Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Harvardského průmyslového holdingu, a.s. v likvidaci, Ohradní 65, Praha 4, zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 29 Cdo 3859/2016-967, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 č. j. 54 Co 77/2016-935 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 12. 2015 č. j. 43 C 277/2004-895, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Konstatoval, že v souzené věci je dán naléhavý právní zájem na stěžovatelkou požadovaném určení a zdůraznil, že soud prvního stupně vycházel z postačujících skutkových zjištění, v odůvodnění rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Věc posoudil rovněž správně i po stránce právní.
V odvolacím řízení pak nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odlišnému posouzení věci. Pokud se týká stěžovatelčiny odvolací námitky spočívající v tom, že soud prvního stupně měl řízení zatížit vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci tím, že nevyhověl jejímu návrhu na přerušení tohoto řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 502/15 , pozbyla tato námitka v mezidobí relevantnosti, neboť stěžovatelčina ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2014 č. j. 29 Cdo 2483/2012-807 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 502/15 odmítnuta.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl. Zdůraznil, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním otevřenou otázku vyřešil odvolací soud v souladu se závěry formulovanými a odůvodněnými Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozsudku č. j. 29 Cdo 2483/2012-807, ve kterém vysvětlil, proč pozbude prodávající, který postoupí pohledávku na zaplacení kupní ceny, právo odstoupit od kupní smlouvy pro prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny.
Žalovaná jako vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti podala Ústavním soudem nevyžádané vyjádření k ústavní stížnosti, ve kterém neuvedla žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal k replice.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se závěry Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a především Nejvyššího soudu, které se opírají o judikaturu posledního z nich. Argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr, toliko předkládá vlastní interpretaci podústavního práva. Podloženým výkladům civilních soudů však Ústavní soud nemá co vytknout.
Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky, nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a
IV. ÚS 3416/14 ). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14 ).
Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou judikaturu Nejvyššího soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Dovolací soud v (předchozím zrušovacím) rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2483/2012 zhodnotil věcnou a právní stránku souzené věci a poukázal na doposud soudy nižších stupňů důsledně nevyřešené skutkové, důkazní a právní otázky posouzení dobré víry žalované v platnost oznámení o postoupení pohledávky, posouzení otázky určitosti či neurčitosti oznámení. Uvedeným deficitům byla následně věnována pozornost v řízeních před soudy prvního a druhého stupně. Především soud prvního stupně doplnil a poukázal na důvody, které obstojí v rovině věcné i procesní správnosti. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahům do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky, a to navíc i přes absenci v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu