Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021 č. j. 3 Tdo 941/2021-622, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 2021 sp. zn. 50 To 404/2020 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. září 2020 sp. zn. 3 T 21/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť jako jednatel obchodní společnosti, která byla plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), v úmyslu neoprávněně vylákat pro tuto společnost výhodu na dani zahrnul do daňového přiznání pro rok 2017 daňové doklady na odpočet daně u přijatého zdanitelného plnění pořízeného v době, kdy již přijaté plnění nebylo součástí majetku společnosti, neboť společnost je prodala německému odběrateli. Tímto jednáním způsobil stěžovatel škodu České republice ve výši 1 032 558 Kč, za což mu byl uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody ve výši dvou let se zkušební dobou v délce dvou let.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, které bylo Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné zamítnuto podle § 256 trestního řádu. K odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele však krajský soud zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli tentýž trest odnětí svobody a současně stěžovateli dále uložil peněžitý trest v počtu padesáti denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 25 000 Kč.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
5. Stěžovatel namítá, že soudy v jeho věci nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neboť jeho věc byla vypořádána v souladu s daňovými předpisy včetně sankčních ujednání a je tedy nadbytečné ho trestat ještě v trestním řízení. Stěžovatel využíval účetní a daňové poradenství, avšak obdržel nepřesnou informaci od účetní, čímž došlo k vytýkanému jednání.
6. Stěžovatel dále uvádí, že nebylo dodrženo pravidlo in dubio pro reo, neboť orgány činné v trestním řízení vycházely pouze z důkazů v jeho neprospěch.
7. Stěžovatel se dále domnívá, že v jeho případě mělo být přihlédnuto k zániku trestnosti z důvodu tzv. účinné lítosti, avšak soudy argumentovaly tím, že jednání stěžovatele nebylo dobrovolné, tudíž k zániku trestní odpovědnosti dojít nemohlo. Stěžovatel poukazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1360/2020, jež lze aplikovat i na jeho případ.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud předně podotýká, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze opakováním obhajoby uplatňované v řízení před soudy, přičemž všechny námitky stěžovatele byly beze zbytku vypořádány v průběhu trestního řízení. V dovolacím řízení se jimi zabýval podrobně Nejvyšší soud, přičemž na jeho závěry lze odkázat, neboť stěžovatel k uvedeným námitkám nepřidává ústavněprávní argumentaci.
10. Nikoli každé jednání, které se ukáže být nerozumným, nehospodárným nebo dokonce protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva. Ústavní soud plně respektuje [jak to podrobně rozvedl např. v nálezech ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13
(N 72/73 SbNU 315) a ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1152/17
(N 107/89 SbNU 579)], že určovat trestněprávní politiku a kvalifikovat určitý druh jednání co do formální podoby jako trestný čin přísluší zákonodárci (čl. 39 Listiny). Podmínky trestnosti činu je třeba vykládat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio a zásada subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku). Dle tohoto principu je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, nepřichází-li užití jiných prostředků právního řádu v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné.
Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, bylo-li možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo nedosahuje-li posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin. V posuzované věci však nelze uzavřít, že by se jednání stěžovatele vymykalo "běžným" standardům chování naplňujících předmětnou skutkovou podstatu.
Předně je nutno zdůraznit, že stěžovatel jednal úmyslně s cílem se obohatit, byť to popírá, avšak z důkazního materiálu je tato skutečnost zřetelná (důkaz výpisem z datové schránky ze dne 25. 10. 2017, z něhož vyplývá, že stěžovatel do daňového přiznání k DPH za zdaňovací období září 2017 zahrnul daňové doklady, ačkoliv věděl, že vozidla byla ještě před datem registrace k uvedené dani prodána do Spolkové republiky Německo, jak vyšlo najevo v průběhu dokazování před okresním soudem). Tvrzení stěžovatele byla též vyvrácena svědeckou výpovědí jeho účetní, která popřela, že by stěžovateli sdělila nepravdivé informace o odpočtu daně z přidané hodnoty.
V případě stěžovatele tak nelze dospět k závěru o vhodnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
11. Stěžovatel dále namítá porušení pravidla in dubio pro reo. Uplatnění principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a z něj vyvozeného pravidla in dubio pro reo je však namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V případě stěžovatele však k takové situaci nedošlo, neboť soudy dospěly k jednoznačnému závěru o jeho vině, a tudíž nebylo možno toto pravidlo uplatnit.
12. Stěžovatel se svou poslední námitkou domáhá určení, že trestnost jeho jednání zanikla účinnou lítostí, čemuž však soudy nepřisvědčily, neboť podle § 33 trestního zákoníku je zánik trestní odpovědnosti účinnou lítostí možný v případech, kdy pachatel jedná dobrovolně. Této otázce se Nejvyšší soud věnoval podrobně (s. 9 až 12 napadeného usnesení), přičemž přesvědčivě zdůvodnil, proč k zániku trestní odpovědnosti stěžovatele účinnou lítostí dojít nemohlo. Ústavní soud podotýká, že v případě nerespektování zákonných pravidel o zániku trestní odpovědnosti připadá v úvahu porušení čl.
39 Listiny, avšak zároveň je nutno vycházet ze skutkových zjištění učiněných zejména v hlavním líčení a ze způsobu hodnocení důkazů v tomto řízení. Soudy své závěry řádně odůvodnily v návaznosti na zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů, čímž je vyloučena libovůle v jejich rozhodování. Uvedené závěry, které se vypořádávají i s judikaturou k institutu účinné lítosti, se nejeví jako extrémní, a Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala, v. r. předseda senátu