Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KONREO, v.o.s., sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, insolvenční správkyně obchodní společnosti FAU s. r. o., sídlem Pekařská 1639/79a, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2024 č. j. 2 As 15/2024-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Ostravě uložil rozsudkem ze dne 7. 3. 2019 pachateli trestného činu, aby stěžovatelce zaplatil na náhradě škody částku 21 733 288 Kč spolu s úrokem z prodlení a uložil mu trest propadnutí části majetku (spoluvlastnického podílu na bytové jednotce ve Frýdku-Místku ve výši ideální 1/2). Stěžovatelka požádala vedlejšího účastníka o uspokojení majetkového nároku z výnosu trestní sankce podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o použití peněžních prostředků"), ve znění účinném do 31. 12. 2022. Vedlejší účastník řízení o žádosti podle § 10 odst. 4 zákona o použití peněžních prostředků zastavil. Ministryně spravedlnosti na základě rozkladu stěžovatelky usnesení o zastavení řízení zrušila a uložila doplnit skutková zjištění o závěr, kdy přesně začala lhůta podle § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků běžet.
3. Vedlejší účastník po doplnění dokazování opětovně dospěl k závěru, že lhůta podle § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků uplynula, a proto řízení zastavil. Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 31. 3. 2022 druhý rozklad stěžovatelky zamítl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu podanou stěžovatelkou zamítl rozsudkem ze dne 10. 1. 2024 č. j. 14 A 55/2022-32. Městský soud konstatoval, že rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo vydáno dne 31. 3. 2022 podle znění § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků zakládajícího právní fikci neprodejnosti při nezpeněžení propadlé věci do jednoho roku od okamžiku, kdy k ní organizační složka začala plnit své úkoly podle § 15 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových provedl první úkon dne 11. 10. 2019, pročež lhůta marně uplynula dne 11. 10. 2020. V době rozhodování ministra spravedlnosti byla propadlá nemovitost na základě právní fikce již věcí neprodejnou, a to nezávisle na tom, že skutečně prodána být mohla. Vedlejší účastník tedy v souladu s platnou zákonnou úpravou řízení zastavil (viz § 10 odst. 4 zákona o použití peněžních prostředků) z důvodu nezískání žádných peněžních prostředků z propadnutí věci. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, přičemž aproboval závěry městského soudu.
5. Stěžovatelka namítá, že lhůta stanovená podle § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků v délce jednoho roku bez dalšího, byla v přímém rozporu s primárním účelem zákona, kterým je ochrana majetkoprávních nároků poškozených. Za problematickou v případě prodeje podílu nemovitosti pokládá skutečnost, že před zpeněžením je nutné v soudním řízení vyřešit nejprve vypořádání spoluvlastnictví a teprve následně případný prodej věci v dražbě. Podíly na věci ve spoluvlastnictví tak z podstaty náročnosti procesu zpeněžení jsou de facto vyloučeny z možného použití na uspokojení majetkoprávních nároků poškozených trestným činem. Stěžovatelka poukazuje na to, že zákonodárce příslušnou úpravu s cílem naplnění jejího účelu změnil zákonem č. 422/2022 Sb., s účinností od 1. 1. 2023 (dále jen "novela"), jímž prodloužil lhůtu na dva roky a stanovil podmínky, pro které dochází ke stavění uvedené lhůty.
6. Předmětem uložené trestní sankce byl veškerý majetek obžalovaného, tedy veškerý majetek pachatele způsobilý (a to i s ohledem na výši škody) alespoň částečně uspokojit nárok stěžovatelky. Správní soudy formalistickým lpěním na výkladu § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), stěžovatelce odepřely jedinou reálnou možnost domáhat se uspokojení jejího majetkového nároku. Neaplikací pro ni výhodnějšího znění § 6 odst. 2 zákona o použití peněžních prostředků zasáhly správní soudy do jejího vlastnického práva a práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
9. Stěžovatelka, stejně jako v předcházejících řízeních o ústavních stížnostech, trvá na aplikaci pro ni příznivějšího časového kritéria, které bylo zavedené novelou zákona o použití peněžních prostředků, s účinností od 1. 1. 2023. Argumentace stěžovatelky však představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy řádně vypořádány. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.
10. Právní závěry Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní a není třeba je jakkoli korigovat. Nejvyšší správní soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že v posuzované věci nebylo možné aplikovat zákon o použití peněžních prostředků ve znění novely, jíž se stěžovatelka dovolává, neboť v rozhodné době neplatila. Správní orgány rozhodly v souladu s platným zněním zákona a také v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 22. 12. 2023 č. j. 2 As 189/2022-27, bod 38).
11. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že aplikace § 75 odst. 1 s. ř. s. není bezvýjimečná a i přes výslovné znění zákona nebylo v praxi, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, možné mechanickou aplikaci § 75 odst. 1 s. ř. s. z ústavněprávního hlediska akceptovat (srov. např. nálezy ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03 nebo ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05 ). Šlo především o případy, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se Česká republika snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Dále takový postup bude ukládat buď norma vyšší právní síly, nebo mající aplikační přednost (nález ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. I. ÚS 1696/09 , bod 15, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2018 č. j. 9 Afs 69/2017-75, bod 89, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. 9 Afs 28/2011). O žádnou z výše uvedených situací však v posuzované věci nejde.
12. Pro Ústavní soud je rozhodné, že zastavení řízení podle zákona o použití peněžních prostředků nezpůsobilo zánik pohledávky přiznané stěžovatelce v adhezním řízení a nebrání jejímu vymáhání jinými právními prostředky. Postup podle zákona o použití peněžních prostředků představuje pouze fakultativní způsob uspokojení majetkového nároku. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že v posuzované věci nebyl důvod k prolomení vázanosti správního soudu skutkovým a právním stavem existujícím ke dni rozhodování správního orgánu, neboť skutečnost, že exekuce adhezního výroku nemusí být natolik účinná jako postup podle zákona o použití peněžních prostředků, sama o sobě nezakládá neústavnost.
13. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu