Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Prof. MUDr. A.Z., DrSc., zastoupeného Prof. JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2001, č.j. 28 Cdo 1026/2001-307 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, č.j. 26 Co 360, 361/2000-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 10. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2001, č.j. 28 Cdo 1026/2001-307 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, č.j. 26 Co 360, 361/2000-269. Cit. usnesením bylo jako nepřípustné odmítnuto opožděně podané dovolání stěžovatele a dalších dvou dovolatelek proti uvedenému rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 12. 1995, č.j. 6 C 71/93-136 a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 9. 12. 1999, č.j. 6 C 71/93-248 tak, že žaloba na vydání specifikovaných nemovitostí v k.ú. V., V., P., H., B. a L. se zamítá. Důvodem zamítnutí žaloby byla skutečnost, že dosud pravomocně neskončilo řízení o vydání věci dle ust. § 9 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"), a věc tedy patří tedy do výlučné pravomoci O.Ú., referátu pozemkového úřadu.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a že obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Krajskému soudu v Praze vytkl, že nezjistil, že jeho žaloba byla původně žalobou na určení a teprve 24. 3. 1995 byla na doporučení soudu změněna na žalobu o vydání nemovitostí. Bylo mu upřeno postavení dědice, ačkoliv novelou č. 183/1993 Sb. bylo ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě doplněno o slova "a jeho manžel". Krajský soud se dle jeho přesvědčení vůbec nezaměřil na meritum věci, neprovedl další navrhované důkazy, prokázal neznalost restitučních předpisů, a tím porušil právo na spravedlivý proces. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytkl, že nesprávně posoudil lhůtu k podání dovolání a nesprávně vyložil část dvanáctou, hlavu první, bod 17 novely o.s.ř., tj. zákona č. 30/2000 Sb.
Ústavní soud připojil vlastní spis
sp. zn. III. ÚS 616/01
, ze kterého vyplývá, že totéž rozhodnutí bylo napadeno zbývajícími spolužalobkyněmi v původním řízení, tj. MUDr. O.P. a MUDr. H.Z. Poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené, je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čtvrtý senát Ústavního soudu sdílí právní názor vyslovený v odůvodnění usnesení ze dne 15. 12. 2001,
sp. zn. III. ÚS 616/01
, tedy že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ust. § 240 o.s.ř. a tudíž se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud pak dále nemohl akceptovat ani argumentaci týkající se napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť ve vztahu k tomuto rozhodnutí pozdním podáním dovolání došlo k situaci, kterou je nezbytné posoudit jako nevyčerpání veškerých procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytoval. V této druhé části je ústavní stížnost návrhem nepřípustným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona, v návaznosti na ust. § 75 odst. 1 zákona.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu