Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 618/03
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2004 o ústavní stížnosti obchodní společnosti I., s.r.o., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 1. 10. 2003 sp. zn. 12847/2003-OPP/P a proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 27. 6. 2003 sp. zn. KP/1320/03 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka podala dne 4. 12. 2003 ústavní stížnost, ve které tvrdí, že shora označenými rozhodnutími došlo k porušení článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že bylo dotčeno její právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V podrobnostech stěžovatelka uvádí, že rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje sp. zn. KP/1320/03 jí byla uložena pokuta za nesplnění oznamovací povinnosti podle ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání, které bylo Ministerstvem kultury zamítnuto. Stěžovatelka současně ve své ústavní stížnosti oznamuje, že dne 26. 11. 2003 podala u Městského soudu v Praze správní žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí Ministerstva kultury ČR. Ústavní soud ověřil, že uvedeného dne byla stěžovatelkou avizovaná správní žaloba u Městského soudu v Praze podána. V této věci vedené pod sp. zn. 7 Ca 294/2003 dosud nebylo rozhodnuto.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti znamená, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, které při své činnosti musí postupovat ústavně konformním způsobem. Ústavní stížnost tedy představuje poslední mechanismus ochrany ústavnosti, který nastupuje v případě selhání všech předchozích prostředků k nápravě. Lze ji proto obvykle podat teprve poté, co navrhovatel využil všech opravných prostředků, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění - dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná a v důsledku toho meritorně neprojednatelná.
Z těchto úvah Ústavní soud vycházel při zkoumání, zda jsou naplněny všechny zákonné předpoklady pro to, aby mohl přikročit k projednání věci samé. Vzhledem k tomu, že zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, institutem správní žaloby poskytuje opravný prostředek k ochraně dotčených práv a stěžovatelka tohoto prostředku využila, je ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka totiž dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, resp. o těchto prostředcích jí využitých nebylo dosud rozhodnuto; případné podání ústavní stížnosti přichází v úvahu teprve poté, kdy bude věc přezkoumána v rámci správního soudnictví. Tento závěr nemůže být pro stěžovatelku, resp. pro jejího právního zástupce, u něhož se znalost práva předpokládá, nikterak překvapivý, neboť odpovídá nejen zcela jasným ustanovením zákona o Ústavním soudu, ale i stabilní a všeobecně známé judikatuře Ústavního soudu.
Pro úplnost Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dopustila chyby při označování účastníků řízení před Ústavním soudem, když jako účastníka řízení opomenula uvést Krajský úřad Moravskoslezského kraje. Z ustanovení § 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že účastníky řízení o ústavní stížnosti jsou stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje. Navrhuje-li stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti zrušení jak rozhodnutí Ministerstva kultury ČR, tak rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, bylo třeba jako účastníky řízení označit oba tyto správní orgány.
Tyto chyby přičitatelné spíše právnímu zástupci stěžovatelky než stěžovatelce samotné (stejně jako zjevně vadná plná moc zmocňující výslovně jen k " zastupování ve věci řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze dne 1. 10. 2003 č.j. 12847/2003-OPP/P", a to ačkoliv se ústavní stížností domáhá též kasace rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) nejsou ovšem pro rozhodnutí Ústavního soudu relevantní, neboť i kdyby byly odstraněny, nic to nemůže změnit na nepřípustnosti ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustnou odmítl. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 20. ledna 2004
JUDr. Miloslav Výborný soudce zpravodaj