiargumentů fakticky nevznáší. Pouze na okraj Ústavní soud doplňuje, že tvrdil-li stěžovatel (mimo jiné) i porušení práva na účinné vyšetřování, tato argumentace je nepřiléhavá, neboť v trestním řízení vystupoval stěžovatel v pozici podezřelého, nikoliv poškozeného (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 2.
března 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 ). Jde-li o otázku porušení práva na spravedlivý proces, pak je Ústavní soud nucen konstatovat, že ani v tomto směru neshledal žádného pochybení. Stěžovatelé především argumentovali, že trestní řízení bylo v projednávané věci vedeno nezákonně a nátlakově. Jak se však z odůvodnění vyrozumění státního zástupce (viz stranu 4) a ostatně i z argumentace stěžovatelů podává, orgány činné v trestním řízení prověřovaly v dané věci trestní oznámení, dle něhož měl být spáchán trestný čin, který byl zprvu kvalifikován a prověřován jako pokus trestného činu podvodu dle § 21 ve spojení s § 209 tr.
zákoníku, posléze však došlo k úpravě vymezení skutku, takže tento byl nadále prověřován jako trestný čin poškození cizích práv dle § 181 tr. zákoníku. Dle Ústavního soudu v takto popsaném postupu orgánů činných v trestním řízení, které jsou při plnění svých úkolů vázány zásadou zákonnosti a zásadou oficiality (srov. především v tomto kontextu § 158 odst. 1 větu prvou tr. řádu), nelze spatřovat porušení práv stěžovatelů a k témuž závěru dospěly i příslušné orgány činné v trestním řízení. Konečně co se týče údajného zásahu do práva stěžovatelky - obchodní společnosti DIAG HUMAN SE - na ochranu vlastnického práva (majetku), je třeba říci, že stěžovatelka na podporu tohoto tvrzení (tedy že v trestním řízení bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví) ničeho bližšího neuvádí.
Z tohoto důvodu se Ústavní soud uvedenou námitkou nemohl kvalifikovaně zabývat. Ústavní soud tak uzavírá, že napadené závěry státního zástupce a policejního orgánu nelze považovat za jakkoliv excesivní a zasahující do základních práv a svobod stěžovatelů.
Jinými slovy poté, co přezkoumal důvody, pro které policejní orgán a posléze i státní zástupce nevyhověli žádosti stěžovatelů o nahlédnutí do spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že důvody pro odmítnutí nahlížení do spisu jsou rozumné, přesvědčivé a přezkoumatelné a v rámci ústavněprávního přezkumu obstojí. Pouze pro pořádek Ústavní soud uvádí, že dne 21. února 2018 namítli stěžovatelé podjatost předsedy senátu Jana Musila a člena senátu soudce Jana Filipa. Usnesením ze dne 14. března 2018 č. j. IV. ÚS 614/18-27
Ústavní soud rozhodl, že uvedení soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování dané věci. Protože Ústavní soud námitky stěžovatelů neshledal jako důvodné, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu